Tripping;)

Tak i přes zlobivou soptící Mount Redoubt jsem nakonec o týden později odletěla na zájezd do Kalifornie a Las Vegas! Stoprocentně to byl jeden z nejlepších zájezdů v mém životě. Mohla bych se tady rozepsat o všech místech, které jsme viděli, a všem, co jsme dělali, ale pro mě byl celý týden speciální složením lidí, které jsem tam poznala… v celém našem autobuse se kromě průvodkyň nenašel jediný Američan, všichni to bili cizinci, samí výměnní studenti, každý jiný a odjinud. Poznat tolik lidí rozdílných národností najednou je nezapomenutelný zážitek.

Celý týden měl hrozně rychlý spád, a když tak o tom zpětně přemýšlím byl takovou zkrácenou verzí celého výměnného pobytu, takovým ukázkovým modelem.. Všichni jsme opustili své současné domovy a rodiny a přiletěli jsme do neznámého místa (teda ne že by LA nedej bože někdo z nás neznal, ale myslím ve smyslu, že nikdo z nás tam nikdy před tím nebyl), mezi neznámé lidi se spoustou otázkou a nadšením. Po příjezdu do hotelu nám byly přiřazeny naše pokoje- dejme tomu, že by se daly přirovnat k našim dočasným domovům, a naši spolubydlící- kteří by se dali považovat za rodiny, protože s nimi jsme se seznámili nejrychleji a asi také nejlépe. První den, dva byly poněkud zvláštní, každý zůstával jen se svou „rodinou“, všichni si navzájem vyměňovali nesmělé pohledy a shromažďovali první dojmy. Pak se konečně prolomily ledy a člověk se začal seznamovat a kromě svých spolubydlících se taky začal bavit i s ostatními a dělat si kamarády. Zájezd se rychle přelomil přes půlku a nejlepší část začala. Všichni už se znali, bavili se na plno, ale zároveň si začali uvědomovat, že zbytek už rychle uteče a brzo se pojede domů- stejně tak je to i s celou „Exchange“, v únoru, březnu začne nejlepší část celého roku, ale při tom odjezd už je za dveřmi a jejich otevření straší každého výměnného studenta. Poslední dva dny byly prostě bomba a neměly žádnou chybu. Tedy pokud by po nich nenásledovalo to smutné ráno, kdy sedíte v recepci, čekáte na odjezd a pozorujete své kamarády nasedat na autobus na letiště. I když se zdá, že za týden se pomalu nemůžete ani poznat, věřte mi, po týdnu, kdy s celou skupinou strávíte každou možnou minutu, povídáte si v autobuse, povídáte si u památek a atrakcí, fotíte se společně s každou možnou blbostí, společně při snídani sdílíte rozespalé nadšení ze všeho, co ten den uvidíte, sdílíte si dojmy u oběda a ospale klábosíte u večeře, dokonce i sdílíte pokoj se spolubydlícími a společně se probouzíte, neboli po týdnu, kdy jedinými chvílemi o samotě jsou plnění osobních potřeb na záchodě a zachraňující sprcha na konci dne, Vám připadá, že jste všechny znali už léta. I po týdnu máte lidi rozdělené na ty, co máte rádi a jsou Vám sympatičtí, na ty, kteří jsou otravní, a nejradši byste byli, kdyby se „naneštěstí“ někde zapomněli a už se nenašli a ty, kteří Vám jsou, jak se říká, „šuma fuk“:-D Navíc všichni výměnní studenti mají všeobecný předpoklad rozumět jeden druhému, protože „My všichni víme, jaké to je.“ Takže když máváte svým zahraničním kamarádům z autobusu, vlévají se Vám slzy do očí z pomyšlení, že byste je už nikdy neměli vidět.

I když první dny mohly být poněkud zvláštní a být mezi samými cizími lidmi nemuselo být nejpohodlnější, všechno se v dobré obrátilo a nikomu se nechtělo domu. Staré „konec dobrý, všechno dobré“ prostě platí! A stejné je to s vývojem celého roku výměnného studenta- ať už je začátek jakýkoliv, domů se nechce. Já jen doufám, že první týdny po návratu z Aljašky nebudou stejné jako ty po návratu z Vegas- říkala jsem si, jak musím se všemi zůstat v kontaktu, psát si, volat si a jak na ně nikdy nezapomenu.. ale pravda je taková, že si už ani nepamatuju jména všech a už si jen občas napíšu asi tak s 5 studenty. Tak snad se svými kamarády z Aljašky v kontaktu zůstanu, nedokážu si vůbec představit, že by to tak nebylo. Ale tak snad 10 měsíců je o trochu víc než 10 dní a své drahé Aljaščany zase uvidím!