Extra bathing suits?

Včera odpoledne jsme šly s Irou fandit našim basketbalistům. Sobota byla poslední den basketbalového turnaje, který probíhal celý týden u nás ve škole- Alaska Prep Shoot-Out. Marta nás vysadila u školy kolem 4 odpoledne. Na místě jsme bohužel zjistily, že odpoledne hrají jen odpadlíci, co prohráli ve čtyřfinále. Naši mistři hráli až v sedm večer. Nastalo velké rozhodování. My jsme chtěly vidět Dimond hrát a i bychom počkaly do těch sedmi ve škole, ale... říkaly jsme si, že by na nás doma zase kromě psů štěkala i Marta. Nakonec ale hra vyhrála, tak jsme zavolaly Martě, jestli tam můžeme zůstat, nebo jestli mezitím musíme domů. Ona nám dovolila zůstat( pravděpodobně byla moc líná pro nás jezdit) s tím, že nesmíme opustit školu! Kam bychom na Aljašce asi bez auta chodily hm?
Jednu hru jsme s Irou fandily klukům z Juneau proti jakýmsi z Tugodao nebo Tadogao nebo něco takového. O pauze nás napadlo, že naše kamarádka, která pracuje jako plavčík ve školním bazénu, by tam mohla být. A tak jsme jí šly překvapit. Nakonec jsme tam sní zůstaly asi hodinu a půl, i když ona musela většinu času sedět a dohlížet na šestnáctky hrající si s plaveckými destičkami, ale měla geniální nápad. Řekla, že si s sebou bohužel dneska nevzala plavky, takže nám nemůže žádné půjčit, ale ať se prý zeptáme našich kamarádek, které si přišly zaplavat, jestlí prý nemají plavky navíc. A myslela to vážně! Prej si třeba donesly dvoje plavky haha. Asi pro případ, že by někdo přišel na bazén bez plavek a mohly jim je půjčit:-D
Nakonec s námi Ellen šla na finále basketu mezi Dimond a Grace high. My jsme byli domácí, ale i přes to byli fanoušci Grace daleko hlasitější než my. Možná to bude tím, že já, Ira a Ellen jsme byly jediné, kdo se snažil křičet, dokonce jsme byly hlasitější než roztleskávačky! A to je Dimond moje a Iry škola jen na rok:-D Ale naši i tak vyhráli!

"My někdo"

Doma, myslím v mém americkém domově, máme zajímavou dělbu práce... Marta nám připomíná, co je potřeba udělat a ode mě a Iry se čeká, že to provedeme. Taky máme s Irou nová jména- buďto se nám říká "my" nebo "někdo":D.
Na Nový rok, když jsme se vracely z obchodu, se Marta rozhodla, že potřebujeme sundat vánoční výzdobu. Když se snažila dostat nahoru po schodech, jen na nás křikla, ať zespoda doneseme krabice s vánočními věcmi. Když jsme donesly všechny krabice nahoru, Marta si sedla na pohovku, otevřela krabici, vyndala z ní pár malých boxů na ozdoby a asi jí to moc unavilo, takže musela několik minut odpočívat, potom se konečně zvedla a přemístila k televizi. Asi po 10 minutách přišla zkontrolovat, jak na tom "my" jsou. Její jediný komentář byl:" Nejdřív vyndejte všechny ty malé krabičky, než začnete všechno skládat nahoru." Takže jsem vyskládaly všechno, co už jsme naskládaly dovnitř. Marta byla spokojená.
Každý čtvrtek ráno se v naší části Anchorage vyváží odpadky. Ve čtvrtek večer nás pak obvykle čeká: " Zítra jezdí popeláři, potřebujeme vynést odpadky." Marta nás velkoryse upozorní, zatímco sedí ve svém obřím křesle ve svém malém, neuklizeném, zmateném TV pokoji a nepohne se ani o centimetr( nebo bych teď možná měla říct inch). Takže "my" Ira a já vyběhneme do závejí sněhu, abychom vynesly odpadky. Marta byla spokojená.
Každý den kolem 5 jsou naši monstrozní mini psi zvyklí jíst. S Irou jsme už nám dávno došlo, že bychom se kolem 5 radši neměly vyskytovat nahoře, ale někdy se to tak prostě přihodí, prostě zapomeneme. To pak pro změnu od Marty( sedící v křesle zírající na telku) slyšíme: " Oh, to už je čas na večeří, no oni nám říkají, že mají hlad. Někdo je musí nakrmit!" No tak se jedna z "někdo" skupiny zvedne a jde nakrmit naší malou směčku, která na nás mimochodem ještě vždycky štěká, že nám to trvá moc dlouho! Pokud to byl den, kdy jsme zapomněly, Marta byla spokojená.

