život za vodou

Upřímnost nade vše nebo Vše nad upřímnost?

2010-02-02T12:36:00.000-08:00

Stejně jako by se dalo říct, že Renesance je dobou opětovného rozkvětu kultury, nebo že Doba Pobělohorská je dobou Temna, jak jí nazval Jirásek, řekla bych, že 21. století je Dobou Blábolení (ano záměrně to píšu se velkými počátečními písmeny). Právě blábolení, žvanění, vykrucování, vymýšlení a podobné disciplíny se totiž rozrůstají nejvíce. Ať už vezmeme naši politickou reprezentaci, vědecké pracovníky, sportovce, umělce, prodavačku v samoobsluze, číšníka, nebo středoškolského studenta, všichni spoléhají na to, že se "z toho" při nejhorším vykecají.
Dalším trendem dnešní doby je upřímnost. Nebo každý toho alespoň o upřímnosti hodně namluví:D Není to paradoxní? Neustále slyšíme: "Abych byla upřímná..", "Abych řekl pravdu..", nebo "Mám rád, když jsou lidé upřímní..", "Nesnáším přetvářku..". Ale když přijde na to, s upřímností je to bída. Možná kdyby toho o ní lidé méně namluvili a více činili.. Ale ne nadarmo se říká: "Sliby chyby, skutek utek." Že?
Co jsme schopni udělat pro to, abychom nemuseli říct celou pravdu, je někdy až směšné. Z pouhé lenosti často zamlčíme i maličkost, jen aby jsme se vyhnuli dotazům. Ze strachu, že se nám dostane výčitek, se z našich původně zamlčených drobností stávají lži, do kterých se pomalu zamotáváme víc a víc. Nakonec jsme zaplaveni dotazy a bombardováni výčitkami, protože jsme se chtěli vyhnout jedné otázce či podivení.
Někdy si říkám, jestli by nebyl život jednodušší, kdyby byl člověk neustále opilý. Ve víně přece je pravda. A tedy i upřímnost. Jen si to přiznejme.. kdo z nás může říct, že je opradvu upřímný? A teď nemyslím ve smyslu drzý (s ničím se to nemá přehánět), spíš ve smyslu otevřený. Proč lidé nedokáží říct, co si opravdu myslí? Proč se za své názory stydí? A proč se nedokážeme druhým otevřít, říct, že je máme rádi? Proč přátelům nechceme říct, že to, co udělali, bylo zbabělé nebo trapné? Proč to říkáme všem ostatním, jen dané osobě ne? Proč po bitvě je každý generálem, ale před bitvou by každý chtěl pracovat v armádní kuchyni, co nejdál od rozhodování? Zdá se Vám, že je tady příliš mnoho otázek a otazníků? Život sám je jeden velký otazník, ale možná nezáleží na tom, kolik otázek dokážeme zodpověděť, ale jestli máme odvahu se ptát. Máte?

Volnočasové aktivity

2010-01-24T00:59:00.000-08:00

Přemýšlela jsem, co je tak zajímavého na řešení životů jiných lidí, proč si lidé nedokáží hledět sami sebe, ale musí neustále propírat všechny a všechno kolem sebe.. To je samé: "Ona říkala, že její kamarád říkal, že slyšel, že tam byli spolu..", "Já jsem slyšela, že už spolu nechodí!", "Viděla jsem ho s ní, a pak jsem se dozvěděla, že chodí s tamtou!" atd atd. To vážně lidé nemají nic jiného na práci???
Dospěla jsem k závěru, že opravdu nemají. Nedokážu si totiž vysvětlit, proč by se někdo měl nimrat v životech druhých, kdyby se toho odehrávalo dost v jeho vlastním. Nebo si snad někdo snaží dokázat, že jeho život je dost dobrý tím, že si neustále připomíná, co špatného se děje ostatním? Mám pocit, že někteří opravdu tráví hodiny "drbáním" a probíráním "novinek". Není to ale pěkný koníček? A současný fenomén facebook nám naše vytváření scénářů cizích životů jen pomáhá. Není nic jednoduššího, než si přečíst pár řádků, zkouknout nějaké fotky, trochu si domyslet, trochu se doslechnout a příbeh je na světě. A nakolik je pravdivý? To už nás nezajímá! Z něčí nudy se pak šíří drby, každý si trošku přidá a trošku ubere a konečný výtvor je někdy opravdu pozoruhodný.
Jak se pak ale můžeme divit tomu, co někdy dokáží napsat bulvární plátky, když my sami jsme někdy "vynalézavější" než ti, co to dělají "profesionálně":D "Noviny" typu Nedělní Blesk považuji opravdu za úsměvné. Ještě úsměvnější jsou podle mě ale ti, kteří jim věří.. stejně jako ti, kteří věří tomu, co bych nazvala lidovou ústní slovesností 21. století (má dokonce i stejné znaky, jako tomu bylo dřív.. autor je neznámý(nikdo na konci neví, kdo si to vymyslel), šíří se ústně, je variabilní a obměnitelná.. jen to mravní ponaučení se vývojem vytratilo). Zatímco dřív se takto šířily písně, báje nebo pověsti, dnes se roznášejí drby. Ale pokrok nezastavíš, tak proč se mu bránit? :D

Pomůžu ti.. ale až po sobě..

2010-01-23T13:43:00.000-08:00

Žijeme v 21. století, v té úžasné době svobody a demokracie. Ale co je to za svět, ve kterém žijeme, když se staráme jen sami o sebe?!
13. ledna tohoto roku postihlo Haiti ničivé zemětřesení a otřesy pokračovaly i další dny. Okamžitě se ve světě rozjely kampaně na pomoc Haiti. Většina lidí v Evropě si nedokáže vůbec představit, jak hrůzné to může být, ale i přesto zaznívají na tyto kampaně názory, nad kterými zůstává rozum stát. Jako například, proč prý bychom měli pomáhat zemi, která nám taky nepomohla, když my jsme to potřebovali po povodních. To jako vážně? Opravdu někdo srovnává situaci na Haiti s povodněmi u nás? Neříkám, že by povodně byly menším neštěstím a ano.. i při nich byly ztráty na životech, zničené domy i celé vesnice.. ale na Haiti byly oběti v řádech tisíců ne jedinců! Proč se v dnešní době jeden mrtvý bere jako tragédie, ale stovky a tisíce mrtvých jako statistický údaj? A opravdu někdo srovnává schopnost Česka obnovit se a vzpamatovat se z velké vody se schopností obnovy země, ve které vládne naprostá anarchie, chudoba a bezmocnost? Lidé tam kradou jídlo jeden druhému od huby, perou se o drobky a rabují.. ale my jsme schopni sedět na pohodlné židli s kafíčkem před sebou a prohlašovat, že není důvod, abychom posílali svoje peníze těmto (ne)potřebným. Vždyť nám 30 korun za SMS zprávu nic neudělá a na Haiti takové peníze můžou dělat zázraky.
Jednoduše mě udivuje, jak někteří lidé dokáží myslet jen sami na sebe a na svou situaci, když se ve světě dějí takové věci.. Možná, kdyby nevládl názor "proč bychom jim pomáhali, když oni nám také nepomohli", nebyla by o pomoc taková nouze.

Pan tvrďák

2010-01-11T12:11:00.000-08:00

Zase jsem si jednou zapomněla objednat oběd v jídelně (ano trendem čtvrťáků na Jatečce je zavzpomínat si na léta ze základky a jíst ve školní jídelně- když on už jim doma nikdo nevaří:D), a tak jsem si šla koupit jídlo do Mekáče(jako obvykle).
Sedla jsem si ke stolku a začala se cpát. Ráda pozoruju lidim kolem sebe a tentokrát jsem zaměřila dva chlapíky tak kolem 35, kteří seděli nedaleko. Zajímavý nebyl tak ani jejich vzhled sám o sobě, jako spíš ve spojení s jejich konverzací. Nebylo tam moc lidí, takže jsem rozuměla, o čem se baví. Byli to muži větší postavy, takoví ti, co by trávili každý druhý den v posilovně, cpali do sebe proteinové tyčinky a lili do sebe proteinové nápoje. V daném prostředí ale působili poněkud podivně- seděli spořádaně u malého stolečku, pod který se jim téměř nevešli nohy, ale přesto je tam nacpali, ruce měli složené na stole, popíjeli kafíčko z plastových kelímků (malá velikost) a klábosili. Respektive drbali. Přemětem jejich drbání bylo, že žena jednoho z nich (toho většího) prostě přinesla domů ooobrovskej vánoční stromek, i když on jí řekl, že žádnej nechce! Co si to prostě dovolila!? Vždyť nemají ani děti! Prý to akorát opadává, "sviní" to zem, pořád se to musí uklízet (chtěla bych vidět tady toho panáka jak se plazí po zemi a zametá jehličí) a navíc... on na to pořád šlape a lepí se mu to na nožičky! :D No prostě tento obrovský problém musel vyřešit, a tak byl donucen vyhodit strom oknem na zahradu! Je to ale chytrý chlapec:)
Jednoduše mi tato debata přišla velice úsměvná. A možná i poučná (neuvěřitlné, já vím).. ale říkám si.. proč nás ti chlapi osočují z toho, že všechno vykecáme, a že jsme hrozný drbny? Neměli byste se chlapci nejdříve zamyslet sami nad sebou? Někdy si říkám, kdo používá častěj onu větu: "Ale nikomu to neříkej!" :D

Před vodou, za vodou

2010-01-11T11:43:00.000-08:00

V pátek v noci jsem korzovala barem, když mě oslovila nejmenovaná osoba se slovy: "Máš pěkný bok." Nechápavě jsem se usmála a šla dál. Za chvíli jsem se opět vyskytla v blízkosti této osoby a ta opakovala svá slova. Až na potřwtí mi konečně došlo, co opravdu říká. "Máš pěkný blog." :D No jo, nějak se cestou vytratilo písmenko (těřko říct, jestli to bylo hlasitou hudbou, tím, jak na sebe všichni návštěvníci navzájem křičeli, nebo množstvím vypitého alkoholu). Dobře, tato slova už dávala trochu víc smyslu. Ale odpovědi na otázku, jak se tato osoba dozvěděla o mém blogu, se mi nedostalo. Zato se mi dostalo kázání a kárání, že už jsem takovou dobu blog neaktualizovala. Vysvětlení, že na to nemám čas, bylo nekomprosmisně zamítnuto a musím uznat, že to možná právem (můžu se přeci inspirovat Adri a nechodit spát, pak na to budu mít času dost:D). Nicméně jsem se rozhodla, že bych si mohla čas od času přeci jen sednout a něco vyplodit, i když původní myšlenka blogu, jak už název vypovídá, už ztrácí poněkud smysl.. I když na druhou stranu- nikdo neřekl na jaké straně za vodou:)

P.S. Osobo! Stalking je od ledna trestnej, takže odkud víš o mém blogu?? :D (Podotýkám že až do soboty, jsem se zmíněnou Osobou nebyla v "přátelském" kontaktu ani na vševědoucím facebooku, takže odtamtud to taky nebude:D)

Měl to být těžký návrat.. ale ani nebyl!

2009-08-08T13:10:00.000-07:00

Svoje povídání o mém životě za vodou zakončím vyprávěním o přátelství. Přátelství nám v dnešní době přijde jako celkem běžná věc, až si přestáváme uvědomovat jeho důležitost. Slova kamarád a kamarádka slyšíme pořád. "Jdu s kamarádkou do kina. Budeme grilovat u kámoše. Moje kámoška mi to říkala..." Ale málo kdo se už zamyslí nad tím, kdo ze všech těch lidí, které nazýváme přáteli, opravdu přítelem je.
Ještě než jsem odletěla na Aljašku, povídala jsem si s několika mými známými o jejich zkušenostech s výměnným programem, s jejich rokem v cizí zemi a jejich následném návratu domů. Většina mi řekla, že nic na celém roce nebylo tak hrozné jako návrat domů. Jejich "kamarádi" už nebyli tak přátelští jako předtím, nechtěli poslouchat jejich zážitky a sdílet jejich nadšení, ale jen jim opakovali svoje příběhy uplynulého roku pořád a pořád dokola.
Také naši zahraniční koordinátoři, kteří jsou jakýmsi dohledem nad výměnným studentem a jeho pomocnou rukou, nám na předodletové schůzce říkali, že i když náš rok už je téměř u konce, to nejtěžší nás teprv čeká- návrat.
Je třeba skutečných přátel, aby zůstali přáteli i když tu pro ně rok nejste, rok je nevidíte, neodepíšete na každý email, který Vám pošlou, nevoláte jim zdaleka tak často, jak jste slibovali, a když už zavoláte, chcete jen mluvit a mluvit místo abyste poslouchali. Já už teď vím, že lidé, které já nazývám přáteli, si to zaslouží.
Když jsem přiletěla z USA, moji přátelé tu pro mě byli. Každý den mi psali a volali a chtěli, abych s nimi chodila ven. Postupně mě zase uváděli do dění, vyprávěli mi, co se tu událo a co se událo v jejich životech za celou tu dobu s nadšením, jako kdyby se to stalo včera. Ale také mi naslouchali, poslouchali moje historky o lidech, se kterými nikdy nemluvili a nikdy je neviděli, tolerovali moje srovnávání.
Děkuju Vám za to, že jste poslouchali moje příběhy, zážitky a stýskání. A omlouvám se, pokud jsem stýskala příliš, pokud jsem moc srovnávala, pokud jsem vzpomínala na Aljašku jako kdybych tady nechtěla být. A hlavně se omlouvám za svoje zvláštní dotazy typu: "A můžu zaplatit v hospodě kartou?" "A už se tady dá taky koupit iPhone?" Nebo ještě lépe otázky jako: "A jak se řekne courage česky?"
Myslím, že nemusím jmenovat, koho myslím.. oni budou vědět. Děkuju, že jste tady pro mě!

Now and Then

2009-08-03T12:37:00.000-07:00

Když jsem se před rokem připravovala na svůj odjezd do neznáma, představovala jsem si, jaké to asi bude, dorazit na místo, kde nebudu znát ani jednoho člověka, ale všichni ostatní se vzájemně znát budou, na místo, kde se mluví jiným jazykem, který perfektně neovládám, ale všichni ostatní ho ovládat budou, na místo, jehož kultura je mi cizí, ale všem ostatním bude zcela vlastní. Představovala jsem si, jak proběhnou různé momenty, jako když poprvé poznám svou hostitelskou rodinu, když půjdu poprvé do školy, když se seznámím s mou první kamarádkou, když půjdu poprvé na oběd do školní jídelny, jak budu slavit Vánoce a narozeniny, a jaké to pak bude letět zase zpátky domů. Mé představy byly milné. Nebyly ani příliš idealistické, ani pesimistické. Ale byly milné. Bylo pro mě nepředstavitelné, čím vším si budu muset projít. Pořád jsem si jen opakovala, že začátky budou těžké, ale nakonec se mi určitě nebude chtít domů. To, co mělo být mezi tím, pro mě bylo nepředstavitelné. Myslela jsem si, že všechno bude velmi komplikované a těžké. Neříkám, že to bylo jednoduché, zejména první měsíce rozhodně byly náročné, zejména psychicky, ale není třeba bát se a vytvářet si v hlavě scénáře. Když se dostanete do situace, o které byste si mysleli, že byste nikdy nezvládli, vlastně to nejde nezvládnout, prostě to musíte nějak vyřešit.
Můj scénář byl spletitý a možná někdy nepříjemný, ale nakonec jsem ráda za všechno, co se stalo. Výběr mojí první hostitelské rodiny se sice ukázal nebýt tím nejlepším, ale kdyby si mě ta šílená ženská s pěti psi nevybrala, nikdy bych nespatřila Aljašku, nenavštívila všechna její úžasná místa a nezamilovala se do ní. Nikdy bych nepoznala svou výměnnou ukrajinskou ségrou a nikdy bych ani nevěděla, jaké to je, mít sestru. Taky bych nikdy nechodila do mé americké školy- Dimond High School. Nikdy bych nepoznala skvělé lidi a kamarády, kteří tam chodí. Nemohla bych s nimi zpívat ve sboru,ani nehrála bych ve školním muzikálu Grease. Kdybych nehrála v Pomádě, nikdy bych se neseznámila s Annou, která mi později podala pomocnou ruku a nabídla mi, abych se k nim přestěhovala. Nikdy bych nezažila, jaké to je mít i skvělou hostitelskou rodinu, která o Vás má zájem a starost. Nikdy bych neměla další, tentokrát americkou ségru a nikdy bych s ní nejezdila na prkno, nebo dát si kafe a donekonečna probírat ty stejné problémy. Nikdy bych neměla Anglického setra a neviděla bych na vlastní oči porod šesti štěňátek. Nikdy bych nepotkala Jordana a nevzal by mě jezdit na sněžném skútru. Nikdy bych nezačala hrát softbal a neseznámila bych se s mým skvělým týmem. Nikdy bych se neseznámila s mým skvělým kámošem Tristanem, který nám chodil fandit. Nikdy by mě nevzal kempovat a nezažila bych nespaní na Aljašce za bílé noci. Nikdy by se se mnou den před odletem nepřišlo rozloučit asi třicet kamarádů a neopouštěli můj dočasný dům se slzami v očích. Nikdy bych neopouštěla místo, které mi 10 měsícům před tím bylo cizí s pocitem, že opouštím svůj druhý domov.
Výměnný program navždy poznamenal můj život. Nepopsatelným způsobem rozšířil můj obzor, ukázal mi, že všude na světě jsou lidé hodní a protivní, lidé ochotní a neochotní, lidé chybující a odpouštějící. Všude si můžete najít přátele a všude se můžete cítit jako doma. Tento rok nezměnil ale jen mě a můj život, ale také životy ostatních lidí. Změnila jsem životy lidí, kteří před pár měsíci neměli ani ponětí, kde Česká Republika leží, nebo že by dokonce poznali někoho tamějšího. Moje hostitelská rodina na pár měsíců živila o jednoho člověka víc, nechali mě spát v jejich posteli, večeřeli u stolu s holkou se srandovním přízvukem a utahovali si z jejích softbalových dovedností. Moje ségry a moje nejlepší kamarádky se třeba a snad i podívají do Čech. Dokonce se naučily i pár slov, hlavně ty důležité: blbec, kurva nebo láska:D Vždyť ani nevěděli, že takový jazyk jako čeština existuje. Můj hostitelský táta mi říká „favorite daughter“ a ségra „great sister“, moje kamarádka Whitney mi řekla, že jí odjíždí jedna z jejích nejlepších kamarádek. Tolik se toho může stát za jeden rok a já jsem ráda, za tu skvělou šanci, kterou jsem dostala.

