Měl to být těžký návrat.. ale ani nebyl!

Svoje povídání o mém životě za vodou zakončím vyprávěním o přátelství. Přátelství nám v dnešní době přijde jako celkem běžná věc, až si přestáváme uvědomovat jeho důležitost. Slova kamarád a kamarádka slyšíme pořád. "Jdu s kamarádkou do kina. Budeme grilovat u kámoše. Moje kámoška mi to říkala..." Ale málo kdo se už zamyslí nad tím, kdo ze všech těch lidí, které nazýváme přáteli, opravdu přítelem je.
Ještě než jsem odletěla na Aljašku, povídala jsem si s několika mými známými o jejich zkušenostech s výměnným programem, s jejich rokem v cizí zemi a jejich následném návratu domů. Většina mi řekla, že nic na celém roce nebylo tak hrozné jako návrat domů. Jejich "kamarádi" už nebyli tak přátelští jako předtím, nechtěli poslouchat jejich zážitky a sdílet jejich nadšení, ale jen jim opakovali svoje příběhy uplynulého roku pořád a pořád dokola.
Také naši zahraniční koordinátoři, kteří jsou jakýmsi dohledem nad výměnným studentem a jeho pomocnou rukou, nám na předodletové schůzce říkali, že i když náš rok už je téměř u konce, to nejtěžší nás teprv čeká- návrat.
Je třeba skutečných přátel, aby zůstali přáteli i když tu pro ně rok nejste, rok je nevidíte, neodepíšete na každý email, který Vám pošlou, nevoláte jim zdaleka tak často, jak jste slibovali, a když už zavoláte, chcete jen mluvit a mluvit místo abyste poslouchali. Já už teď vím, že lidé, které já nazývám přáteli, si to zaslouží.
Když jsem přiletěla z USA, moji přátelé tu pro mě byli. Každý den mi psali a volali a chtěli, abych s nimi chodila ven. Postupně mě zase uváděli do dění, vyprávěli mi, co se tu událo a co se událo v jejich životech za celou tu dobu s nadšením, jako kdyby se to stalo včera. Ale také mi naslouchali, poslouchali moje historky o lidech, se kterými nikdy nemluvili a nikdy je neviděli, tolerovali moje srovnávání.
Děkuju Vám za to, že jste poslouchali moje příběhy, zážitky a stýskání. A omlouvám se, pokud jsem stýskala příliš, pokud jsem moc srovnávala, pokud jsem vzpomínala na Aljašku jako kdybych tady nechtěla být. A hlavně se omlouvám za svoje zvláštní dotazy typu: "A můžu zaplatit v hospodě kartou?" "A už se tady dá taky koupit iPhone?" Nebo ještě lépe otázky jako: "A jak se řekne courage česky?"
Myslím, že nemusím jmenovat, koho myslím.. oni budou vědět. Děkuju, že jste tady pro mě!