(Po)hlavní otázka

Teď už to bude asi dva měsíce, co do našeho zvěřince přibylo malé roztomilé zrzavé koťátko. V domnění a ve víře, že je to holčička, jsme jí pojmenovaly Ily od Iliamna, což je hora tady nahoře na Aljašce. Všichní jí měly od začítku hrozně rádi a ona se ničeho nebála, ani pěti psů, které máme doma, popravdě většinou zdrhají oni před ní. Minulý týden nás nějak napadlo zkontrolovat naše domnění a podívaly jsme, jestli je to vážně holčička... K našemu údivu jsme uviděly něco naprosto neholčičího. Z naší kočky se vyklubal kocour. A tak teď váháme nad jeo jménem, protože Ily neni zrovna kocouří. Můj návrh byl Stinky, protože to vždycky páchne celým domem, když jde na záchod, kamarádka Whitney zase říkala Tiger kvůli jeho proužkům... Co myslíte vy?

Tentokrát přiletěl Santa

Všichni mi píšou a ptají se, jaké to je, po celých těch letech učení se o Amerických Vánocích ve škole a koukání na filmy, zažít pravé Vánoce za oceánem. Popravdě to není zas takový rozdíl. Nebo to vlastně je, ale asi mi to zas tak nepřijde, protože tady Vánoce tolik neprožívám. Nevím proč, ale nepociťuji všechnu tu kouzelnou vánoční atmosféru jako jindy.

Ale trochu Vám zkusím přiblížit, jak to tady vlastně probíhá. Vánoce ve skutečnosti začínají hned po Díkuvzdání, tedy na konci listopadu. Jakmile zkončí Díkuvzdání nastane nákupní horečka, všechny obchody srazí ceny a snaží se nalákat lidi na všelijaké akce ( zaparkovat před obchodním centrem může zabrat i půl hodiny), všechna rádia omílají od rána do večera stejné vánoční písničky, na všech domech září světla, a na zahrádkách se kroutí nafukovací sněhuláci, sobi a santové( Pro lepší představu doporučuju americký film Christmas vacation:-D).

Na začátku prázdnin se šílenství ještě znásobí, obchody otevírají o několik hodin dřív a lidé stojí fronty ještě před zavřenými obchoďáky. Už minule jsem se prořekla, že jsme se taky zúčastnily, když jsme s Irou a Martou 24. v 7 ráno čekaly před zavřeným BestBuy:-D První velký rozdíl je, že Štědrý Den tady není 24.12., to je Christmas Eve( pokud pro vás Eve taky znamená večer a nechápete, že se celému dni říká Eve, radši to neřešte, angličtina je někdy nelogická). 24. jinak není nejdůležitější den z Vánoc jako u nás, je to tak trochu den vaření a připravování na 25. My jsme večer s Irou pekly nějaké cukroví a připravovaly bramborový salád, abychom trochu přoblážily, co my jíme na Vánoce. Před spaním jsme si akorát rozbalily jeden dáreček, a když jsme šly do postele, přiletěl Santa Marta Claus a naplnil naše punčochy zavěšené na krbu.

25., což je ten pravý Christmas Day, vrazila Ira v 9 ráno do pokoje a říká, ať už se konečně vyhrabu z postele, že chce rozbalovat dárky. Po několika letech jsem si zase zahrála na Santu a rozdávala jsem dárečky. Doma to normálně už dělá brácha, a když tady mám malou sestřičku, tak jsem popadla Santa roli já. Taková malá zvláštnost je, že se tady na dárky nepíše jen "pro" ale taky "od". My měly s Irou dost kuriózní santy. Nejen, že jsme našly pod stromečkem dárečky od lidí, kteří tady na Vánoce nebyly( Kimmi a česká rodina), od lidí, které jsme viděly jen na obrázcích( Ira od našich a já od jejích rodičů), ale náš Santa měl zastoupení také ve zvířecí říši( dostaly jsme dárečky od všech psů i naší kočičky).

Když jsme rozbalily všechny dárečky, pod stromečkem zbyl dopis, který Marta komentovala se slovy: " Poslední dárek musíte najít." Dopis se proměnil v první indícii k pokladu. Asi půl hodiny jsme lítaly po domě a hledaly jednu indícii za druhou, musely jsme na sebe dokonce navlíknout boty a bundy a jít ven, až jsme se sněhem dobrodily k našem zahradním domku... a našly Karaoke machine!!!! Dotáhnout to dovnitř byla další část úkolu.

No a teprve ve čtvrtek navečer jsme měly velkou Vánoční večeři s Martinými kamarádkami. Tradicí tu je, že máte buďto krocana na Díkuvzdání a šunku na Vánoce, nebo naopak. U nás byla na Vánoce na řadě šunka. Jinak 25. je taky asi poslední možnost zkouknout v televizi nějaký vánoční film, protože jakmile odbije půlnoc, Vánoce končí a připravuje se Nový rok.