Probuzení do života

2009-08-03T12:35:00.000-07:00

Zatímco zima na Aljašce je takovým jakýmsi obdobím klidu, v létě se otevře tisíc a jedna možnost všestranného vyžití. Je to jako kdyby se svět probudil z období spánku a čile se pustil do nové části života. Stejně jako stromy, které lemují všechny aljašské silnice se zazelenají doslova přes noc (Nepřeháním! Jeden den jsou holé a šedé, a pak najednou druhý den září zelenou barvou.), tak se prázdné ulice donedávna přikryté bílou pokrývkou, naplní malými dětmi hrajícími si před domy, rodinkami na kolech a páry venčícími své mazlíčky. Letní Aljaška je rájem „outdorových“ aktivit, stačí si jen vybrat…
Pro sportovní typy je možnou náplní léta pořádání dlouhých túr po horách, ve kterých je nejen čistý vzduch, ale je z nich také úžasný výhled na okolí, na moře, na město. S příchodem léta také propuká možnost sportů jako fotbal, softbal, tenis. Nebo si v zahradě můžete natáhnout síť a zahrát si badminton. Každý má také doma kolo a po zimě strávené přejížděním v autě je vyjížďka na kole příjemné zpestření (nebo alespoň na chvíliJ).
Velmi oblíbené je rybaření. Nejvíce se na Aljašce chytají lososi. A že můžou být pořádní! Jsou pak dva způsoby chytání- buď si navlíknete super vysoké, super sexy, gumové boty a vydáte se na lov přímo do řeky, nebo druhá možnost je chytání z lodi. Vlastnit loď na Aljašce je vcelku běžné, a tak před domy často stojí lodě. Také vlastnit malé letadýlko je není neobvyklé, takže se Aljaška pyšní asi 4OO různě velkými letišti. Moje hostitelská rodina také parkovala své letadlo na malém letišti pro soukromá letadla, takže jsem si v létě vyzkoušela i pilotování. Z motorových aktivit je ještě velmi rozšířené „fourwheeling“ neboli „čtyřkolkování“:D
Letní Aljaška se vyznačuje jedním zjevným znakem.. slunce na některých místech tohoto státu v létě téměř nezapadá. V Anchorage, kde jsem žila, se začínalo v létě stmívat asi tak kolem půlnoci až jedné hodiny a ani se nestihlo úplně schovat a už se zase rozednívalo. Toto jsou perfektní podmínky na kempování! Často ani nepotřebujete stan:)
A… last but not least.. nesmíme zapomenout na grilování neboli barbecue, což je oblíbená letní společenská akce. Američani mají speciální grilovací návyky. Co najdete na takovém BBQ je hovězí mleté grilované maso, které se vkládá do housek, spolu s rajčaty, cibulí a spoustou hořčice a kečupu. Také nesmí chybět chipsy a k nim omáčky. A grilovacím dezertem jsou grilované marshmallowny mezi čokoládou a dvěma sušenkami. A nejlepší jsou pořádně rozteklé!

House Party aneb zaručený způsob rychlého opití

2009-07-09T13:55:00.000-07:00

V Americe je nelegální spotřeba alkoholu pod 21 let, což ale jistě všichni ví. Ale jistě nikdo není tak naivní, že by si myslel, že teenageři ve státech nepijou (to si mohou myslet jen sami američtí rodiče:-D), teenageči přece pijou všude ve světě! Ale opravdu je to za mořem daleko přísnější co se týče prodeje alkoholu mladistvým. Abych byla přesná, v žádném baru, restauraci, nebo obchodě Vám neprodají alkohol aniž by chtěli vidět ID kartu. To ale ještě stále neznamená, že by se to nedalo obejít. Takže jak na to..
Rodiče odjíždějí z města? Skvělé! A navíc si myslí, že jejich dítě je natolik dospělé, že si doma přes víkend poradí bez dozoru? Perfektní!!! Takže rodiče odklizeni, dům prázdný.

Určitě se vždycky najde nějaký ten starší brácha kamaráda, který si ještě pamatuje jaké to bylo snažit se sehnat toto zakázané tekuté ovoce, a tak se obětuje a v 10 večer jede nakoupit alkohol do nejblížšího obchoďáku.

V této fázi se žhaví telefony a obvolávají se všechna čísla v seznamu.. "Party!!!"

Pokud možno, je dobré dojet na místo konání co nejméně auty, takže se organizuje, kdo koho doveze a odveze. Bylo by to přece mooc nápadné, kdyby rodiče odjeli a 20 minut na to před domem stálo asi tak 20 cizích aut! Toho by si i nevšímaví sousedé museli povšimnout.

Tak a teď je čas pořádně se opít! A tak se vytáhne "beer bong", což je zjednodušeně trychtýř napojený na hadici s uzávěrem. Do hadice se přes trychtýř nalije celé pivo, dotyčný si pak poklekne, pootočí kohoutkem a "exuje". Další způsob, jak se rychle opít je "beer pong"- název odvozený od ping pong, ale hraje se s pivem:-D. Na nějaký stůl se naskládají kelímky do tvaru pyramidy a do každého se naleje pivo do výšky pár centimetrů. Potom týmy po dvou soutěží proti sobě a hází pinpongovým míčkem do kelímků na opačné straně stolu. Trefíte se do protivníkova kelímku, protihráč pije, přestřelíte stůl, pijete vy.. to jsou jen dvě z velkého množství pravidel, které Vám zaručí, že zkončíte o půlnoci někde pod stolem.

O Američanech se všeobecně říká, že neumí pít a vždy se hrozně zlijou. To je sice pravda, ale člověk přece vždycky chce to, co je zakázané. A věřte mi, pití alkoholu dětí je pro americké rodiče něco nepředstavitelného. A tak po všech těch plánech a přípravách, které se musí podstoupit před každou párty, ani se nedivím, že si mladiství ve státech nechtějí dát jen tři piva, ale pořádně si to "užít". I když o tom by taky mohlo být pochyb, jen ztěžka si totiž užívají den "po té". Ale zase mají story, kterým se mohou chlubit kamarádům ve škole další dva týdny:-D

Graduation

2009-07-08T12:30:00.000-07:00

Graduation, neboli maturita, je stejně jako u nás i ve státech velkou událostí. Akorát má zcela jiný ráz. Nejde tolik o zkoušku vědomostí jako spíše o ceremonii ukončení střední školy. Na konci střední školy se ve státech vlastně vůbec neskládá nějaká speciální zkouška. Studenti jednoduše složí zkoušku z předmětů, které zrovna mají, stejně jako na konci každého jiného školního roku. Aby mohli odmaturovat, musí ale splnit určité požadavky, které so musí hlídat v průběhu celé střední školy. Jednoduše musí mít určité množství roků a kreditů v určitých předmětech- např. 4 roky angličtiny, několik semestrů tělocviku atd.

Samotná ceremonie je Akce s velkým A! Každý student si ve škole předem objedná celou róbu i s čepičkou. Týden před ceremonií pak ve škole proběhne generálka, na které se všichni cvičně posadí na určená místa a dozví se, jak bude probíhat pochod po podiu. V samotný den maturitní ceremoni má celá škola volno. Maturanti, tedy spíše maturantky, se od rána připravují. Naše graduation začala ve 2 a hodinu předem se všichni studenti sejdou v městském stadionu, oblečení, načesaní, najdou si své jméno na jedné z cedulí, které určují, kde kdo bude sedět. A když je čas, celý průvod se dá do pohybu. V aréně sedí spousta lidí a studenti postupně sestupují po schodech ke svým místům. Potom řada po řadě vstane a každý student se projde po pódiu, kde dostane svůj diplom a vyfotí se s ředitelkou školy. V průběhu zahraje školní sbor a orchestr a několik lidí proneslo proslov.

Předáním diplomu poslednímu studentu, kterým jsem mimochodem byla já, to ale nekončí. Ještě si musíte potříst rukou s co nejvíce profesory, obejmout všechny členy rodiny a vyfotit se se všemi kamarády.. aspoň dvakrát! Haha. No a pak konečně slavit! Obědo-večeře s rodinou nebo nějaká ta graduation party. We made it! Congraats!!!

Móda ve státech aneb průvodce „must have“ když se jede do Ameriky:

2009-07-08T11:42:00.000-07:00

Když jsem přijela do států, přišlo mi, že móda mezi studenty je celkem rozmanitá, ale postupem času jsem našla prvky, které prostě každá holka musí mít, jako základ pro to být „cool“. Tady jsou:

1. Určitě byste si měly pořídit chlupatou, teplou mikču North Face. Prodává se v různých barvách, ale nejpopulárnější je hnědá, černá a modrá. Dá se použít jako bunda, pokud není taková zima, nebo pod bundu, pokud opravdu mrzne (tato varianta doporučená pokud míříte na Aljašku:p).

2. Dalšími oblíbenými značkami jsou Hollister a Abbercrombie and Fitch. Pokud možno, tak od těchto značek by v šatníku mělo být kousků víc, ale nezbytností je alespoň jedna mikina s kapucí od jedné nebo druhé značky. To prostě musíte mít, abyste se zařadily mezi běžné studentky střední školy:p

3. Američani jsou velmi hrdý národ a hrdost je prostě všudypřítomná. Takže nejen že každý má v šatníku trička a mikiny se zkratkou svého státu, ale také mikiny, tepláky, trička, kraťasy, čepice, šály a prostě všechno, co mají v barvách a se jménem své střední školy a dokonce i univerzity, na kterou plánují nastoupit.. a to je ještě ani nepřijali:-D

4. Taky boty jsou důležitou součástí outfitu. Určitě musíte mít alespoň jeden pár bot Dansko, ale čím více tím lépe. Popravdě, bot není nikdy dost;) Když jsem přiletěla na Aljašku a všimla jsem si, že je všichni nosí, vůbec jsem si nedokázala představit důvod, kvůli kterému jsou takové boty pro boha populární! Ale jak jsem si po čase zvykla na pohled na ně, tak se mi začaly čím dál tím víc líbit. Další nezbytností jsou tenisky Coach nebo Juicy Couture, jsou praktické, pěkné a drahé. A nakonec, hlavně do chladnějších států Ameriky, se Vám budou hodit UGGsky. Nejenže jsou populární, budete za ně rádi k nezaplacení, když na teploměru uvidíte -25° a před barákem bude metr sněhu! Jsou teplé, pohodlné, nosí se ke všemu, jsou populární a TEPLÉ! Samozřejmě, aby jste byly fakt „in“, měly by jste mít aspoň 2,3 různé páry různých barev.

5. A zlatým hřebem každého outfitu je přece kabelka! Pod slovem kabelka se ve státech ale nemyslí jen tak ledajaká taška přes rameno nebo nějaký kousek látky, myslí se buďto Coach, Juicy Couture, Burberry, Chanell nebo COACH (počkat, to už jsem napsala.. ale to je v pořádku:p). Hlavně první dvě zmíněné značky jsou velmi populární mezi středoškolskými holkami. Takže k 16. narozeninám se prostě přeje kabelka! Jedno jaké barvy, střihu, typu, velikosti.. značka je důležitá. Ale abych to těm Američanům jen nevyčítala, ony jsou kabelky Coach vážně moc pěkné, hodně se do nich vejde a hodí se ke všemu. Taky jsem neodolala:D

Myslím, že kdyby jste jeli do Ameriky rychle by jste si všimli, že si nevymýšlím, trendy hýbou každou školačkou.

My girlfrieeeends

2009-06-20T10:05:00.000-07:00

Slovo girlfriend má v angličtině dva významy- zaprvé všeobecně známý význam „přítelkyně“, ale také se to používá v možná trochu méně známém významu jako „ dobrá kamarádka“. Mezi moje „girlfriends“ na Aljašce patřily Ira, Gaby, Anna, Whitney a Autumn. Každá naprosto jiná a jedinečná, jedna zapomětlivá, jiná spolehlivá, jedna šprtka, druhá kašle na školu, zpěvačka, herečka, hokejistka, malířka, ať už byli samostatně jakékoliv, všechny dohromady udělaly z mého roku na Aljašce jeden z nejlepších roků v mém životě. A pomohly mi necítit se tam jako cizí člověk, ale nazývat Anchorage mým domovem.

Ira… byla první ségra, kterou jsem kdy měla, mladší ségra, která mě často štvala, ale která mě vždycky vyslechla a poradila, sdílela moje dobré i špatné dny, moje dojmy z neznámé Ameriky, z nové školy. Společně jsme nadávaly na Martu, hledaly si kamarády, zápasily s Angličtinou. Iru jsem učila bruslit a jezdit na snowboardu, ona mě zase donutila jít na konkurz do školního muzikálu. Společně jsme probrečely spoustu večerů a prosmály jsme spousty dnů. I když je o dva roky mladší a takový rozdíl je vidět v jejím chování, ona věděla, jaké to je být v neznámé zemi, nové škole, snažit se najít si nové kamarády, žít s Martou. Ira.. rázná, hlučná, hezká, chytrá, vzorná školačka, je ráda, když je všechno po jejím, neumí si dělat srandu sama ze sebe, má ráda pozornost opačného pohlaví, vtipná, moudrá.. prostě moje malá „baby sister“ s vtipným přízvukem.

Gaby… střelená Mexičanka, se kterou jsem se seznámila velkou náhodou, když jsem s ní dělala rozhovor do mého článku do yearbooku, ale jak jsem jí viděla, věděla jsem, že budeme kamarádky. Začaly jsme spolu trávit obědy každý den, stala se člověkem, který mi každé ráno zvedl náladu, vytáhla mě ven, když jsem se nudila. Strávily jsme spoustu nocí koukáním na filmy a přežíráním se, bruslení, chození do kina, večeře, nakupování- vždycky jsme se spolu bavily. Vždy veselá, s úsměvem všudypřítomným, zná každého, každý jí má rád, na každého hodná a milá, trochu nezodpovědná, zapomnětlivá, vždy chodí pozdě, vše s ní je nejasné, nikdy neví nic na jisto, o školu se nezajímá, je jí jedno, jaké má známky, chodí za školu, nezapojuje se do školních aktivit, vždycky chce jít pařit, nikdy nechce zůstat doma, na všechno má čas, vždy vyslechne, vždy má čas na své kamarády, vždy zvedne náladu, ráda se učí nová (sprostá) česká slova.. bláznivá, veselá, moje krásná gabita-titi jejímž oblíbenými slovy jsou „kurva“ a „do píči“.

Anna… moje americká hostitelská ségra, hrála Franchie v Pomádě, kde jsme se seznámily. Neváhala ani na chvíli, když jsem se jí zeptala, jestli by si mě vzali domů, což by kohokoliv jiného mohlo zaskočit. V únoru jsem se přestěhovala k její rodině, která se stala nejlepší hostitelskou rodinou, jakou jsem si mohla představit a Anna se stala mojí skvělou ségrou a kamarádkou. Vozila mě každé ráno do školy a cestou jsme vždycky zdrbly naše neoblíbené spolužačky. Prožívaly jsme naše malá štěňátka a vybraly pro ně jména, po večerech jsme venčily Roxy a Angie. Společně jsme se smály vtípkům v seriálu „What I like about you“ nebo videu na Youtube, o tom, že neexistuje žádný sexy způsob, jak si sundat ponožky. Společně jsme si jezdily koupit kafe každý víkend a prokecaly u něj hodiny, pozdě do noci jsme probíraly naše problémy a příhody (hlavně s klukama), vždy mě vyslechla, když jsem měla špatný den, a já jí poslouchala, když do nekonečna mlela o Jakeovi. Poprvé po dlouhé době se se mnou opila, když jsem jí vzala na párty k mým kámošům. Já jí seznámila s jejím současným přítelem. Malinká, ale o to víc hlasitá, drzá, otevřená, bezstarostná, vždy řekne, co jí napadne, má velkou pusu, pomůže, vyslechne, chápavá, sportovní, společenská, moderní, umí se oblékat, ví, kde co sehnat, vždy má čas na svou oblíbenou sestřičku a drží se mnou.. moje Anna Banana co vždycky říká „I’m not even kidding you!“ a každé odpoledne si musí dát šlofíka:-D Ma seeeester.

