Ať žije "Pop Tarts"

Moje třetí hodina, krákání, jak by řekl můj táta, je dost často spíš povídací a svačící než opravdu krákající. Skoro každý den si tam někdo rozbalí nějakou oplatku a krmí sebe i hladové krky kolem. Pokaždé jsem zkoumala, co to do sebe ládují, až mi Jessica, která sedí přímo vedle mě nabídla kousek. Nebyla jsem si jistá, jestli opravdu chci, nebo ne, vypadá to všelijak:) Když si všichni kolem mě všimli, jak váhám s odpovědí, místo abych jí to urvala i s rukou, začali se ptát, jestli, už jsem to někdy vyzkoušela. "Ne, my tohle v mojí zemi nemáme," pro ně byla asi ta nejpřekvapivější odpověď, co jsem mohla mít. A tak pro ně bylo opravdu vzrušující pozorovat mě, jak ochutnávám první kousek tohoto amerického vynálezu, vypadali nejvíc probuzení za posledních několik dní... Čekala jsem, co to bude, jak to bude chutnat, je to fakt tak užasný, jak se tváří? Ale místo nepopsatelně úžasné sušenky jsem ochutnala něco nepopsatelně nijaké chuti:D Další den Jessica donesla další, tentokrát čokoládové, a opět mi nabídla. Řekla jsem si, že cokoliv s čokoládou musí být dobré, a tak jsem si na jazyk položila další kousek. Čokoláda nezklamala. A tak jsem si včera hned šla koupit svůj vlastní zázračný oplatek, samozřejmě před sborem. Když jsem pak přišla na hodinu a rozbalila si svojí sváču, všichni se na mě otočili a začali žadonit o kousek, jako kdyby nejedli několik dní:D A tak se stalo, že jsem součástí této nepochopitelné tradice... Ať žije Pop Tarts!!!