Ranní dobrodružství

V neděli před Vánocemi jsme se rozhodly, že pojedeme koupit Wii, a tak jsme se vydaly do BestBuy. Nakoupily jsme hry a ovladače a dokonce i kryty na ovladače a prošly jsme celej krám, ale nenašly jsme ani jeden herní box sám o sobě. Nakonec nám řekly, že jim došly a že by další měly přijít v úterý večer a ve středu ráno budou na krámě. Jenže... jsou Vánoce, jsme v Americe a každej chce Wii!!! To znamená jediné- odjely jsme domů s hrami bez možnosti hrát je a ve středu musíme být v obchodě, když otevírají.

V 6.26 ráno mně probudil Iry hlas: " U´ve got 5 minutes!" Okamžitě jsem vylítla z postele, umyla obličej, vyčistila zuby, naházela na sebe nějaký hadry, popadla boty a běžela do auta:D Ve třičtvrtě na 7 jsme už stály v řade před zavřeným BestBuy, spolu s dalšími asi 20 nedočkavci. Těsně před 7 ven vyšli dva pracovníci s poukázkami na wii a jen se ptaly: "Wii nebo Wii Fit?" My původně měly v plánu jen Wii, ale nakonec z Marty vypadlo "obě":D Takže jsme asi v 7.04 dostaly přídělem jednu krabici s Wii a jednu se hrou Fitness.

Když už se stal ten zázrak a vyskytly jsme se ve městě tak brzo, chtěly jsme taky nechat dát vázání na můj nový snowboard, který mi zrovna den před tím přišel. Jenže jsme dojely ke sportu, kde jsem ho koupila a zjistily, že neotevírají před 9! Takže jsme se hodinu potácely po městě a dělaly takovou malou "sightseeing tour", abychom nějak zabily čas. Nakonec máme i Wii i prkno!!! Happy ending:-D

One bed only

Pomalu rozjíždíme takovou malou tradici- sobotní večery trávíme s kamarádkou Whitney, jejím přítelem a dalšími kamarády na místním Neon Bowlingu. Minulou sobotu jsem tam taky šli hrát, a po bowlingu jsme spaly u Whitney doma. Asi ve tři ráno jsme se vážně dokopaly do postele... ne do postelí ale do postele! Whitney má sice skoro dvojlůžko( tradičně pro Ameriku)..ale jen skoro. I tak je to pro tři hubený holky málo! Navíc když spíte na kraji, Whitney z druhýho kraje celou noc krade peřinu a Ira, která je uprostřed, se pořád převaluje a posunuje vaším směrem. V noci jsem jí asi 5x řekla, ať se posune, ale ona se posunula a za 5minut byla zase zpátky na stejném místě. A tak jsem ležela celou noc na krajíčku postele, na zádech a nehýbala se. Pokud mi teda zrovna nedošla trpělivost a pořádně do Iry nestrčila zadkem:-D

Ztracená bez vědomí

Vánoční prázdniny nám tady začaly už v pátek 19.12., tedy o den dřív než v ČR, a to proto, že poslední den v každém čtvrtletí máme ve škole tzv. inservice-day. Neboli učitelé jsou do školy a děti zůstanou doma. Ira šla ale pomáhat Kimmi do její školy, protože potřebuje nějaké dobrovonické hodiny, a já jsem se nakonec rozhodla jít pomoct Martě do naší skoly. Po poledni jsme se všichni měly sejít na oběd někde ve městě.
Kolem 11:45 Kimmi volala Martě, že už jsou doma, kdy bude končit. Za dalších 5 minut volá znovu a říká: "Je Bára s tebou??? Ona není doma!" Marta jí chvíli tahala za nos, že prý jsem se zmínila něco o nákupním centru a že neví, kde jsem.. ale nakonec jí prozradila, že jsem ve škole s ní. Když jsme pak přišly domů, Ira začala: " Já myslela, že tě zabiju, my se tak bály!" Skoro jsem si myslela, že se zbláznily, říkala jsem Iře, že možná půjdu pomoct Martě a ona..." No jo,ale ty jsi tady ráno zůstala, když ona odjela a když jsme se vrátily, tak jsi nebyla v posteli ani nikde jinde. A navíc jsi nechala i uvařenou vodu v hrníčku v kuchyni a nevypila jsi to! My myslely, že tě někdo unesl!"
Prostě po mně doma proběhlo uplný vyšetřování, a to jsem ani nevěděla, že jsem hledaná:-D Ponaučení pro příště- pokaždé, když někam jdete, nechte v kuchyni vzkaz, že jste se neztratili!