Whitney… první den ve škole se mě zeptala, jestli jsem prvanda, protože mě nikdy před tím neviděla, měly jsme společně sbor a kriminalistiku, pomalu jsme se začaly bavit víc a víc, až se z nás staly skoro nejlepší kamarádky. O Díkuvzdání mě vytáhla na hokej a na bowling, a pak už jsme spolu byly skoro pořád (prostě si mě zamilovala:-D). Spolu jsme chodily do kina, na Neon Bowling, na prkno, chodila jsem jí fandit na hokej. Znala jsem jejího kluka, který mi říkal ségro. Byly jsme na pěnových parties, a pak vždycky spaly u ní, palačinky její mamky byly nezapomenutelné- s kousky čokolády. Whitney se zamilovala do Jaggera, jednoho z našich štěňátek. Na Prom jsme si ještě s dalšími asi 18 lidmi objednali Party Bus a jezdili po městě a tancovaly do půl 5 do rána. Hrály jsme spolu softball. Před mým odjezdem spřádala plány mého únosu a na letišti mě skoro nenechala odejít. Střelená, hlasitá, otevřená, společenská, organizační, drzá, nebojí se říct, co si myslí a nezajímá se, jak to řekne, v jejím slovníku nechybí spousta sprostých výrazů, které použije kdykoliv, zároveň milující, hodná, přátelská, vyslechne, poradí, pomůže, má problémy s mamkou, slečna hokejistka a softbalistka… moje Whitnička, která nosí ty největší mikiny a tepláky a to kamkoliv:-D Jak by Whitney řekla: „Enjoy!“

Autumn… byla v mojí matematické třídě, i když tam tedy často nebyla, obědy vždy trávila u Mr. Browna ve třídě, kde jsme se začaly víc bavit, na Valentýna mě a Iru pozvala s partou jejích přátel na večeři a do kina a od té doby jsme spolu začaly trávit hodně volného času. Často nás brala ven na obědy, chodily jsme na kafe, do kina, na snídaně a večeře. Často u nás spala doma a koukaly jsme se na smutné filmy a společně brečely. Taky jí a Ira jsme „u ní“ často spaly (třeba když jsme jeli s Tristanem a jeho kamarády kempovat po graduation). S ní jsme lezly po horách a vylezly na Flattop, vrchol nad Anchorage. Donekonečna jsem poslouchala její problémy s kluky, teda hlavně s Chrisem, o kterém nemohla přestat mluvit- mluvila o něm ráno, když jsme přisly do školy, v autě, když jsme jely na oběd, po škole, když jsme šly na kafe, večer, když se šlo do kina, v noci, když u nás spala.. „Chris, Chris, Chris!“ Autumn měla to nejneuklizenější auto, které jsem kdy ve svém životě viděla. Zmatená, zapomnětlivá, nespolehlivá, stydlivá, nikdy na čas, nikdy na jisto, ale hodná, milá, přátelská, podpůrná, vtipná, zábavná, vždy o klucích mluvící, dobrodružná, vždy pro všechnu zábavu a vždy..malující, naše slečna umělkyně, maluje ráno místo školy, odpoledne, po nocích, rozevlátá, bohémská, žije životem umělkyně, skoro nikdy doma, nezastihnutelná, kafíčko o půlnoci nic zvláštního.. Podzime, podzime:-D ulítlá Autumn, umí se zasmát s tebou, tobě i sobě.Každá jiná a jedinečná, všechny moje drahé..

I love you and miss you, my gurls!!!

P.S. Omluvte nedokonalý make-up na fotce, pořízena na letišti před odletem..

Prooom

2009-06-20T10:03:00.000-07:00

Nezbytnou součástí života amerického studenta jsou školní plesy. A Prom je absolutní špička plesů, zakončení školního roku, něco, kam prostě musíte jít, jinak jste uplně „out“. A taky se na to musíte patřičně nastrojit, aby si Vás každý všiml!

Takže Promu předchází velké přípravy. Nejdřív, pokud možno,byste si měli najít partnera.. teda spíš přesvědčit nějakého chlapce, aby Vás pozval, protože to by samozřejmě bylo pod úroveň dívky, pozvat kluka. Pokud se toto nepodaří, musíte mít aspoň spoustu kamarádu, se kterými půjdete. Potom by si celá Vaše skupinka měla pronajmout limuzínu, to vždycky zní dobře.. a ještě líp to vypadá. Dlouhou dobu také zabere výběr šatů. Musíte důkladně zvážit všechna hlediska- barvu, střih (musí se v tom dá tancovat tak aby na ně nikdo nešlapal při tom šíleném tancování na nejmodernější populární tancování), délku, cenu, a hlavně.. je nesmí mít nikdo jiný! Potom se dohodne, kde se celá vaše večerní skupinka sejde- musí to být dobré místo, protože se musí nafotit spooooousta fotek, když ještě všichni vypadají, tak jak by chtěli:-D Pak se ještě musí rezervovat restaurace na večeři a koupit lístek.. a může se jít na samotné přípravy. V den plesu se vstává brzo a stráví se hodiny v salónu- make-up a vlasy musí vypadat perfektně. Doma se pak navlíknou šaty, do kabelky se nahází nezbytné blbosti, rodiče si nafotí spoustu fotek a vyráží se na večeři. Limuzína se dle možností přistaví k baráku anebo pak až k restauraci. Každopádně na ples se musí dorazit ve stylu.

Popravdě, tady ale končí ta nejlepší část, největší zábava jsou všechny přípravy a věci kolem, na samotný Prom trvá tak 3 hodiny a o půlnoci končí. Co říct, s naším maturiťákem se to nedá vůbec srovnávat.

Tripping;)

2009-06-20T09:51:00.000-07:00

Tak i přes zlobivou soptící Mount Redoubt jsem nakonec o týden později odletěla na zájezd do Kalifornie a Las Vegas! Stoprocentně to byl jeden z nejlepších zájezdů v mém životě. Mohla bych se tady rozepsat o všech místech, které jsme viděli, a všem, co jsme dělali, ale pro mě byl celý týden speciální složením lidí, které jsem tam poznala… v celém našem autobuse se kromě průvodkyň nenašel jediný Američan, všichni to bili cizinci, samí výměnní studenti, každý jiný a odjinud. Poznat tolik lidí rozdílných národností najednou je nezapomenutelný zážitek.

Celý týden měl hrozně rychlý spád, a když tak o tom zpětně přemýšlím byl takovou zkrácenou verzí celého výměnného pobytu, takovým ukázkovým modelem.. Všichni jsme opustili své současné domovy a rodiny a přiletěli jsme do neznámého místa (teda ne že by LA nedej bože někdo z nás neznal, ale myslím ve smyslu, že nikdo z nás tam nikdy před tím nebyl), mezi neznámé lidi se spoustou otázkou a nadšením. Po příjezdu do hotelu nám byly přiřazeny naše pokoje- dejme tomu, že by se daly přirovnat k našim dočasným domovům, a naši spolubydlící- kteří by se dali považovat za rodiny, protože s nimi jsme se seznámili nejrychleji a asi také nejlépe. První den, dva byly poněkud zvláštní, každý zůstával jen se svou „rodinou“, všichni si navzájem vyměňovali nesmělé pohledy a shromažďovali první dojmy. Pak se konečně prolomily ledy a člověk se začal seznamovat a kromě svých spolubydlících se taky začal bavit i s ostatními a dělat si kamarády. Zájezd se rychle přelomil přes půlku a nejlepší část začala. Všichni už se znali, bavili se na plno, ale zároveň si začali uvědomovat, že zbytek už rychle uteče a brzo se pojede domů- stejně tak je to i s celou „Exchange“, v únoru, březnu začne nejlepší část celého roku, ale při tom odjezd už je za dveřmi a jejich otevření straší každého výměnného studenta. Poslední dva dny byly prostě bomba a neměly žádnou chybu. Tedy pokud by po nich nenásledovalo to smutné ráno, kdy sedíte v recepci, čekáte na odjezd a pozorujete své kamarády nasedat na autobus na letiště. I když se zdá, že za týden se pomalu nemůžete ani poznat, věřte mi, po týdnu, kdy s celou skupinou strávíte každou možnou minutu, povídáte si v autobuse, povídáte si u památek a atrakcí, fotíte se společně s každou možnou blbostí, společně při snídani sdílíte rozespalé nadšení ze všeho, co ten den uvidíte, sdílíte si dojmy u oběda a ospale klábosíte u večeře, dokonce i sdílíte pokoj se spolubydlícími a společně se probouzíte, neboli po týdnu, kdy jedinými chvílemi o samotě jsou plnění osobních potřeb na záchodě a zachraňující sprcha na konci dne, Vám připadá, že jste všechny znali už léta. I po týdnu máte lidi rozdělené na ty, co máte rádi a jsou Vám sympatičtí, na ty, kteří jsou otravní, a nejradši byste byli, kdyby se „naneštěstí“ někde zapomněli a už se nenašli a ty, kteří Vám jsou, jak se říká, „šuma fuk“:-D Navíc všichni výměnní studenti mají všeobecný předpoklad rozumět jeden druhému, protože „My všichni víme, jaké to je.“ Takže když máváte svým zahraničním kamarádům z autobusu, vlévají se Vám slzy do očí z pomyšlení, že byste je už nikdy neměli vidět.

I když první dny mohly být poněkud zvláštní a být mezi samými cizími lidmi nemuselo být nejpohodlnější, všechno se v dobré obrátilo a nikomu se nechtělo domu. Staré „konec dobrý, všechno dobré“ prostě platí! A stejné je to s vývojem celého roku výměnného studenta- ať už je začátek jakýkoliv, domů se nechce. Já jen doufám, že první týdny po návratu z Aljašky nebudou stejné jako ty po návratu z Vegas- říkala jsem si, jak musím se všemi zůstat v kontaktu, psát si, volat si a jak na ně nikdy nezapomenu.. ale pravda je taková, že si už ani nepamatuju jména všech a už si jen občas napíšu asi tak s 5 studenty. Tak snad se svými kamarády z Aljašky v kontaktu zůstanu, nedokážu si vůbec představit, že by to tak nebylo. Ale tak snad 10 měsíců je o trochu víc než 10 dní a své drahé Aljaščany zase uvidím!

Soptící dáma

2009-03-29T22:10:00.000-07:00

Jedním z důvodů výměnných programů je zažít jinou kulturu. Když jsem ale odjížděla do Spojených Států, nenapadlo mě, že to můžou být i přírodní neštěstí typu hurikán, záplavy, zemětřesení atd. Hurikán bych na Aljašce asi nepotkala, veškerá voda je tady přes zimu zamrzlá, ale zemětřesení mě tu zastihlo.

Jednoho lednového víkendového rána jsem napůl probuzená ležela v posteli, užívala si toho, že jsem nemusela vstávat a najednou... postel, stůl, noční stolek, obrázky, poličky a nakonec i celý dům se začaly třást! Jelikož Americké domy jsou jako z papíru, měla jsem pocit, že zdi poskakují o metr z leva do prava. V místě původu to mělo snad dokonce sílu 7stupňů, což je docela silné zemětřesení, a celé to trvalo asi 30 sekund, což, jak jsem se dozvěděla, je docela dlouhé. No ale já jsem si to zemětřesení docela užila. Akorát jsem neměla tušení, co bude následovat.

O týden později jsme se dozvěděli, že naše zemětřesení "probudilo ze spánku" místní sopku Mount Redoubt, která byla naposledy činná před 20 lety. Říkalo se, že se chystá vybuchnout.

Asi dva měsíce jsme ve škole každý den zakrývali počítače igelitovými pitlemi, kdyby Redoubt vybuchla a vítr donesl popel do Anchorage a asi dva měsíce se nic nedělo. Už jsem na nějakou tu naštvanou aktivní horu uplně zapomněla a najednou... minulé pondělí jsem se probudila a vypravovala se do školy a moje hostitelskí mamka Linda mi říká, že sopka vybuchla. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co tim myslí. A ještě další chvíli mi trvalo, co se mi snaží říct, když začala s tím, že je možný, že zruší nějaké lety. Já jsem v sobotu měla letět do Kalifornie!

Moje naděje ale vždycky umírá poslední... Jenže tahle pitomá sopka musela čekat tak dlouho, že si to všechno vybrala, až těsně před mým odletem. A pěkně si to vynahradila... vybuchuje v průměru 4x denně! Nechrlí sice žádnou lávu, ale prská pěkný množství popelu. Za poslední týden byla zrušena většina letů z a do Anchorage.

V sobotu se dokonce obrovské množství popelu dostalo až sem k nám do největšího města na Aljašce. Z ničeho nic se venku udělalo černo, začal foukat vítr a země se pokryla šedivým prachem. Sníh už není bílý!

Momentálně to vypadá, že se nám holka trochu uklidnila, tak všichni doufáme, že není moc náladová( ale ve skutečnosti asi je, nálada se jí mění skoro denně). Změnila jsem si letenku na příští sobotu, tak mi všichni držte palce, aby mi Redoubt nepřetrhala plány i podruhé.

Mezinárodní narozeniny

2009-03-24T17:45:00.000-07:00

19.3. 2009 mě přivedl do světa dospělých!!! I když zatím jen symbolicky, protože ve spojených státech mám ve věku 18let méně svobody než jsem v České Republice měla v 17. But anyhoo...
Minulý čtvtek mi bylo 18. Překvapivě o tom ve škole vědělo více lidí, než jsem si uvědomovala. Hned u mojí skříňky na mě čekalo pár kamarádek, aby mi mohly popřát k narozeninám. V první hodině-historie- mi zpívali Bday song. Potom znovu na sboru, což teda znělo o něco líp;) Tam dokonce zazněla kromě angličtiny také ve španělštině, francouzštine, japonštině a filipínštině.
Na cestě do další třídy mě zastihly další dvě skupinky a řvaly "happy birthday to you, happy birthday to you, happy birthday dear Bara...." přes celou chodbu. V poslední hodině se mi té stejné písně dostalo ještě jednou. Taky jsem v průběhu celého dne slyšela asi 30x: " Tak jsem slyšel/a, že máš narozeniny.. všechno nejlepší!!!" Prostě jako by narozeninové zprávy všechny probudili ze spánku, a i lidé, které znáte, ale kteří vás většinou ani nepozdraví, s nadšením pokřikovali "Happy Birthday!"
Na závěr dne jsem pak stejnou píseň slyšela ještě jednou.. zazpíval mi celý můj softballový tým, který ve zpívání této písně brzy bude mít takový úspěch, že by to mohla být naše bojová píseň, neboť jsme jít minulý týden zpívali každý den. Co to je na to březnu, že se rodí tolik dětí.. nebo spíš na tom červnu, že... ???

Psí rodinka

2009-03-22T17:08:00.000-07:00

Moje nová rodina je teď centrem pozornosti. Teda spíš jejich téměř tří týdenní štěňátka. Roxy, což je anglický setr mojich nových hostitelských rodičů, měla před pár týdny 6 štěňátek. Jsou to ta nejroztomilejší nejmenší malá stvoření.

Já a Anna, moje hostitelská ségra, jsme měly to štěstí( nebo spíš smůlu), že jsme asistovaly porodu... samy. V úterý před třemi týdny jsme po škole přišly domů a Roxy se chovala opravdu divně. Schovala se ve skříni, odkud jsme jí nemohly dostat, potom začala kňučet a klepat se, a nakonec to došlo až ke kontrakcím, kdy už Anna celá nervozní volala její mamce a tátovi, ať koukaj přijít domů. Jenže Anny mamka je zdravotní sestra a nemůže svým pacientům jen tak říct, že jejich cukrovka si musí dát jeden den prázdniny, protože ona musí domů, kde má dvě bláznivý holky, a Anny táta je učitel a zrovna musel dávat svým dětem test po škole. Jako by nevěděl, že Roxy má každým dnem rodit!

