Měl to být těžký návrat.. ale ani nebyl!

Svoje povídání o mém životě za vodou zakončím vyprávěním o přátelství. Přátelství nám v dnešní době přijde jako celkem běžná věc, až si přestáváme uvědomovat jeho důležitost. Slova kamarád a kamarádka slyšíme pořád. "Jdu s kamarádkou do kina. Budeme grilovat u kámoše. Moje kámoška mi to říkala..." Ale málo kdo se už zamyslí nad tím, kdo ze všech těch lidí, které nazýváme přáteli, opravdu přítelem je.
Ještě než jsem odletěla na Aljašku, povídala jsem si s několika mými známými o jejich zkušenostech s výměnným programem, s jejich rokem v cizí zemi a jejich následném návratu domů. Většina mi řekla, že nic na celém roce nebylo tak hrozné jako návrat domů. Jejich "kamarádi" už nebyli tak přátelští jako předtím, nechtěli poslouchat jejich zážitky a sdílet jejich nadšení, ale jen jim opakovali svoje příběhy uplynulého roku pořád a pořád dokola.
Také naši zahraniční koordinátoři, kteří jsou jakýmsi dohledem nad výměnným studentem a jeho pomocnou rukou, nám na předodletové schůzce říkali, že i když náš rok už je téměř u konce, to nejtěžší nás teprv čeká- návrat.
Je třeba skutečných přátel, aby zůstali přáteli i když tu pro ně rok nejste, rok je nevidíte, neodepíšete na každý email, který Vám pošlou, nevoláte jim zdaleka tak často, jak jste slibovali, a když už zavoláte, chcete jen mluvit a mluvit místo abyste poslouchali. Já už teď vím, že lidé, které já nazývám přáteli, si to zaslouží.
Když jsem přiletěla z USA, moji přátelé tu pro mě byli. Každý den mi psali a volali a chtěli, abych s nimi chodila ven. Postupně mě zase uváděli do dění, vyprávěli mi, co se tu událo a co se událo v jejich životech za celou tu dobu s nadšením, jako kdyby se to stalo včera. Ale také mi naslouchali, poslouchali moje historky o lidech, se kterými nikdy nemluvili a nikdy je neviděli, tolerovali moje srovnávání.
Děkuju Vám za to, že jste poslouchali moje příběhy, zážitky a stýskání. A omlouvám se, pokud jsem stýskala příliš, pokud jsem moc srovnávala, pokud jsem vzpomínala na Aljašku jako kdybych tady nechtěla být. A hlavně se omlouvám za svoje zvláštní dotazy typu: "A můžu zaplatit v hospodě kartou?" "A už se tady dá taky koupit iPhone?" Nebo ještě lépe otázky jako: "A jak se řekne courage česky?"
Myslím, že nemusím jmenovat, koho myslím.. oni budou vědět. Děkuju, že jste tady pro mě!

Now and Then

Když jsem se před rokem připravovala na svůj odjezd do neznáma, představovala jsem si, jaké to asi bude, dorazit na místo, kde nebudu znát ani jednoho člověka, ale všichni ostatní se vzájemně znát budou, na místo, kde se mluví jiným jazykem, který perfektně neovládám, ale všichni ostatní ho ovládat budou, na místo, jehož kultura je mi cizí, ale všem ostatním bude zcela vlastní. Představovala jsem si, jak proběhnou různé momenty, jako když poprvé poznám svou hostitelskou rodinu, když půjdu poprvé do školy, když se seznámím s mou první kamarádkou, když půjdu poprvé na oběd do školní jídelny, jak budu slavit Vánoce a narozeniny, a jaké to pak bude letět zase zpátky domů. Mé představy byly milné. Nebyly ani příliš idealistické, ani pesimistické. Ale byly milné. Bylo pro mě nepředstavitelné, čím vším si budu muset projít. Pořád jsem si jen opakovala, že začátky budou těžké, ale nakonec se mi určitě nebude chtít domů. To, co mělo být mezi tím, pro mě bylo nepředstavitelné. Myslela jsem si, že všechno bude velmi komplikované a těžké. Neříkám, že to bylo jednoduché, zejména první měsíce rozhodně byly náročné, zejména psychicky, ale není třeba bát se a vytvářet si v hlavě scénáře. Když se dostanete do situace, o které byste si mysleli, že byste nikdy nezvládli, vlastně to nejde nezvládnout, prostě to musíte nějak vyřešit.
Můj scénář byl spletitý a možná někdy nepříjemný, ale nakonec jsem ráda za všechno, co se stalo. Výběr mojí první hostitelské rodiny se sice ukázal nebýt tím nejlepším, ale kdyby si mě ta šílená ženská s pěti psi nevybrala, nikdy bych nespatřila Aljašku, nenavštívila všechna její úžasná místa a nezamilovala se do ní. Nikdy bych nepoznala svou výměnnou ukrajinskou ségrou a nikdy bych ani nevěděla, jaké to je, mít sestru. Taky bych nikdy nechodila do mé americké školy- Dimond High School. Nikdy bych nepoznala skvělé lidi a kamarády, kteří tam chodí. Nemohla bych s nimi zpívat ve sboru,ani nehrála bych ve školním muzikálu Grease. Kdybych nehrála v Pomádě, nikdy bych se neseznámila s Annou, která mi později podala pomocnou ruku a nabídla mi, abych se k nim přestěhovala. Nikdy bych nezažila, jaké to je mít i skvělou hostitelskou rodinu, která o Vás má zájem a starost. Nikdy bych neměla další, tentokrát americkou ségru a nikdy bych s ní nejezdila na prkno, nebo dát si kafe a donekonečna probírat ty stejné problémy. Nikdy bych neměla Anglického setra a neviděla bych na vlastní oči porod šesti štěňátek. Nikdy bych nepotkala Jordana a nevzal by mě jezdit na sněžném skútru. Nikdy bych nezačala hrát softbal a neseznámila bych se s mým skvělým týmem. Nikdy bych se neseznámila s mým skvělým kámošem Tristanem, který nám chodil fandit. Nikdy by mě nevzal kempovat a nezažila bych nespaní na Aljašce za bílé noci. Nikdy by se se mnou den před odletem nepřišlo rozloučit asi třicet kamarádů a neopouštěli můj dočasný dům se slzami v očích. Nikdy bych neopouštěla místo, které mi 10 měsícům před tím bylo cizí s pocitem, že opouštím svůj druhý domov.
Výměnný program navždy poznamenal můj život. Nepopsatelným způsobem rozšířil můj obzor, ukázal mi, že všude na světě jsou lidé hodní a protivní, lidé ochotní a neochotní, lidé chybující a odpouštějící. Všude si můžete najít přátele a všude se můžete cítit jako doma. Tento rok nezměnil ale jen mě a můj život, ale také životy ostatních lidí. Změnila jsem životy lidí, kteří před pár měsíci neměli ani ponětí, kde Česká Republika leží, nebo že by dokonce poznali někoho tamějšího. Moje hostitelská rodina na pár měsíců živila o jednoho člověka víc, nechali mě spát v jejich posteli, večeřeli u stolu s holkou se srandovním přízvukem a utahovali si z jejích softbalových dovedností. Moje ségry a moje nejlepší kamarádky se třeba a snad i podívají do Čech. Dokonce se naučily i pár slov, hlavně ty důležité: blbec, kurva nebo láska:D Vždyť ani nevěděli, že takový jazyk jako čeština existuje. Můj hostitelský táta mi říká „favorite daughter“ a ségra „great sister“, moje kamarádka Whitney mi řekla, že jí odjíždí jedna z jejích nejlepších kamarádek. Tolik se toho může stát za jeden rok a já jsem ráda, za tu skvělou šanci, kterou jsem dostala.