Tak nás nakonec přišly podpořit aspoň Anny kamarádka a její mamka, které ovšem nevěděly o nic víc než my. Dokonce jsme volaly veterináře, abychom se informovaly, co dělat. Bylo nám řečeno, že naše psí mamka by to měla všechno zvládnout sama, akorát, pokud neprotrhne blánu kolem štěňátek sama, tak to máme udělat rukama( což nás teda moc neuklidnilo). Naštěstí Roxy je skvělá mamka a poradila si sama. Před porodem vypadala jako že nemá ani ponětí, co se děje, ale hned jak se první štěňátko začalo drát ven, rozsvítilo se jí a stala se z ní ta nejlepší psí máma. Schovávalo se v ní šest štěňátek, z kterých jen jedna byla holčička. Všechna dostala porodní rocková jména, podle skupin, zpěváků a písniček, které hráli při jejich porodu v Annině iPodu... Naše rocková štěňátka se jmenují Dylan, Blondie, Engie, Clapton, Jovi a Jagger. They rock!:-D

Pink Day

2009-03-22T16:17:00.000-07:00

Supporting breast cancer? No, just being spirited!

Spirit days jsou nezbytnou částí amerických škol. Před každým školním plesem je ve škole spirit week a každý den má jiné téma. Pátek před naším posledním plesem byl nazvaný Pink/Blue Day, a tak jsme si s holkama vytvořily outfit!

Valentajns dej:D

2009-03-22T15:57:00.000-07:00

Na Valentýnský večer mě, Iru a Gaby pozvala naše kamarádka Autumn na "dívčí noc". Říkala, že holky by neměly být na Valentýna samy, i když nemají kluka, se kterým by ho strávily. A jak teda jistě chápete, původně to měly být samé holky. Pak z toho najednou vyšlo, že tam asi bude i nějaký kluk, ale měl to bejt gay, což by se zas tak nepočítalo:-D A nakonec žádný gay nepřišel, ale byli tam dva kluci kteří jsou "straight"( i když u Justina bych si zas tak jistá nebyla, ale pššš!) :-D
Po večeří v Red Robinu jsme se všichni vydali do kina na film He's just not that into you. Není to nejlepší film, co jsem kdy viděla, ale jedno se musí nechat.. chlap, kterej tenhle film natáčel, věděl o ženách opravdu hodně. Tenhle film byl překvapivě až moc pravdivěj! Všechny jsme se schodly( teď vynechávám Justina a Rosse), že už máme za sebou čekání na zprávu nebo hovor od nějakýho kluka, kterej se ani nechystá napsat nebo zavolat; že už jsme měly nějakou tu scénu, která všechno akorát zhorší... a to tam nebyly holky starší 18:-D
Pokud už tenhle film dorazil do Čech, tak doporučuju se na něj podívat.. jen tak ze zajímavosti.

Angličtina v praxi

2009-03-22T15:33:00.000-07:00

Existuje spousta způsobů, jak se lze učit slovíčka... koukání na filmy, čtení, překládání textů k písničkám, nebo prostě šprtání se jich na zpaměť, ale nejlepší je, když si svoje slovíčka vyzkoušíte v praxi, to už je nikdy nezapomenete.
Dlouhou dobu jsem měla problém se zapamatováním si, co znamená slovíčko awkward. Několikrát jsem si to vyhledala ve slovníku, ale nějak se mi to vždycky vypařilo z hlavy. Asi před měsícem a půl jsem se rozhodla odstěhovat z mojí první hostitelské rodiny, protože jsme si zrovna nejlépe nerozuměli. Bylo to ve čtvrtek odpoledne, když jsem řekla mojí bývalé hostitelské mamce, že chci změnit rodinu. Ještě ten večer jsem absolvovala asi hodinový hovor s mým koordinátorem o mém rozhodnutí. Snažil se mi to rozmluvit, ale když mi začala docházet trpělivost a začala jsem na něj zvyšovat hlas, asi mu došlo, že jsem vážně rozhodnutá a řekl, že mě přestěhuje. Dalších 5 dní jsem ale stále bydlela u Marty doma. A to jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, co znamená awkward...
Awkward je perfektní slovo pro popsání, jaké to je žít s někým, komu jste řekli, že se od něj chcete odstěhovat. Bylo to hodně "awkward" jíst Marty jídlo, sedět s ní u jednoho stolu, říkat jí dobré ráné a dobrou noc, jezdit s ní ve stejném autě po té, co jsem jí řekla, že už se nechci znovu pokusit zlepšit náž vztah, co jsem jí naznačila, že už nechcí jíst její jídlo, sedět s ní u jednoho stolu, říkat jí dobré ráné a dobrou noc, jezdit s ní ve stejném autě. Význam slova awkward si už asi zapamatuju:D

Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid

2009-03-22T15:05:00.000-07:00

Jak si všichni jistě všimli, dlouho jsem teď nepřidala žádné přízpěvky... ne že by mi chyběla inspirace, protože se toho hodně událo, ale určitě chyběl čas.. ale tak to teď zkusím trochu napravit.... ;)

Češi okupují Ameriku

2009-02-09T20:12:00.001-08:00

Na cestě na Aljašku jsem se seznámila s holčinou z Ostravy. Obě jsme byly poslány do nejchladnějšího státu USA. S Markétou jsem měla štěstí (a to ze dvou důvodů)- za 1. naše agentura nám zařídila společný let, takže jsem se netrmácela přes moře sama a neměla jsem psychický záchvat, když jsem zmeškala let z Houstonu do Anchorage a za 2. za těch pár měsíců tady se z nás staly docela dobré kamarádky. Věděla jsem, že je v Anchorage ještě jeden kluk z ČR, je se stejnou organizací jako moje milovaná Gaby. Ale neměla jsem potřebu ho kontaktovat.
Tento víkend moje pátrání pokročilo (moje mamka vždycky říkala, že bych měla být detektiv). Už před nějakou dobou jsem si založila Myspace, ale nějak jsem se nemohla donutit k tomu, abych to používala. V neděli jsem si zase jednou začala přidávat kontakty mezi mé přátele, až jsem došla k Ančiii. K mému překvapení jsem zjistila, že je právě teď na výměně v Kalifornii někde uprostřed pouště. Tak jsme si povyměňovaly dojmy. Ale tím to nekončí! Anička mi jen tak nahodile píše..." No já jsem v Kalifornii, Petr ve Washingtonu a Toník válčí tam nahoře s tebou." Co??? Jak to, že jsem to nevěděla? A tak jsem si našla Toníka a opravdu... v malém městě zvaném Fairbanks 7 hodin na sever od Anchorage bydlí Tonda z Ústí nad Labem, který chodil na Gymnázium Jateční! Proč mi nikdo neřekl, že jel taky na Aljašku? No tak jsem mu napsala a doufám, že se brzo dostane do Anchorage a navštíví mě. Bohužel do Fairbanks nejezdí žádná městská doprava( jako nikde na Aljašce), takže si asi bude muset zapřáhnout psy. (Just kiddin' :D)

Rozšiřování češtiny na Aljašce

2009-02-07T14:24:00.000-08:00

Součástí výměnného programu je poznávání cizí kultury a sdílení své vlastní kultury. Jedna z věcí, která tady lidi hodně zajímá( kromě toho, že v ČR můžeme pít od 18) je jazyk.

Hodně mých přátel se mě ptá, jak se řekne tohle a támhleto v češtině. Ale asi si dokážete představit, na jaká slova se ptají. Můžu vás ujistit, že to není "Jak se máš, hezký, čaj.." Moje kamarádka Whitney například umí perfektně tři slova- Kurva, blbec a koza. Když mi ve zprávě napsala, že jsem blbec, spelovala to "Bullbetts":-D. Pozvala jsem jí k nám domů na příští prázdniny a ona říkala, že by určitě chtěla přijet, akorát že se trochu bojí, že až bude konverzovat s lidma v ČR a řekne jim její tři slůvka, která zná, asi se s ní nikdo bavit nebude.

Gaby je taky dobrá studentka češtiny. Ta navíc loni měla doma výměnnou studentku ze slovenska, a tak už některá slova znala. A tak se třeba stane, že na mě Gaby ve škole na chodbě pořikuje "Kurvaa!!!", když chce abych na ní počkala. Dalšá slova, které tady znají jsou do prdele, do pici atd. Prostě uspěšně šířím češtinu na Aljašce.. a lidi si to docela pamatují.

Opožděné Vánoce

2009-02-07T14:13:00.000-08:00

Dneska je 2-7-09( jak se to říká v americe), neboli 7.2.( jak to říkají normální lidé):-D. Vsadím se, že jen málokdo může říct, že měl Vánoce v únoru.. a přesto, já můžu. Minulý víkend mi přišel balíček od rodičů. Táta zase jednou šel nakupovat do sportu ve Špindlu a to by bylo aby něco nekoupil. Ale já si nestěžuju- tentokrát koupil mně novou soupravu na snowboard Roxy! To byl můj první opožděný ježísek. Tím to ale nekončí, včera mi totiž přišel další balík. Tohohle ježíška už bych skoro nazvala retardovaný( ne vás, holky:-D). Konečně mi asi po měsíci a půl přišel balík od mých drahých "girlfriends". Sám balík vypadal trochu unaveně- balícíc papír roztrhaný ve všech rozích, špinavý, ošoupaný, stužka slehlá... No jo no, Kája zabalila celý balík do dárkového papíru a poslala ho na Aljašku:-D Ale moc děkuju, dárečky jsou moc hezké. Akorát mi nějak nedošly ty knedlíky v prášku, to mi budete muset vysvětlit.. a ještě víc ten pekný obrázek na obalu!

Gay run

2009-02-07T13:18:00.000-08:00

Tak jsme v dějěpisu, nebo přesněji v předmětu zvaném US History, dokončili Občanskou válku a samozřejmě následoval test. Tentokrát měl náš test ale dvě části- essay a quiz. První byla essay. Měli jsme jí napsat ve třídě za 50 minut a to na téma " Co vedlo k občasnké válce?"
Když jsme zkusily s Irou získat nějaké výhody od našeho učitele Mr. Browna, tak řekl, že chápe, že je to pro nás těžké a že jestli chceme, můžeme tu esej nejdřív napsat v našich jazycích, a potom přijít později a přeložit to. To nebyla zrovna výhoda, kterou jsem si představovala! Jak bych to mohla napsat v češtině, když jsem se to celé učila v angličtině! Vždyť jsem ani nevěděla, že "Civil war" v češtině není Civilní válka ale Občanská dokud se mi mamka nezačala smát po telefonu! Takže jsem se radši pustila do psaní v angličtině a nakonec jsme se přeci jen domohly výhody- mohly jsme to dokončit během oběda, což nám dalo skoro hodinu navíc:-D Mr. Brown má prostě rád vyměnné studenty.
Na druhou část, tedy quiz, už jsme se s Irou radši trochu podívaly. Společně jsme si pročítaly všechny materiály a vymýšlely pomůcky, jak se zapamatovat jména bitev a generálů. Z bitvy Bull Run nám vzniklo Blue Run a následně Gay Run( na ukrajině říkájí, že gayové jsou modří). Z Roberta E. Lee nám vyšel.. ehm, to radši nebudu říkat:-D No prostě jsme si vymyslely.. zajímavé pomůcky k zapamatování si "Civilní" války...

Extra bathing suits?

2009-01-11T18:53:00.000-08:00

Včera odpoledne jsme šly s Irou fandit našim basketbalistům. Sobota byla poslední den basketbalového turnaje, který probíhal celý týden u nás ve škole- Alaska Prep Shoot-Out. Marta nás vysadila u školy kolem 4 odpoledne. Na místě jsme bohužel zjistily, že odpoledne hrají jen odpadlíci, co prohráli ve čtyřfinále. Naši mistři hráli až v sedm večer. Nastalo velké rozhodování. My jsme chtěly vidět Dimond hrát a i bychom počkaly do těch sedmi ve škole, ale... říkaly jsme si, že by na nás doma zase kromě psů štěkala i Marta. Nakonec ale hra vyhrála, tak jsme zavolaly Martě, jestli tam můžeme zůstat, nebo jestli mezitím musíme domů. Ona nám dovolila zůstat( pravděpodobně byla moc líná pro nás jezdit) s tím, že nesmíme opustit školu! Kam bychom na Aljašce asi bez auta chodily hm?
Jednu hru jsme s Irou fandily klukům z Juneau proti jakýmsi z Tugodao nebo Tadogao nebo něco takového. O pauze nás napadlo, že naše kamarádka, která pracuje jako plavčík ve školním bazénu, by tam mohla být. A tak jsme jí šly překvapit. Nakonec jsme tam sní zůstaly asi hodinu a půl, i když ona musela většinu času sedět a dohlížet na šestnáctky hrající si s plaveckými destičkami, ale měla geniální nápad. Řekla, že si s sebou bohužel dneska nevzala plavky, takže nám nemůže žádné půjčit, ale ať se prý zeptáme našich kamarádek, které si přišly zaplavat, jestlí prý nemají plavky navíc. A myslela to vážně! Prej si třeba donesly dvoje plavky haha. Asi pro případ, že by někdo přišel na bazén bez plavek a mohly jim je půjčit:-D
Nakonec s námi Ellen šla na finále basketu mezi Dimond a Grace high. My jsme byli domácí, ale i přes to byli fanoušci Grace daleko hlasitější než my. Možná to bude tím, že já, Ira a Ellen jsme byly jediné, kdo se snažil křičet, dokonce jsme byly hlasitější než roztleskávačky! A to je Dimond moje a Iry škola jen na rok:-D Ale naši i tak vyhráli!

"My někdo"

2009-01-09T23:06:00.000-08:00

Doma, myslím v mém americkém domově, máme zajímavou dělbu práce... Marta nám připomíná, co je potřeba udělat a ode mě a Iry se čeká, že to provedeme. Taky máme s Irou nová jména- buďto se nám říká "my" nebo "někdo":D.
Na Nový rok, když jsme se vracely z obchodu, se Marta rozhodla, že potřebujeme sundat vánoční výzdobu. Když se snažila dostat nahoru po schodech, jen na nás křikla, ať zespoda doneseme krabice s vánočními věcmi. Když jsme donesly všechny krabice nahoru, Marta si sedla na pohovku, otevřela krabici, vyndala z ní pár malých boxů na ozdoby a asi jí to moc unavilo, takže musela několik minut odpočívat, potom se konečně zvedla a přemístila k televizi. Asi po 10 minutách přišla zkontrolovat, jak na tom "my" jsou. Její jediný komentář byl:" Nejdřív vyndejte všechny ty malé krabičky, než začnete všechno skládat nahoru." Takže jsem vyskládaly všechno, co už jsme naskládaly dovnitř. Marta byla spokojená.
Každý čtvrtek ráno se v naší části Anchorage vyváží odpadky. Ve čtvrtek večer nás pak obvykle čeká: " Zítra jezdí popeláři, potřebujeme vynést odpadky." Marta nás velkoryse upozorní, zatímco sedí ve svém obřím křesle ve svém malém, neuklizeném, zmateném TV pokoji a nepohne se ani o centimetr( nebo bych teď možná měla říct inch). Takže "my" Ira a já vyběhneme do závejí sněhu, abychom vynesly odpadky. Marta byla spokojená.
Každý den kolem 5 jsou naši monstrozní mini psi zvyklí jíst. S Irou jsme už nám dávno došlo, že bychom se kolem 5 radši neměly vyskytovat nahoře, ale někdy se to tak prostě přihodí, prostě zapomeneme. To pak pro změnu od Marty( sedící v křesle zírající na telku) slyšíme: " Oh, to už je čas na večeří, no oni nám říkají, že mají hlad. Někdo je musí nakrmit!" No tak se jedna z "někdo" skupiny zvedne a jde nakrmit naší malou směčku, která na nás mimochodem ještě vždycky štěká, že nám to trvá moc dlouho! Pokud to byl den, kdy jsme zapomněly, Marta byla spokojená.

(Po)hlavní otázka

2008-12-31T17:49:00.000-08:00

Teď už to bude asi dva měsíce, co do našeho zvěřince přibylo malé roztomilé zrzavé koťátko. V domnění a ve víře, že je to holčička, jsme jí pojmenovaly Ily od Iliamna, což je hora tady nahoře na Aljašce. Všichní jí měly od začítku hrozně rádi a ona se ničeho nebála, ani pěti psů, které máme doma, popravdě většinou zdrhají oni před ní. Minulý týden nás nějak napadlo zkontrolovat naše domnění a podívaly jsme, jestli je to vážně holčička... K našemu údivu jsme uviděly něco naprosto neholčičího. Z naší kočky se vyklubal kocour. A tak teď váháme nad jeo jménem, protože Ily neni zrovna kocouří. Můj návrh byl Stinky, protože to vždycky páchne celým domem, když jde na záchod, kamarádka Whitney zase říkala Tiger kvůli jeho proužkům... Co myslíte vy?

Tentokrát přiletěl Santa

2008-12-31T15:24:00.000-08:00

Všichni mi píšou a ptají se, jaké to je, po celých těch letech učení se o Amerických Vánocích ve škole a koukání na filmy, zažít pravé Vánoce za oceánem. Popravdě to není zas takový rozdíl. Nebo to vlastně je, ale asi mi to zas tak nepřijde, protože tady Vánoce tolik neprožívám. Nevím proč, ale nepociťuji všechnu tu kouzelnou vánoční atmosféru jako jindy.

Ale trochu Vám zkusím přiblížit, jak to tady vlastně probíhá. Vánoce ve skutečnosti začínají hned po Díkuvzdání, tedy na konci listopadu. Jakmile zkončí Díkuvzdání nastane nákupní horečka, všechny obchody srazí ceny a snaží se nalákat lidi na všelijaké akce ( zaparkovat před obchodním centrem může zabrat i půl hodiny), všechna rádia omílají od rána do večera stejné vánoční písničky, na všech domech září světla, a na zahrádkách se kroutí nafukovací sněhuláci, sobi a santové( Pro lepší představu doporučuju americký film Christmas vacation:-D).

Na začátku prázdnin se šílenství ještě znásobí, obchody otevírají o několik hodin dřív a lidé stojí fronty ještě před zavřenými obchoďáky. Už minule jsem se prořekla, že jsme se taky zúčastnily, když jsme s Irou a Martou 24. v 7 ráno čekaly před zavřeným BestBuy:-D První velký rozdíl je, že Štědrý Den tady není 24.12., to je Christmas Eve( pokud pro vás Eve taky znamená večer a nechápete, že se celému dni říká Eve, radši to neřešte, angličtina je někdy nelogická). 24. jinak není nejdůležitější den z Vánoc jako u nás, je to tak trochu den vaření a připravování na 25. My jsme večer s Irou pekly nějaké cukroví a připravovaly bramborový salád, abychom trochu přoblážily, co my jíme na Vánoce. Před spaním jsme si akorát rozbalily jeden dáreček, a když jsme šly do postele, přiletěl Santa Marta Claus a naplnil naše punčochy zavěšené na krbu.

25., což je ten pravý Christmas Day, vrazila Ira v 9 ráno do pokoje a říká, ať už se konečně vyhrabu z postele, že chce rozbalovat dárky. Po několika letech jsem si zase zahrála na Santu a rozdávala jsem dárečky. Doma to normálně už dělá brácha, a když tady mám malou sestřičku, tak jsem popadla Santa roli já. Taková malá zvláštnost je, že se tady na dárky nepíše jen "pro" ale taky "od". My měly s Irou dost kuriózní santy. Nejen, že jsme našly pod stromečkem dárečky od lidí, kteří tady na Vánoce nebyly( Kimmi a česká rodina), od lidí, které jsme viděly jen na obrázcích( Ira od našich a já od jejích rodičů), ale náš Santa měl zastoupení také ve zvířecí říši( dostaly jsme dárečky od všech psů i naší kočičky).

Když jsme rozbalily všechny dárečky, pod stromečkem zbyl dopis, který Marta komentovala se slovy: " Poslední dárek musíte najít." Dopis se proměnil v první indícii k pokladu. Asi půl hodiny jsme lítaly po domě a hledaly jednu indícii za druhou, musely jsme na sebe dokonce navlíknout boty a bundy a jít ven, až jsme se sněhem dobrodily k našem zahradním domku... a našly Karaoke machine!!!! Dotáhnout to dovnitř byla další část úkolu.

No a teprve ve čtvrtek navečer jsme měly velkou Vánoční večeři s Martinými kamarádkami. Tradicí tu je, že máte buďto krocana na Díkuvzdání a šunku na Vánoce, nebo naopak. U nás byla na Vánoce na řadě šunka. Jinak 25. je taky asi poslední možnost zkouknout v televizi nějaký vánoční film, protože jakmile odbije půlnoc, Vánoce končí a připravuje se Nový rok.

Ranní dobrodružství

2008-12-26T18:31:00.000-08:00

V neděli před Vánocemi jsme se rozhodly, že pojedeme koupit Wii, a tak jsme se vydaly do BestBuy. Nakoupily jsme hry a ovladače a dokonce i kryty na ovladače a prošly jsme celej krám, ale nenašly jsme ani jeden herní box sám o sobě. Nakonec nám řekly, že jim došly a že by další měly přijít v úterý večer a ve středu ráno budou na krámě. Jenže... jsou Vánoce, jsme v Americe a každej chce Wii!!! To znamená jediné- odjely jsme domů s hrami bez možnosti hrát je a ve středu musíme být v obchodě, když otevírají.

V 6.26 ráno mně probudil Iry hlas: " U´ve got 5 minutes!" Okamžitě jsem vylítla z postele, umyla obličej, vyčistila zuby, naházela na sebe nějaký hadry, popadla boty a běžela do auta:D Ve třičtvrtě na 7 jsme už stály v řade před zavřeným BestBuy, spolu s dalšími asi 20 nedočkavci. Těsně před 7 ven vyšli dva pracovníci s poukázkami na wii a jen se ptaly: "Wii nebo Wii Fit?" My původně měly v plánu jen Wii, ale nakonec z Marty vypadlo "obě":D Takže jsme asi v 7.04 dostaly přídělem jednu krabici s Wii a jednu se hrou Fitness.

Když už se stal ten zázrak a vyskytly jsme se ve městě tak brzo, chtěly jsme taky nechat dát vázání na můj nový snowboard, který mi zrovna den před tím přišel. Jenže jsme dojely ke sportu, kde jsem ho koupila a zjistily, že neotevírají před 9! Takže jsme se hodinu potácely po městě a dělaly takovou malou "sightseeing tour", abychom nějak zabily čas. Nakonec máme i Wii i prkno!!! Happy ending:-D

One bed only

2008-12-26T18:16:00.000-08:00

Pomalu rozjíždíme takovou malou tradici- sobotní večery trávíme s kamarádkou Whitney, jejím přítelem a dalšími kamarády na místním Neon Bowlingu. Minulou sobotu jsem tam taky šli hrát, a po bowlingu jsme spaly u Whitney doma. Asi ve tři ráno jsme se vážně dokopaly do postele... ne do postelí ale do postele! Whitney má sice skoro dvojlůžko( tradičně pro Ameriku)..ale jen skoro. I tak je to pro tři hubený holky málo! Navíc když spíte na kraji, Whitney z druhýho kraje celou noc krade peřinu a Ira, která je uprostřed, se pořád převaluje a posunuje vaším směrem. V noci jsem jí asi 5x řekla, ať se posune, ale ona se posunula a za 5minut byla zase zpátky na stejném místě. A tak jsem ležela celou noc na krajíčku postele, na zádech a nehýbala se. Pokud mi teda zrovna nedošla trpělivost a pořádně do Iry nestrčila zadkem:-D

Ztracená bez vědomí

2008-12-26T18:05:00.000-08:00

Vánoční prázdniny nám tady začaly už v pátek 19.12., tedy o den dřív než v ČR, a to proto, že poslední den v každém čtvrtletí máme ve škole tzv. inservice-day. Neboli učitelé jsou do školy a děti zůstanou doma. Ira šla ale pomáhat Kimmi do její školy, protože potřebuje nějaké dobrovonické hodiny, a já jsem se nakonec rozhodla jít pomoct Martě do naší skoly. Po poledni jsme se všichni měly sejít na oběd někde ve městě.
Kolem 11:45 Kimmi volala Martě, že už jsou doma, kdy bude končit. Za dalších 5 minut volá znovu a říká: "Je Bára s tebou??? Ona není doma!" Marta jí chvíli tahala za nos, že prý jsem se zmínila něco o nákupním centru a že neví, kde jsem.. ale nakonec jí prozradila, že jsem ve škole s ní. Když jsme pak přišly domů, Ira začala: " Já myslela, že tě zabiju, my se tak bály!" Skoro jsem si myslela, že se zbláznily, říkala jsem Iře, že možná půjdu pomoct Martě a ona..." No jo,ale ty jsi tady ráno zůstala, když ona odjela a když jsme se vrátily, tak jsi nebyla v posteli ani nikde jinde. A navíc jsi nechala i uvařenou vodu v hrníčku v kuchyni a nevypila jsi to! My myslely, že tě někdo unesl!"
Prostě po mně doma proběhlo uplný vyšetřování, a to jsem ani nevěděla, že jsem hledaná:-D Ponaučení pro příště- pokaždé, když někam jdete, nechte v kuchyni vzkaz, že jste se neztratili!

Secret Santa

2008-12-23T02:10:00.000-08:00

Americká oblíbená vánoční hra- Secret Santa. Kdokoliv chce hrát, hodí svoje jméno napsané na papírku do "kouzelného" hrnečku a pak si vylosuje jméno osoby, které bude kupovat dárek. My jsme Santu hráli na matice... ano zajímavý předmět na hraní takových her. Ale tak co, už jsme tam měli coloring contest a costume contest, tak proč ne santu.. tam aspoň počítáte peníze utracené za dárky:D
No v pondělí měla začít hra samotná. V neděli v 11 jsme si s Irou vzpomněly, že nemáme dárky:D Naštěstí máme neuveřitelné improvizační schopnosti;) Nicméně některé dárky mě hodně pobavily... Holčina, která sedí vedle mě, dostala krabici plnou koblih, tak jsme se pěkně nadlábly( Mr. Anderson by si ale zasloužil nějakej trest.. dvakrát do té koblihy kousnul a vyhodil jí! Prej byla moc sladká). Jeden kluk z druháku dostal zářivě zelenou čepici s obrovskou bambulí a jeho kamarád brečící panenku. Ira každý den dostala ochutnávku věcí z dětství našeho pana učitele. Já jsem jako jeden z dárků dostala telefonní kartu se 150 minutami! Nejde mi použít:D Jsem prostě něšika.

Europeans study hardly

2008-12-23T01:54:00.000-08:00

Jedna část z naší závěrečné zkoušky z dějepisu byla sestavit osnovu k filmu Iron Jawe Angels. Práce byla ve skupině rozdělená mezi čtyři lidi a ve středu jsme ve škole měli čas na dokončení.. ale ne dost času. Za celou hodinu jsme stihly vytisknout všechny obrázky a články a vystříhat je, ale nestihly jsme nastříhat všechny rámečky, nadpisy a hlavně nalepit veškerý ten odpad na papíry:D No takže jsme se s Irou rozhodly dodělat to doma.. kdo jinej by si to vzal hm?
Kolem 8mé večer jsme začaly stříhat, lepit, stříhat, lepit, stříhat a lepit... až jsme dostříhaly a dolepily... říkáte si, že to byl rychlý konec... nene... to není konec. Ještě nebylo hotovo. Kolem 10.00 nám totiž došel jeden druh papíru. Tak jsme vzaly jinou barvu. Kolem 11.00 došel další druh papíru. Tak jsme ho nahradily. Kolem 11.30 došla izolepa. Kolem 11.45 došlo lepidlo. Rozhodly jsme se vydlabat zbytek lepidla ze staré tuby a roztavily jsme ho na sporáku. Kolem 12.00 jsme ovšem zjistily, že zbytek starého lepidla smíchaného s vodou moc dobře nelepí. Byly jsme zoufalé. Naštěstí.... kolem 12.15 se nám před očima objevila jiná izolepa!!! Do postele jsme šly v půl jedné.. z postele v šest.. Good Morning:D

Shake it at the high school hop:D

2008-12-09T22:20:00.001-08:00

Tuhle sobotu jsme měli další školní ples, tentokrát se jmenoval Crystal Ball. Rozhodla jsem se akorát sem hodit pár fotek...

Vzdání díků krocanům

2008-12-01T18:23:00.000-08:00

Tak máme za sebou thanksgiving holidays! Den díkuvzdání byl minulý týden ve čtvrtek. Naše hostitelská mamka pozvala pár jejích přátel, aby s námi strávili večeři. No jmenuje se to sice "thanksgiving dinner", ale ve škutečnosti jsme jedli kolem jedné hodiny odpoledne... Na stole byla spoooooousta jídla- krocan, sladké brambory, bramborová kaše, stuffing, green beans casserole, plněná vajíčka, kukuřice, čokoládový dort, dýňový koláč, all-good pie a nepojmenovatelná sladká směs čehosi. Celý den až do "večeře" jsem nic nejedla a už jsem nemusela ani potom... Celý den nám v kuchyni prozpěvovaly vánoční písně, ať už jste si přepli na jakékoliv rádio.. "Let it snow, let it snow, let it snow.... Feliz Navidad, Feliz Navidad... Last Christmas I gave you my heart, but the very next day you gave it away..." Večer jsme ještě měly jednu návštěvu- nekonečnou. Kolem 1.00 ráno jsme si šly všichni lehnout, ale naše návštěva( Marty kamarád a jeho synovec) zůstala a dívala se na televizi v našm obýváku- do 5.00 do rána! Dobrej nápad ne..už víte ke komu se příští víkend v noci půjdete dívat na telku? :D
V pátek jsme přemýšlely, že bychom šly nakupovat. Proč? Pátek po díkuvzdání se jmenuje černý pátek. Je to den, kdy se celá Amerika vzbudí ve čtyři ráno( pokud nekempovali před obchoďákem), naloží se do aut a postaví se do nejdelší fronty v obchoďáku, aby si koupili prostěradla za šest dolarů. Každý rok k tomu patří i ty nemilé stránky( pokud budeme frontu v pět ráno v Best Buy brát za tu relativně dobrou část)- udupaný prodavač ve Walmartu v New Yorku, chlápek, který sám sebe postřelil svou vlastní pistolí ve své vlastní kapse a to nechtíc, atd. Nakonec jsme se rozhodly spát.
V sobotu jsme pak s Irou a Markétou vyrazily na prknooo... Ani jedna z nich na snowboardu před tim nikdy nestála, takže jsem se ujala funkce instruktora( kdo ví, jestli to byl nejlepší nápad:D). Nejdřív jsme se asi dvě hodiny plácaly na malém čtverečku, kde se učí malé děti, takže jsme tam trochu vyčnívaly. Potom jsem za holky rozhodla, že pojedeme nahoru. Možná jsme mohly počkat na další den- i když to byla sranda( pro mě). Markéta nám ujela, ne že by byla taaak rychlá, ale Ira byla chudák každou chvíli na zemi nebo ve stromech. Vážně, nějak to neuřídila a skončila ve stromkách a navíc se odtamtud nemohla vyhrabat a lidi na ní pokřikovali z vleku.. i když se jí spíš snažili poradit, jak se odtamtud dostat... A já ji snažila tahat ven, ale s prknem na nohách to moc nešlo:D A taky jsem se trochu smála.
Konečně v neděli jsme se ráno rozhodly udělat snídani- něco malého sladkého... alias palačinky. Pro urychlení jsme si vzaly dvě pánve. Bohužel nám ale nedošlo, že takhle bude v kuchyni větší množství kouře. V normální české domácnosti by to nejspíš způspbilo, že by jeden z členů domácnosti přišel a začal si stěžovat a nedostal by palačinky:) Ale v běžné americké domácnosti to znamená nejdříve slabé a později zesilující pípání. Bíp...bíp....bíp,bíp...bíp,bíp..bíp...bíp,bíp,bíp, bíp,bíp!!!!!!!! Fire alarm:D
Díkůvzdání nám skončilo dojídáním zbytků( i když to byl příliš obtížný úkol) a zdobením domu vánočními serepatičkami.. jako třeba vánoční stromek, punčochy na krbu a věšení vánočních světélek v -10°C se zmrzlými prsty kolem celého domu.
Doufám, že jste všichni měli Happy turkey day!

Let it snow, let it snow, let it snow!

2008-11-28T19:43:00.000-08:00

Tento týden jsme si s Irou konečně koupily oteplováky, takže jsem holky včera večer, když už jsme si všichni do žaludků narvaly, co jsme jen mohly z Thanksgiving dinner, přesvědčila, abychom šly sáňkovat. Naše hostitelská mamka nás vzala do parku kousek od našeho baráku, kde jsme se mohly vyblbnout:D V jednu chvíli jsme dokonce měly celý sáňkovací svah jen pro sebe.. tak jsme vyfotily nějaký fotky...