Probuzení do života

Zatímco zima na Aljašce je takovým jakýmsi obdobím klidu, v létě se otevře tisíc a jedna možnost všestranného vyžití. Je to jako kdyby se svět probudil z období spánku a čile se pustil do nové části života. Stejně jako stromy, které lemují všechny aljašské silnice se zazelenají doslova přes noc (Nepřeháním! Jeden den jsou holé a šedé, a pak najednou druhý den září zelenou barvou.), tak se prázdné ulice donedávna přikryté bílou pokrývkou, naplní malými dětmi hrajícími si před domy, rodinkami na kolech a páry venčícími své mazlíčky. Letní Aljaška je rájem „outdorových“ aktivit, stačí si jen vybrat…
Pro sportovní typy je možnou náplní léta pořádání dlouhých túr po horách, ve kterých je nejen čistý vzduch, ale je z nich také úžasný výhled na okolí, na moře, na město. S příchodem léta také propuká možnost sportů jako fotbal, softbal, tenis. Nebo si v zahradě můžete natáhnout síť a zahrát si badminton. Každý má také doma kolo a po zimě strávené přejížděním v autě je vyjížďka na kole příjemné zpestření (nebo alespoň na chvíliJ).
Velmi oblíbené je rybaření. Nejvíce se na Aljašce chytají lososi. A že můžou být pořádní! Jsou pak dva způsoby chytání- buď si navlíknete super vysoké, super sexy, gumové boty a vydáte se na lov přímo do řeky, nebo druhá možnost je chytání z lodi. Vlastnit loď na Aljašce je vcelku běžné, a tak před domy často stojí lodě. Také vlastnit malé letadýlko je není neobvyklé, takže se Aljaška pyšní asi 4OO různě velkými letišti. Moje hostitelská rodina také parkovala své letadlo na malém letišti pro soukromá letadla, takže jsem si v létě vyzkoušela i pilotování. Z motorových aktivit je ještě velmi rozšířené „fourwheeling“ neboli „čtyřkolkování“:D
Letní Aljaška se vyznačuje jedním zjevným znakem.. slunce na některých místech tohoto státu v létě téměř nezapadá. V Anchorage, kde jsem žila, se začínalo v létě stmívat asi tak kolem půlnoci až jedné hodiny a ani se nestihlo úplně schovat a už se zase rozednívalo. Toto jsou perfektní podmínky na kempování! Často ani nepotřebujete stan:)
A… last but not least.. nesmíme zapomenout na grilování neboli barbecue, což je oblíbená letní společenská akce. Američani mají speciální grilovací návyky. Co najdete na takovém BBQ je hovězí mleté grilované maso, které se vkládá do housek, spolu s rajčaty, cibulí a spoustou hořčice a kečupu. Také nesmí chybět chipsy a k nim omáčky. A grilovacím dezertem jsou grilované marshmallowny mezi čokoládou a dvěma sušenkami. A nejlepší jsou pořádně rozteklé!