Pro speciální studenty.. speciální opatření;)

2008-11-24T20:52:00.000-08:00

Minulý týden nás všechny( výměnné studenty) pozval Mr. Brown a National Honor Society Club na oběd. Říkala jsem si, že je milý, že nás pozvali a dokonce nám vyrobili takový pěkný pozvánky.. ale čekala jsem něco malého, pár lídí, trochu jídla, budeme sedět u Mr. Browna ve třídě..
Ve čtvrtek, kdy se oběd uskutečnil, jsem si poprvé pečlivě přečetla pozvánku, kterou jsem zahrabala někde v mým nepořádku ve skříňce. Bylo tam napsáno: " This gourmet sandwich feeding fest will take place in MPR2 and, with your help, will be filled with fun." MPR!? MPR je zkratka pro multi purpose room, a je to místnost, kam se vejde třeba i pět tříd. Když jsme tam teda dorazili.. bylo tam opravdu hooodně lidí a hoooooooodně jídla. Bylo to hrozně milý. Upekli nám dort s nápisem "Welcome to Dimond." (Já snědla "to" část.) Na stěnách připíchli vlajky našich zemí, které vyrobili a dokonce na ně napsali něco v našich jazycích. Na mojí bylo napsáno:
"Národní čest společnosti je vděčný za mnoho věcí, zejména v době vaší zde."
Neni to asi přesně to, co chtěli říct a neni to uplně správně.. ale když si vemu, že nikdo z nich nemluví česky( většina z nich o češtině před tím asi ani neslyšela) a napsali to jen s pomocí slovníku, je to opravdu neuveřitelné!!! Vážně jsme si to celý užili a ty školní mikiny, které jsme dostali zadarmo, taky nejsou k zahození:)

Wop Ba Ba Lu Mop- Wop Bam Boom

2008-11-24T20:24:00.000-08:00

Nějakou dobu jsem teď nepřidala žádné novinky, tak jsem si řikala, že na tom budu muset zapracovat. S kým jsem v kontaktu ví, že jsem měla malou roli ve školním muzikálu, hráli jsme Pomádu. I když jsme minulý týden už skončili, chci se o tom trochu zmínit...
O zkouškách se radši moc rozepisovat nebudu, protože to nebyla žádná sláva. Většinou se rozhodla přijít jen tak polovina účinkujících( mimochodem, právě jsem si to musela přeložit z angličtiny), hlavně ti co měli větší role se rádi zapomínali na jiných místech, až do posledního týdne si nikdo nepamatoval slova, s písničkama to nebylo o moc lepší. Takže jsme to nakonec všechno nějak sestavili během posledních pár dní před premiérou.
První představení jsme měli v pátek 7.11. Mají tady takovou divnou tradici, že v den premiéry se všichni účinkující do školy oblečou do jednoho ze svých kostýmů. Takže jsem celý den po škole pobíhala v oblečku roztleskávačky z 50.let. To jsem se jen oběvila na chodbě a všichni se hned ptali:" Jsi taky v Pomádě??" Jako kdyby si vážně mysleli, že bych po škole normálně pobíhala v názkých bílých teniskách s vysokými ponožkami, červené kruhové pudlové sukni pod kolena a vršku na kterém je napsané "Rydell high", který byl asi dvakrát moje velikost. Na konci dne jsme pak měli před všema studentama v tělosvičně zazpívat a zatancovat Summer nights. Všichni z toho byli hrozně nadšení, až jsem se divila... Ale tak Amerika- miluje všechno americké.
Po škole jsme dokonce na pár hodin mohli jít domů a kolem páte se zase vrátit, navlíknout se do kostýmů a naplácat make-up na všechno, co se objeví na scéně. Někteří kluci měli víc make-upu než já. V sedm hodin se otevřela opona a začalo se...
Publikum to přivítalo opravdu příznivně. Stejně tak i v sobotu, další pátek a další sobotu. Poslední noc se nám sice moc nepovedla, bylo to asi nejslabší představení, ale možná jsme byli až moc kritičtí- publikum to nepoznalo:D Nicméně fakt, že jedna holčina se rozhodla prostě nepřijít, byl dost znepokojující. Neměla sice( naštěstí) významnou roli, ale i tak byla skoro ve všech hromadných choreografiích, takže jsme ji v některých tancích museli nahradit( že nepřijde, jsme zjistili asi 20 min před zvednutím opony).. takže některé scény nebyly úplně.. tip top.
Never mind... let´s party hardy:D

A toilet tree

2008-11-02T21:46:00.001-08:00

Poprvé v životě mi 31.říjen přišel něčím zvláštní, něčím jiný než ostatní podzimní dny. Jiné roky jsem si ani nepamatovala, kdy že se ten Halloween v Americe slaví, ale když jsem tady, nedá se nevtlouct si toto datum do paměti. Ameriko otřes se a naděl mi hoooodně dobrůtek!A jak to teda funguje? Ve speciálním Party shopu si koupíte kostým, večer se do něho nasoukáte a přes něj si navlečete dvě bundy(pokud se ocitnete na Aljašce jako já:D). Potom si sundáte povlečení z polštáře:D Ne, stačí vzít povlečení ze skříně… A pak vyrazíte žebrat. Pravidlo je, že, kdo má rozsvícené světlo před domem, ten je ochotný Vám něco přisypat. A tak jdete od domu k domu a pokaždé, když někdo otevře, jen zařvete: „Trick or treat!!!“, aniž by jste ve skutečnosti měli nejaký trik v záloze:D. Tradice je vyhrožovat lidem, že jim něco provedete, pokud Vám nepřidají nejaké sladkosti, ale kdyby jste jim něco opravdu udělali, jako třeba omotali strom před domem toaletním papírem, nebo hodili vajíčko na auto, je to považované za vandalismus:D Naštěstí každý, kdo se obtěžuje otevřít dveře, se také obtěžuje nakoupit pytel sladkostí a rozdat je. Někteří lidé se divili, že jsme na trick or treat už trochu staří, ale jiní zase byli toho názoru, že velcí koledníci potřebují velké sladkosti... to se mi osobně zamlouvá víc.Překvapivě jsem v říjnu večer na Aljašce při několikahodinovém chození po venku nepřimrzla k chodníku a dotáhla jsem si domů asi půlku polštáře plnou čokoládek, bonbonů, lízátek a dalších nejnejnejnezravějších dobrůtek:D Já to nechciii!!! Já to snim:D

Jedlé obaly

2008-10-30T23:29:00.000-07:00

Dneska jsem se konečně naučila, jak se vlastně správně jedí žvýkačky:D Na večer jsme jely s Kimi a Gaby do Walmartu, kouknout se, jestli ještě mají čarodějnické pláště, které bychom si zítra mohly vzít přes kabát, abychom nezmrzly. Pláště neměli, ale zato jsme si zase nakoupily žvýkačky do zásoby, jak se to tady dělá... Gaby přišla s tím, že jí její kamarád z Dallasu řekl, že žvýkačky "Stride" se můžou jíst i s papírovým obalem. A myslela to vážně! Jakmile za ně zaplatila, strčila jednu do pusy i s papírem! Řekla jsem si, že se nenechám zahanbit a taky to zkusím. Tak jsem so požvýkala papír! Po pár minutách chuť papíru ovšem zmizela a cítila jsem jen žvýkačku, skoro jsem si říkala, že měla pravdu. Doma jsem pak ale ze zvědavosti zkusila tuto specialitu na Orbitkách a papír se do nich taky vstřebal... tak jsem nakonec došla k závěru, že se vrátím ke své původní neoriginální metodě a příště si obal zase sundám. Někdo si z nás pěkně vystřelil...:D

Helouvííín

2008-10-27T22:09:00.000-07:00

V pátek jsem na sebe naplácala bílý make-up, černou rtěnku a tmavé stíny, navlíkly jsme se s Irou do šatů, klobouků a jako čarodějky se vidaly na halloweenovou párty. Párty byla u mojí kamarádky doma. Ze stropu v obýváku vysely černé a oranžové cáry krepáku, po stěnách lezly pavouci, kteří za sebou zanechávali obrovské zelené pavučiny a temno rozbourávaly jen lebky a čarodějnice- svíčky. Sešlo se tam všechno možné, od dýně, doktora, čarodějek, super girl, beach bunny, motýlka, až po kluka s pěticentimetrovými pravými nehty a ocasem. Těžko říct, co byl jeho kostým. Možná jen konečně vyjádřil svojí osobnost:D

Halloween je prostě celoamerické šílenství... a pohltilo to i Aljašku. Už od konce minulého měsíce byste našli v každém obchodě halloweenovou dekoraci, pavouky, nafukovací dvoumetrové mrtvoly a kostry, rakve živoucí velikosti, lebky-lampy, svíčky, dokonce i ponožky a spodní prádlo. Taky je tu několik krámů zaměřených přímo na halloween, kde mají kostými všeho druhu- od banánů, hamburgerů, přes piráty, čarodějky, kuchaře, víly, až po sexy uklizečky, hasičky, policajtky a další sexy šlapky oblečky:D

Opravdový halloween ale přichází až tento víkend, ale většina lidí už párty měla, protože teď přichází na řadu Trick or treat!!! Ameriko zblázni se.

Mluvila jsem českou angličtinou...mluvím anglickou češtinou

2008-10-23T21:06:00.000-07:00

Minulý pátek se nám přihodila taková příjemná věc, měli jsme in-service day. Pokud nevíte, co to je, nevadí, stačí, když řeknu, že se nešlo do školy! Abych to upřesnila, studenti měli volno, učitelé ne.. Takže jsme s Irou byly samy doma!!!
Dopoledne jsem strávila střídavým telefonováním s rodiči a kamarády v ČR a tady na Aljašce. Nejdřív jsem se na skypu potkala s Káťou, tak jsme si zdělily nejnovější zprávy a postěžovaly si. Dozvěděla jsem se, že v emailech, které posílám přes půlku světa a ve kterých se tak snažím vystihnout moji situaci a ještě je psát gramaticky správně( zas tak se nesnažím), už dělám pěkné množství chyb. Pěkně děkuju za takový zprávy! Nestačí, že už si někdy nemůžu vzpomenout na česká slovíčka a tak do rozhovorů s rodiči vkládám angličtinu, ale už to vypadá, že zaměňuju i/y a používám anglickou... "punctuation"( nemůžu si vzpomenout, jak je to česky):D Po více než hodinovém rozhovoru jsem se spojila s mamkou. Ale spíš než rozhovor dvou osob to byl můj rozhovor s počítačem. Po každých třech minutách se obličej mojí mamky změnil v barevnou rozmazanou skvrnu a nic jsem neslyšela. Nicméně ona říkala, že mě vidí i slyší, a tak když se moje mamka opět proměnila v barevný němý obrázek, dopověděla jsem, co jsem měla na mysli, popovídala jsem si s mikrofonem v mém počítači a zavěsila... a zavolala znovu... zábava na celé dopoledne.
Nicméně doufám, že budu umět ještě mluvit česky, až se vrátím domů. A taky doufám, že v těchto pár odstavcích moc chyb není.

Dimond´s got "talent"

2008-10-20T18:10:00.000-07:00

Co si o mně budete myslet, když řeknu, že jsem se ve čtvrtek večer dobrovolně vrátila do školy? Ne, nezbláznila jsem se:D Jako výměnní studenti bychom se měli účastnit školních aktivit, abychom vstřebali místní kulturu( velká moudra vzdělaných lidí:D), takže jsme se šli podívat na školní talent show! Byla to další z velkých akcí, o kterých mluví celá škola... Tak jsme se před sedmou naložily do auta a jelo se.
Program byl nabitý a rozmanitý... Začalo se tancováním, hip hop dance v podání Asien Persuasian. Na scéně se vystřídalo několik zpěváků, hráčky na violoncelo, tanečníci, žongléř, pianista, houslista, hráč na marimba, což nemám ponětí, jak vám přiblížit, filipínský kvartet a jako třešnička na dortu nám zakřičela heavy metalová kapela. Tuhle třešničku by ovšem všichni nenápadně zahodili, věřte mi.
Než vám prozradím kdo se stal naším talentem roku, musím si trochu postěžovat na místní publikum! Nějak mi uchází, proč se někdo obtěžuje jít zpátky do školy po dívat se na školní show, zaplatí za to 5 dollarů, bez auta, který tady lidi vozí i vybrat si poštu ze schránky před barákem, dojde až ke svému místu, a pak, místo aby podporoval třesoucí se talenty, vykřikuje přes celej sál, baví se a tleská chudákovi hráši na marimba v půlce jeho představení, aby už konečně vypadl. Jako možná to mohlo bejt zopakované jen pětkrát a ne desetkrát, ale to neznamená, že ho můžeme vykopnout.
Ale abych se už dostala k tomu vyhlášení... Asi vám nebudu vyjmenovávat jména výherců, stejně by vám to nic neřeklo:D Ale nemůžu si pomoct nezmínit se, že výše "vychvalovaná" kapela se dostala do první trojice!!! Mám pocit, že to ječení pro rozhodčí byla tak vysoká frekvence, že nic neslyšeli...

Vzorná studentka:D

2008-10-13T22:29:00.001-07:00

Tak jsem už přečetla svojí první knížku v angličtině. Taky tady mají povinnou četbu, akorát to berou trochu vážněj. Každý si musí vybrat knížku ze seznamu, který učitel sestaví, najít si jí v knihovně a pak jsou asi tři týdny na přečtení. No a po uplynutí tří týdnů přijde test. Říkala jsem si, že jsem tu knížku prostě přečetla, myslela jsem si, že jsem ji pochopila a doufala, že test zvládnu. Jestli jsem si myslela a doufala správně ještě vlastně nevim. Ms. Basset totiž nejdřív můj a Iry test ztratila, a když je znovu našla, nezvládla je ještě opravit.
Na historii už jsem odevzdala svojí naprosto finální verzi eseje o Platovi(i když kdo ví, už to opravoval asi tisíckrát). Na matice se nám podařilo zranit city Mr. Andersona, teda kdyby nějaké měl, jak on říká. Nevyřešily jsme s Irou totiž jeho příklad dne a pravděpodobně se přiblížily těm stupidním američanům(jeho interpretace). Jinak jeho poslední metody pokročili od vraždění čísel a svadeb ke zpívání matematických operací:" ... change the sign, draw a line, something goes away...." Přidejte si lalala a melodii a je to perfektní:D
Na forensics jsme s Irou vyřešily Diatom murder case. Dokonce jsme jako jediné ze třídy přišly na to, kde nám zavraždili chudáka pana fiktivního kongresmana pomocí zkoumání všech druhů mikrob z jeho váženého žaludku a porovnávání s mikroby v okolních vodách.
No a konečně na yearbook se mi blíží první deadline... uzávěrka by to asi bylo správně v češtině:) Ráda bych jí splnila, ale nejsem si jistá, jestli to půjde, když mi někteří lidé prostě nejsou schopní poslat pár fotek, o které jsem je poprosila! Pokud chcete nicméně vidět, jak vypadá moje rozpracovaná stránka... máte smůlu:D Musíte si počkat, až přijedu domu s yearbookem v ruce...
Následující tři dny nicméně některé z mých oblíbených tříd zmeškám... (hurááá). I když nevím, jeslti mám proč jásat, místo prvních pár hodin ve třídě, se budu v knihovně patlat s nějakým stupidním HQGblablabla testem, který tady píšou všichni studenti v průběhu školy kvůli maturitě... No to že tady maturovat nebudu neva, psát to prostě musím, to je pravidlo!

Do krasobruslení daleko...

2008-10-13T21:53:00.000-07:00

V sobotu odpoledne na mě Ira křičela, znělo to přibližně takhle:" I hate you, I hate you both! I will kill you!!! I hate you!" I když se vám může zdát, že mám dost velké problémy se svou hostitelskou ségrou, není to pravda, vlastně spolu většinou vycházíme docela dobře. Až na to, když jí donutím jít bruslit:D V sobotu jsme se s naší kamarádkou Gaby rozhodly jít zkusit bruslení, a tak jsme se vydaly do obchoďáku( ano, kluziště tady mají v obchoďáku). Ira zkusila minulý týden kolečkové brusle a doma parkrát okusila inlinové brusle, ale tohle bylo její první seznámení s botama na nožích.
Nejdřív si obešla jedno kolečko kolem dokola ruku v ruce s mantinelem, a pak když viděla nás prohánět se uprostřed, odhodlala se rozejít se s tím zábradlím. V tom okamžiku nastal čas pro "babysitting":D. Bez záchrané ruky, kterou by mohla stánout spolu s sebou na zem, se totiž nehnula. No a sem taky zapadá těch pár láskyplných vět, které jsem zmínila výše. Když nás Ira na pár minut propustila s tím, že teď můžeme bruslit pro náš "Enjoyment" neváhala jsem toho využít.
Za chvíli jsem ovšem zase slyšela nenávistné pokřiky. Říkala jsem si, že mě nějak rychle dohnala, až to neni možný. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že to ovšem není Ira, bylo tam víc takových "I hate you":D Tentokrát nějaká slečna vyznávala lásku svému příteli...
Když jsem se vrátila zpátky k "sestřičce", uklidňovala se pro změnu hlasitým vyřváváním Love song od Sary Bareilles. Nakonec to ale snad i Iru docela bavilo a musím říct, že se docela zlepšila... tak mi držte palce, aby to příště bylo jen "I don´t like you!"

Chi-hua-hua

2008-10-06T20:01:00.000-07:00

Vyhlašuju anketu o nejstupidnější film všech dob... A hned mám první návrh. Včera jsme šly zase navštívit místní multikino. Marta, jakožto majitelka čivavy, se už pár týdnů nemohla dočkat nového filmu Beverly Hills Chihuahua, takže jsme to hned šly zkouknout. A... skoro jsem nevydržela sedět na mém místě až do konce filmu. Film o lásce, aroganci, cestování, užívání si, únosu, útěku, přátelství, hledání.. a opět lásce.. a bohaté arogantní mluvící čivavě, která používá parfém Chanel n.5! Doporučuju, nekoukejte se na to...

Fashion Session

2008-10-06T19:46:00.000-07:00

Minulý týden v pátek jsem se pravděpodobně nedopatřením dostala na modní přehlídku v kulturním centru Aljašky- Anchorage:D Moje a Iry spolužačka minulý týden v úterý zavolala a začala přemlouvat mojí dočasnou ségru, aby vzala místo v modní přehlídce po modelce, která nemůže přijít. A tak se Ira na jednu noc promněnila v modelku a já dostala zdarma vstupenku do vyšší společnosti... Snažili se to udělat ve velkém stylu, ale jeden fakt jim to docela kazil.. a to, že většina "modelek" modelky ve skutečnosti nebyly, a tak se tam pohybovaly slečny s poněkud větším pozadím v plavkách, přestárlé modelky ve věku před čtyřicítkou a všechny vtipně poskakovaly po molu... Nicméně nic proti Iře- patřila k těm co víc připomínaly modelky:) Kdyby jste se chtěli podívat na nějaké fotky, jsou na http://www.in2funphoto.com/. Schválně jestli Iru poznáte...

Ať žije "Pop Tarts"

2008-10-02T21:54:00.000-07:00

Moje třetí hodina, krákání, jak by řekl můj táta, je dost často spíš povídací a svačící než opravdu krákající. Skoro každý den si tam někdo rozbalí nějakou oplatku a krmí sebe i hladové krky kolem. Pokaždé jsem zkoumala, co to do sebe ládují, až mi Jessica, která sedí přímo vedle mě nabídla kousek. Nebyla jsem si jistá, jestli opravdu chci, nebo ne, vypadá to všelijak:) Když si všichni kolem mě všimli, jak váhám s odpovědí, místo abych jí to urvala i s rukou, začali se ptát, jestli, už jsem to někdy vyzkoušela. "Ne, my tohle v mojí zemi nemáme," pro ně byla asi ta nejpřekvapivější odpověď, co jsem mohla mít. A tak pro ně bylo opravdu vzrušující pozorovat mě, jak ochutnávám první kousek tohoto amerického vynálezu, vypadali nejvíc probuzení za posledních několik dní... Čekala jsem, co to bude, jak to bude chutnat, je to fakt tak užasný, jak se tváří? Ale místo nepopsatelně úžasné sušenky jsem ochutnala něco nepopsatelně nijaké chuti:D Další den Jessica donesla další, tentokrát čokoládové, a opět mi nabídla. Řekla jsem si, že cokoliv s čokoládou musí být dobré, a tak jsem si na jazyk položila další kousek. Čokoláda nezklamala. A tak jsem si včera hned šla koupit svůj vlastní zázračný oplatek, samozřejmě před sborem. Když jsem pak přišla na hodinu a rozbalila si svojí sváču, všichni se na mě otočili a začali žadonit o kousek, jako kdyby nejedli několik dní:D A tak se stalo, že jsem součástí této nepochopitelné tradice... Ať žije Pop Tarts!!!

Women all around

2008-09-19T22:57:00.000-07:00

Minulý víkend jsme se rozhodly jít zase jednou do kina. Uspořádaly jsme ženskou výpravu- já, Markéta, Ira, její kamarádka z Ukrajiny, Marta a její známá ze školy. Naší volbou byl nový americký film The Women. Taková jednoduchá komedie, v podstatě to, co teď většinou sleduju, protože, ač to přiznávám nerada, po dlouhých dnech v americké škole, přemýšlení anglicky a konverzování v cizím jazyce jsem naprosto vyřízená. To poslední, co se mi chce, je sledování náročných filmů a přemýšlení ve volném čase. Asi v půlce filmu mě napadlo porozhlídnout se kolem sebe... zjistila jsem, že v celém sále nesedí ani jediný muž, kluk, chlapec, nebo cokoliv mužského pohlaví. Ale tím ženské šílenství nekončí. Celý film se samozřejmě točí kolem chlapů, ale přesto se na plátně kromě novorozeněte na konci snímku neukáže ani jeden mužský. Celý film odehrají ženy!

Dimond vs South

2008-09-19T22:47:00.000-07:00

Tak jsem šla na další fotbalový zápas, další pokus porozumět této záhadné hře. Tentokrát byla naším soupeřem South high school, náš velký rival... Učitelé nás celý den ve škole přesvědčovali, ať přijdeme podpořit naše fotbalisty a vážně se tam sešlo hodně fanoušků, přestože celou hru střídavě poprchalo. Na stadionu jsem se sešla s holkama z mojí matematické třídy. Opět se mi snažily vysvětlit, jak to všechno funguje, popisovaly proč běží od téhle čáry k támhleté, proč bych měla jásat a proč zoufat... Skončilo to ovšem vždy u "Basicly, they´re gonna score... basicly this is good for us.. basicly we´re gonna lose.." A basicly.. bylo opravdu jediné,co jsem pochopila. Hra byla velmi napínavá až dokonce, chvíli jsme vedli, pak south skóroval, my málem dorovnali... ale basicly jsme prostě prohráli. Zase:)

Děkujeme, odejděte

2008-09-19T22:26:00.000-07:00

Co myslíte, že znamená, když řeknu, že potřebujeme nové róby na sbor? Kromě toho, že je opravdu potřebujeme, to znamená, že na ně musíme sehnat peníze! Takže každý "sborista" dostal letáky s všelijakou bižuterií, a pak další letáky s tisíci druhy cookies a rolád a pizzou... A tak jsme se všichni dali na obcházení domů v našich sousedstvích, rušení jejich volného času a otravování větami "Hallo, we need new robes for our high school choir, so we would like to offer you some stuff if you are interested in." Ze začátku jsem musela opravdu přemýšlet nad pořádkem slov ve větě a zaráželo mě, jak lidé jen řeknou "Not interested" a zaklapnou dveře. Ale po chvíli už jsem svůj projev měla perfektně nacvičený, vůbec jsem se nedivila nezájmu, nebo tomu, že lidé ani neotevřeli dveře, přestože jsem je viděla vykukovat v oknech..dokonce jsem se začala spíš divit, když někdo něco opravdu chtěl.

We go together...

2008-09-19T21:12:00.000-07:00

Poslední dva týdny školní rozhlas každý den třetí hodinu oznamoval, že se pořádá konkurz na školní muzikál- Pomáda! Je to jedna z těch událostí, o které prostě mluví celá škola.. "Ah, letos se bude hrát Pomáda! Jdeš zkusit konkurz? Co budeš zpívat? Jaký monolog sis vybrala? Blablabla..???" No a tak jsme se s Irou(Shevchenko) rozhodly to zkusit:D Vybraly jsme písně, na netu vyhrabaly nějaký monolog..v angličtině samozřejmě..zapsaly jsme se na minulý čtvrtek po škole a šlo se na to... V "čekací oblasti" vládla jistá nervozita, všichni si naposled prozpěvovali tóny svých písní, pročítali monology a vrtěli se na místě, ne že by součástí konkurzu bylo i tancování, ale strachem... Naštěstí to bylo rychle za námi a už jsem se k tomu nechtěla moc vracet, popravdě jsem si nemyslela, že se mi to zrovna povedlo...

V pondělí ovšem vyvěsili obsazení a my zjistily, že Iryna Sherchenko a Barbera Vibicova dostaly role! Sice máme nemluvící charaktery, jen takové ty postavy, co vyplňují pozadí, co si povídají u skříňek jen pohybováním rtů bez vydávání zvuků, ale zpívání a tancování nás snad nemine... Nejdřív jsem si myslela, že nás obsadili jen proto, že jsme ty výměnné studentky a oni by nám měli dát šanci si vyzkoušet americký život, ti chudáci z Evropy tohle doma přece nedělají..ale dneska nám Ms. Keller, učitelka na heresctví, řekla, že nám nedala větší role kvůli našemu přízvuku, protože by nám nikdo nerozuměl:D

Teď už je to týden od našeho konkurzu a už máme za sebou několik zkoušek, zkoušeli jsme už pár pícniček včetně Summer night a We go together, všichni se pomalu dostávají do svých charakterů a dneska se nás choreografka snažila naučit "taneční část" k Summer night. Přijde mi až neuvěřitelné, že i kluci beze studu poskakují na pódiu jako králíci, poklekají před Dannym a válejí se po zemi. Tohle všechno má ale jistý nežádoucí účinek, pomalu mi ty písničky začínají lízt na nervy, jak si je musím pořád zpívat, nedokážu se jich prostě zbavit... "Tell me more, tell me more.."

A žijí šťastně až navěky...

2008-09-09T21:26:00.001-07:00

Tak mám za sebou první slavný ples v USA. Oni sami to nazývají "dance", což bude asi přesnější pro kroucení se namačkaní na sebe ve školní hale na disko a popovou muziku. Jediné věc společná s plesem, jsou večerní šaty. Tenhle jejich dance začíná v osm hodin, ale všichni se objeví až tak o třičtvrtě hodiny později, protože, jak jsem se dozvěděla později, to neni cool, ukázat se moc brzo. A všichni přece chtějí být cool! No a fakt, že ples končí v 11, ale "tanečníci" se pomalu rozchází už v půl, taky o něčem svědčí. Z plesů přece nikdo neodchází dřív než musí! Ale na druhou stranu, kdo by vydržel tak dlouho na školní diskotéce...

Nemáte se čeho napít, a to nemluvím jen o alkoholu, byla by mi bodla i voda, ale abych se k dostala k automatu, musela jsem přelézat zábrany. Jak logické. Nejspíš se těch studentů chtěli zbavit co nejdřív. Žádná živá hudba, žádný bar, žádné místo na odpočinek s přáteli, žádný program. Jediné zpestření bylo asi dvouminutové vyhlášení krále a královny. A když jsme s Irou venku čekaly na "taxi" Kimmi, v řadě tam stála auta s rodiči, kteří si četli, poslouchali hudbu, nebo jen prostě zírali a čekali, až se jejich dítě rozhodne jet domů.

Asi se budu přesvědčovat, že kdybych znala půlku studentů, co tam byli, bylo by to jiné. Každopádně oni sami jsou ze slavného homecommingu nadšení...

Nákupní utrpení

2008-09-08T23:00:00.000-07:00

Jak už jste jistě pochopili, v sobotu jsme měli ples... A jak jistě chápete už dlouho, ples vyžaduje perfektní šaty. Já už jedny měla, ale moje hostitelská ségra a naše kamarádka Cori potřebovaly ty pravé teprv najít. Takže se šlo nakupovat. Začátek mě bavil i jen jako přihlížející osobu a poradce, ale když si na sebe navlíkaly sté šaty, a to po desáté, protože na podeváté si nevšimly, jestli se na souřadnicích 3x a 5y-2 netvoří nepřirozený záhyb, začala moje energie čím dál tím rychleji ubývat. Ovšem myslím, že to nic nezmění na tom, jak dlouho budou muset příště čekat na mě:) Holky prostě rychle nakupovat neumí( ale Ira je teda extrémně pomalá:-D).

Super-Lynx

2008-09-06T11:40:00.000-07:00

Tak máme homecomming week. Což neznamená, že se všichni studenti rozjedou domů, ať už je to kdekoliv. Vlastně jsem moc nepochopila, proč se tomu říká homecomming. Ale jednoduše to spočívá v celoškolním bláznení. Celý týden ze sebe studenti dělají všelijaké kreace.

Týden začal v úterý, kdy si na sebe studenti oblíkali věci, které pokud možno, co nejmíň ladí dohromady. Středa byla přejmenovaná na "Sport day", kdy si všichni navlekli dresy buď svých týmů nebo jakýkoli jiný sportovní úbor. Takže po škole pobíhali roztleskávačky v mini sukýnkách, hokejisti v dresech, helmách a někteří dokonce na kolečkových bruslích, fotbalisti s velkými rameny, baseballisti v upnutách kalhotách a páskem a vrcholem byli plavci v příšerných barevných plavkách, které trochu připomínali Borata. Ve čtvrtek se všichni proměnili v superhrdiny, po chodbách poletovali supermani, spydermani, batmani a další super-kreace. A konečně pátek byl den ve jménu školních barev. Skoro celá škola se oděla do žluté a vínové. Doteď jsem si myslela, že je vtipné, když se u nás jedna třída domluví a všichni doma vyhrabou něco zeleného, nebo modrého, nebo proužkatého nebo cokoliv.. Ale když pak vidíte půlku školy, ve stejných barvách, školních tričkách, kalhotách a mikinách s nápisy "Dimond Lynx", pomalu nevěříte svým očím. Doufám, že mě moc spolužáků nepovažovalo za blázna, když jsem se z ničeho nic začala na chodbě smát ze všeho toho žluto- vínova.

Celý týden má tři pomyslné vrcholy. První je školní assembly, kdy se celá škola doslova namačká do tělocvičny, posedají si podle ročníků a hltají, co je jim naservírováno. Nejdřív si všichni společně položí ruku na srdce při americké hymně. Pak přichází hlavní část- představování princů a princezen homecomming týdne. A nakonec se představí školní týmy, přičemž největší důraz je samozřejmě kladen na fotbalisty. Absolutním zakončením je sobotní fotbalová hra a homecomming dance, na kterém se taky vyhlásí nejkrásnější, nejpopulárnější a nejúžasnější pár na škole, král a královna. Určitě prahnete nedočkavostí, kdo to bude, ale budete si muset ještě chvíli počkat:)

Matika na bitevním poli

2008-09-02T22:11:00.000-07:00

"Já nechci řád, nechci, abyste vše upravovali podle pravidel, nechci, abyste nad úkolem strávili víc než půl hodiny denně,"přesně tohle nám řekl učitel, skoro to zní neuveřitelně, ale tohle nám řekl matikář. "Chci, abyste ze složité matiky udělali jednoduchou." A jeho způsob jak toho dosáhnout? Velmi zajímavý. Na začátku hodiny přilítne do třídy, vypadá, jako kdyby pracoval několik dní v kuse(přestože zrovna skončil víkend), pak začne energeticky čmárat na tabuli... a začíná dělat z těžké matiky jednoduchou, nebo spíš dělá z matiky pohádku pro dospělé. Zlomky se vraždí, záporná čísla jsou negativní, zlá, proto musí dolů, musí pod zlomkovou čáru, aby se stala pozitivními a může začít boj, čísla nad zlomkovou čáru válčí s čísli pod ní, ten zavraždí toho, ten zavraždí tamtoho a vyhrává spodek o 2x. Odmocniny naproti tomu zase chodí do kostela, při druhé odmocnině se ze dvou stává jeden, při třetí se berou tři... a na chudáky 5 a x nikdo nezbyl, takže zůstávají pod odmocninou. Aneb x si nemůže vzít y, to je jako kdyby jste jablko chtěli seznámit s pomerančem. Už to všechno chápete?:D

Móda na Aljašce?

2008-08-31T20:03:00.000-07:00

Včera jsme se já, Ira, Marta a její tři kamarádky vydaly na pouť. Tím nemyslím, že bychom si vymyslely nějaký velice povyšující cíl a hodiny se za ním drkotaly, ale jely jsme prostě na pouť- znáte to, kolotoče, stánky, jídlo, pití a spousta lidí. A spousta lidí podruhé, je to prostě "Akce". Koupila jsem si šaty. Možná by vás spíš zajímaly zážitky z pouti, ale já budu přece jen mluvit o těch šatech. Ano, koupila jsem si šaty, ano, jsem stále na Aljašce a ne, nezbláznila jsem se( i když tím jsem si nejmíň jistá:-D). Nicméně tady se opravdu chodí v šatech, letních, zimních, dlouhých, krátkých, všeho druhu... Taky se tady chodí v kraťasech a tričkách s krátkým rukávem a pantoflích a sandálích..ale já v tom nechodím, já nosím kalhoty a mikiny a svetry a dokonce i ponožky. Mají tady vůbec zvláštní zvyky. Neustále nám doma jede klimatizace( a já ji vypínám), celé dny máme otevřené dveřě na zahradu a nejlepší je to, když je venku tak 15°C( já je zavírám), všichni tady pijí pití s ledem, i když jsou doma( kromě mě), nejčastějším jídlem je zmrzlina( já jí jim jen zabalená v dece).. Když si v restauraci objednám vodu BEZ LEDU, vždy ze zeptají: "Pardon?". Když jdeme na sobotní trh, venku je 17stupňů, klepu se v mikině a na otázku, jestli si dám zmrzlinu odpovím ne, zeptají se: "What´s wrong with you?" A tak myslím, že můj způsob nošení šatů bude s kalhotama pod a svetrem přes:-D Ale nemohla jsem jim odolat...

Publikum: "Yeaaaah", my:"Yeaaah???"

2008-08-26T20:53:00.000-07:00

S jedinou další Češkou, kterou jsem kdy viděla( slyšela) na Aljašce, jsme se vydaly na náš první fotbalový zápas. Když říkám fotbalový, nemyslím evropský fotbal, tomu se tady říká soccer- kopaná, ale americký fotbal. Takový to, kde kluci běhají zohnutí za míčem v dresech namakanějších než jsou oni sami, trenér skáče jako by byl na závodech ve skoku vysokém a křičí na hráče, dívky v miniminimini sukních cvičí za postranní čárou spartakiádu, studenti se sem chodí "srážet"(od slova sraz, ne srážka) s přáteli a generace jejich rodičů jsou jediní skuteční fanoušci. Na rozdíl ode mě a od Markéty tomu ale rozumí, protože vědí, kdy začít jásat a tleskat a kdy naopak zoufat. Naše taktika byla jejich jásot následovat, protože jsme se neodvážily nikoho zeptat, proč zrovna ten hráč v černém běží doleva, když před pár minutami se pokoušel dostat doprava a proč jáasjí, i když neběží nikam. Pobavila jsem se. A zase jednou mluvila česky s někým jiným než s počítačem(i když na druhé straně obvykle sedí moji rodiče:)).

Franglish, itanglish, japanglich, czenglish.. a spoustu dalších -lish

2008-08-26T20:33:00.000-07:00

O víkendu jsme měli meeting. Kdo? My. Kdo? Výměnní studenti, kteří se na Aljašku dostali s pomocí agentury AYUSA( nebo spíše bez pomoci, jak jsme si tak sdělovali svoje příhody se zmeškanými letadly). Nicméně mi minulou středu asi po třech týdnech na Aljašce přišel dopis od mého koordinátora, první kontaktování ze strany agentury, která tady na mě má dohlížet. Dopis si do péče vzala Marta- meeting byl ve 13.00. Tak jsme v sobotu kolem jedenácté vyrazily s Martou a její kamarádkou Megan na lunch- brunch do palačinkárny. Cestou domů(asi ve 12.13PM) nakouknu do dopisu a... meeting byl v 11.00:D Otočka, směr Eagle river, město asi 40 minut od Anchorage. Dorazily jsme s mírným zpožděním, jen asi hodinu a třičtvrtě:) Jak mi ale sdělila Markéta, o nic jsem nepřišla, respektive přišla jsem o tu nudnou část vysvětlování, co je doporučené a co ne. Druhou část meetingu jsme hráli hry, které všichni milují- uveďte 15 důvodů, proč jste tady, popiště, jak vidíte Američany. To bylo samé super-sized porce, super-sized pití, super-sized oblečení, super- sized boty, super-sized auta, super-sized obchoďáky, super-sized...oni. Nicméně jsem zase jednou rozuměla angličtině:D Tak se těším na další setkání.

Three weeks later...

2008-08-22T23:18:00.000-07:00

Tak už je to tři týdny, co jsem dorazila na letiště v Anchorage. A co se za tu dobu změnilo? Hlavní věc asi je, že mi před třemi dny začala škola. Buďte rádi, že vás tohle štěstí ještě nepotkalo a můžete si užít ještě víc než týden prázdnin, já nemůžu, já musím od 20.srpna vstávat v 6 hodin, absolvovat šest hodin školy denně, psát úkoly a vysvětlovat, jak vyslovit moje jméno... Můj den začíná nudnou angličtinou se zastupující učitlkou, kde mi ke spánku chybí jen postel, učitel americké historie je oproti tomu senzační, kreativní, zábavná a chápavý... A neustále studentům opakuje, jak jsou skvělí, jaké mají správné odpovědi a trefné otázky. Tak třeba moje černošská spolužačka se včera zeptala, jestli jsou už v Íráku štastní, když pověsili Sadama Husaina. Velice trefná otázka:D
Třetí periodu mám sbor, kde jsme zatím kromě DO-RE-MI-FA-SOL-LA-TI-DO na sto způsobů nic jiného nezpívali, ale našeho učitele mám ráda, je sice mírně ukecanej a prožvaní půlku doby, kdy bychom mohli zpívat, ale na jeho obranu musím říct, že zrovna do jeho hodin zatím nejvíc lezly věci jako vyplňování školního řádu a první assembly. S matikou je to trochu složitější, když jsem jim při vybírání tříd sdělila, že už jsme brali algebru, goniometrii a trigonometrii, automaticky mě zařadili do AP Calculus, což je nejvyšší stupeň matematiky na škole. Tak jsem to šla ve středu vyzkoušet a...(chtěla jsem říct, že jsem se nestíhala divit, ale ve skutečnocti jsem se divila hodně a času jsem na to měla spoustu, protože jsem absolutně nevěděla, o čem je řeč). Tak jsem si šla hned první den změnit úrověň. Dali mě do algebry II, kde jsem se taky docela stíhala divit, protože to je zase hrozně jednoduché, takže mi práce trvá asi tak polovinu času, co americkým studentům. A tak v pondělí nejspíš půjdu zkusit do třetice všeho dobrého a vyměním si to za Pre-calculus. Snad už to tentokrát vyjde.
Po matice přichází konečně odpočinek, 45ti minutová přestávka na oběd je po těch všeh šestimitutových pauzách jen na přesun ze třídy do třídy neuvěřitelná. Poslední dvě hodiny jsou velmi sporné. Na forencisc se zatím místo smrti zabýváme hraním her, čímž jsme velmi vytíženi. A yearbook je nejzmatenější třída ze všech, staří studenti mluví jeden přes druhého, pokřikují svoje nápady a názory a noví sedí, koukají a poslouchají, nebo ne. Úkolů naštěstí zatím moc není, naštestí protože, když jsme dostali první úkol z angličtiny, strávila jsem nad ním dvě hodiny. Co budu dělat, až dostaneme ze všech předmětů? Na ájině jsem taky psala svojí první esej, podařilo se mi dokonce splnit limit 500 slov, ale když jsem si pak přebrala do čestiny, o čem jsem psala, zhodnotila jsem to, že by to v češtině odpovídalo asi tak konci základní školy. Zdařilé.

Hitparáda

2008-08-11T22:39:00.001-07:00

Jak tak poslouchám každý den tu angličtinu( a ne že bych zrovna nejlíp rozuměla), jsou tady slovíčka a spojení, která se přeslechnout prostě nedají. A tak jsem se rozhodla shrnout tato podle mě nejpoužívanější americká slůvka...
1.K mé smůle sem patří spojení " You know", které se používá mimo řeč, pro ujištění asi tak každých pět minut... Bohužel jim ale nemužu říct, že I really don´t know. A tak pokaždé když vysloví tohleto you know, tak se jen usmívám a doufám, že nečekají odpověď.
2.Další frekventované slovo je "cute". To je pořád:"Oh, the baby is so cute!" "Do you see the boy over there? He´s so cute!" "Oh this book is so cute!" Všechno a všichni jsou prostě cute. Když jednou toto slovo Kimmi a Marta použily asi tak 10x za minutu, říkám jim, že mám pocit, že pro američany je všechno roztomilý a hezký a ještě jednou roztomilý. A od té doby používají slovo cute ještě dvakrát tak častěji.
3.Jak jistě čekáte, zařadím do této hitparády i oblíbené "Oh my god" a "Really?". To jsou nejčastější vyjádření údivu. Ale nesmíte při nich zapomenout pořádně přehánět a artikulovat- američani jsou mistři v gestikulaci. Nikdy před tím jsem neviděla nikoho tak otevírat pusu a vyvalovat oči, jako minulý týden jednu Martinu kamarádku, když říkala:"Oh, really??"
4.Amíci se snaží být za každou cenu vtipní, bohužel vtipy jsou to, čemu rozumím nejmíň. Každopádně pomůckou pro to, jak poznat, že to, co celou dobu vypráví a čemu nerozumím, má být vtipné, je když nakonec řeknou:"It was like..." a přihodí nějaký povedený ksicht, gesto a zvuk, který nepřipomíná žádné slovo nebo to případně spojí s "Oh, my god." To je jednoznačné znamení toho, že se mám začít smát.
5.Slovo, které možná není tak používané, ale dělá mi velké problémy je "regular". Regular tea je pravý černý čaj, regular coke je ta nejsladší cola(ne light), ale regular ice-tea je zase neslazený ledový čaj.. Kdo se v tom má vyznat?

(Hudební) setkání seniorů

2008-08-10T14:21:00.000-07:00

V Soldotně se každý čtvrtek koná folkový večer, kde se schází starší obyvatelstvo a vzpomíní na písně svého mládí. Jelikož se moje hostitelská máma s jejími kamarády šli podívat na tuto událost, zeptali se mě, jestli chci jít s nimi. Řekla jsem si, že nějaká ta hudba mi neuškodí, a tak jsme vyrazili. "Koncert" se konal v jakési konferenční místnosti, uprostřed působili účinkující a kolem nich se u dlouhých stolů usadilo obecenstvo. Kromě mě a Giny v místnosti pravděpodobně nebyl nikdo pod 60.
Po pár minutách čekání se muzikanti pustili do toho. Hráli staré folkové písně, které jsem z velké části v životě neslyšela, jediné co mi bylo povědomé, byla anglická verze Červené řeky. Muzikanti nebyli nic moc, jeden kytarista hrál tak potichu, aby ho nebylo slyšet, akordeonista hrál neustále mimo rytmus, další nad nimi protáčel oči, hráč na dobro loudil tóny, které se do písní vůbec nehodily, další kytarista zapomínal na svá sóla a zpěvačka, která v ruce taky držela kytaru, na ní nebrnkla ani akorad, jen máchala rukou nahoru a dolu. Ovšem přítomným pamětníkům to očividně nevadilo, nejistě po sobě pokukovali, někteří s úsměvy ve tváři, jiní s nostalgií, pohupovali se na židlích, tleskali do rytmu(nebo spíš mimo něj), mžourali do dály, aby zjistili, jestli je to ten a ten spolužák a když zjistili, že je, začali nekontrolovatelně mávat do neznáma. Vzpomínali na své oblíbené písně a na to, co při nich zažili.
Donutilo mě to přemýšlet o tom, na jaké písně budeme jednou vzpomínat my. Někdo možná zavrtí pozadím, až za šedesát let zaslechne Rihanny super song Umbrela z rádia pro seniory, já myslím, že si tak možná zlomim nohu, až budou v hitparádě s hity ze začátku století pouštět Vypsanou Fixu a já se budu snažit vyskočit alespoň o jeden centimetr a připomenout si jejich koncerty.

Let´s catch it!

2008-08-08T21:18:00.000-07:00

Můj první výlet na Aljašce směřoval do místního střediska sportovního rybolovu, do Soldotny. A když už je to to středisko rybolovu, rozhodla se kamarádka mojí hostitelské mámy vzít mě na ryby. Vzala jsem si na sebe troje ponožky, svetr, dvě mikiny a zimní bundu, Gina mě navlíkla do vysokých rybářských bot a vyrazily jsme. Cestou jsem si říkala, že v tomhle outfitu mi snad nemůže být zima ani na Aljašce. Cítila jsem se jak kuřecí řízek v trojobalu.
Když jsme se dotrmácely k řece a voda mi sahala až pod zadek, ukázala mi Gina, jak "šermovat" s rybářským prutem a poradila pár základních pravidel, jako jak musím přidržovat ten drát na prutu, který má určitě speciální jméno, ale momentálně jsem ho zapoměla. Taky řekla, že kdybych chytila nějakou rybu, mám se zapřít o dno, zaklonit mírně dozadu, protože bych jinak skončila s hlavou pod hladinou. Mají tu prý velké ryby. A tak jsem nahazovala a nahazovala a čekala a čekala a pokaždé, když se háček zasekl o nějaký kámen na dně, zapřela jsem se, abych nepřepadla. A když jsem se ujistila, že to opravdu není ryba, začala jsem tahat háček nahoru, načež mi Gina musela přijít na pomoc. A když se znovu zasekl, zase jsem se zapřela v domnění, že tentokrát už to třeba ta ryba bude. Aspoň malá, uplně malinká. Ale ne, nechytla jsem nic, co by aspoň vzdáleně rybu připomínalo. Gina měla ale vetší štěstí( nebo to nebylo štěstím?:-D), a tak jsme aspoň měli večeři.
Ovšem pokud jsem si cestou tam říkala, že mi takhle nemůže být zima, změnila jsem názor už po první hodině stání v té ledové vodě. A tak, zatímco jsem první hodinu pozorovala, jak ostatní rybáři nahazují rybářské pruty a co dělají, když se jim háčky zaseknou o kámen, následující hodiny jsem se snažila na někom kolem najít alespoň nějakou známku toho, že je mu stejná zima jako mě, aspoň malé zatřesení se, mírné zaskřípání zubů, ale bylo to stejně marné jako moje chytání ryb:) Když jsem se drkocala do auta, měla jsem místo prstů na nohou kostky ledu a na rukou jsem měla pruhovaný vzor od toho drátu, který jsem svírala.
Nicméňě, věřte nebo ne, to rybaření mě těch pár hodin bavilo, bavilo mě čekat, jestli zrovna já budu mít to štěstí. A i když jsem ho zrovna neměla, mohla jsem se aspoň podívat, jak ostatní tahají z vody staré rybí kůže, které tam někdo nejspíš hodil, když si z ryby ořezal maso, hadry a i nějaké ty ryby...

"Šťastnou cestu..."

2008-08-04T23:39:00.000-07:00

31.červenec, den, kdy začíná můj "život za vodou". Těsně před sedmou raní se na letišti se slzami v očích loučím se svými rodiči a dvěma drahými kamarádkami, táta musí mamku odtáhnout, aby se pořád neotáčela a nevracela se mávat mi. Po jejich odchodu si ještě trochu pobrečím na veřejných záchodech a když vylezu ze záchoda, mám po tvářích rozmazanou řasenku, jedinou část make-upu, kterou jsem byla schopna na sebe napatlat. Kolem osmé nastupuju do letadla a odlétám směrem na západ, do tzv. země svobody a demokracie. Nebo tam zatím mířím. Konečnou stanicí je Anchorage, Aljaška. Nejdřív se ale musím vypořádat s letištěm v Londýně a v Houstonu. Naštěstí na to nejsem sama, agentura mi zařídila společný let s další českou studentkou mířící do Anchorage, s Markétou.
Let do Londýna proběhl bez problémů, zkrátily jsme si ho prvním vzájemným poznáváním, vrámci kterého mi Markéta sdělila, že "ma nejkratši zobak z celé rodiny a že se ji i Ostravaci směji". Ovšem to byla ta nejkratší část cesty. V Londýně přestupujeme na letadlo do Houstonu, na obrovský boeing Continental Airlines. A zde začínají naše trable, když letadlo nabírá více než hodinové zpoždění a jediné o čem mluvíme je, jestli stihneme následující let a jestli by sebou nechtěli hodit a proč sakra ještě neletíme a podobné řeči k ničemu:) Zpoždění sice v průběhu cesty téměř doženeme, ale i tak máme v Houstonu velmi málo času. Co nejvyšší rychlostí vyrážíme k příchozím zavazadlům a čekáme a čekáme a čekáme, ale přišel pouze jeden z našich čtyř kufrů, načež nám řekli, že už žádná další zavazadla na palubě nemají a asi je doručí později. ASI!? Takže znovu nabíráme rychlost- odbavit alespoň jedno zavazadlo, projít pasovou kontrolou, přejet vláčkem z jednoho terminálu do druhého, honem najít správný gate... už se blížíme a vidíme na gatu nápis Anchorage a venku letadlo a v duchu začínám jásat, že to letadlo přece jen stihneme. Jenže jásat předem se nevyplácí- nápis Anchorage je správný, letadlo venku opravdu stojí, ale brána už je zavřená. Takže si odpochodujem na informace, kam nás poslal ten chlápek, který zmařil naši štastnou cestu na Aljašku.
Paní na informacích nás měla očividně za naprosté debily, ne kvůli zmeškanému letu, to je tady podle znuděných výrazů ve tvářích dalších cestujících v řadě normální, ale spíš kvůli naší nedokonalé angličtině( a to mi přišlo, že zrvona tentokrát chápu všechno, co se nám snaží říct)... Takže jsme dostaly hotel, vouchery na jídlo a letenku na poledne následujícího dne. Vyspaly jsme se na obrovských postelích, daly si snídani za 12 dolarů, opět se nechaly odvést na letiště, ve starbucks jsme si objednaly ledové frapuccino a to všechno za peníze Continental airlines. Aspoň něco na tom meškání letů je. V poledne už ale vážně přišel čas nasednout na druhý pokus na letadlo do Anchorage a zárověň s tím přišla i nervozita. Budu jim aspoň trochu rozumět? Budu se umět vyjádřit? Bude se mi tam líbit? A budu si rozumět s Ukrajinskou spolubydlící? Nebudu zapírat mírné chvění v břiše, které nebylo způsobené ani špatným jídlem, ani turbulencemi.
Po osmi hodinách jsme "konečně" přistály na Anchorage INTL Airport, kde nás vítaly naše rodiny s našimi jmény načmáranými na kusu papíru: "Hi honey!" Takže dva medíci, já a Markéta, odpochodovaly najít svá zavazadla. Ale pokud se do Houstonu dostal alespoň jeden můj kufr, sem nedorazil žádný. Po čtvrt hodinovém vyplňování nám řekli, že nám je doručí později...