Upřímnost nade vše nebo Vše nad upřímnost?

Stejně jako by se dalo říct, že Renesance je dobou opětovného rozkvětu kultury, nebo že Doba Pobělohorská je dobou Temna, jak jí nazval Jirásek, řekla bych, že 21. století je Dobou Blábolení (ano záměrně to píšu se velkými počátečními písmeny). Právě blábolení, žvanění, vykrucování, vymýšlení a podobné disciplíny se totiž rozrůstají nejvíce. Ať už vezmeme naši politickou reprezentaci, vědecké pracovníky, sportovce, umělce, prodavačku v samoobsluze, číšníka, nebo středoškolského studenta, všichni spoléhají na to, že se "z toho" při nejhorším vykecají.
Dalším trendem dnešní doby je upřímnost. Nebo každý toho alespoň o upřímnosti hodně namluví:D Není to paradoxní? Neustále slyšíme: "Abych byla upřímná..", "Abych řekl pravdu..", nebo "Mám rád, když jsou lidé upřímní..", "Nesnáším přetvářku..". Ale když přijde na to, s upřímností je to bída. Možná kdyby toho o ní lidé méně namluvili a více činili.. Ale ne nadarmo se říká: "Sliby chyby, skutek utek." Že?
Co jsme schopni udělat pro to, abychom nemuseli říct celou pravdu, je někdy až směšné. Z pouhé lenosti často zamlčíme i maličkost, jen aby jsme se vyhnuli dotazům. Ze strachu, že se nám dostane výčitek, se z našich původně zamlčených drobností stávají lži, do kterých se pomalu zamotáváme víc a víc. Nakonec jsme zaplaveni dotazy a bombardováni výčitkami, protože jsme se chtěli vyhnout jedné otázce či podivení.
Někdy si říkám, jestli by nebyl život jednodušší, kdyby byl člověk neustále opilý. Ve víně přece je pravda. A tedy i upřímnost. Jen si to přiznejme.. kdo z nás může říct, že je opradvu upřímný? A teď nemyslím ve smyslu drzý (s ničím se to nemá přehánět), spíš ve smyslu otevřený. Proč lidé nedokáží říct, co si opravdu myslí? Proč se za své názory stydí? A proč se nedokážeme druhým otevřít, říct, že je máme rádi? Proč přátelům nechceme říct, že to, co udělali, bylo zbabělé nebo trapné? Proč to říkáme všem ostatním, jen dané osobě ne? Proč po bitvě je každý generálem, ale před bitvou by každý chtěl pracovat v armádní kuchyni, co nejdál od rozhodování? Zdá se Vám, že je tady příliš mnoho otázek a otazníků? Život sám je jeden velký otazník, ale možná nezáleží na tom, kolik otázek dokážeme zodpověděť, ale jestli máme odvahu se ptát. Máte?

Volnočasové aktivity

Přemýšlela jsem, co je tak zajímavého na řešení životů jiných lidí, proč si lidé nedokáží hledět sami sebe, ale musí neustále propírat všechny a všechno kolem sebe.. To je samé: "Ona říkala, že její kamarád říkal, že slyšel, že tam byli spolu..", "Já jsem slyšela, že už spolu nechodí!", "Viděla jsem ho s ní, a pak jsem se dozvěděla, že chodí s tamtou!" atd atd. To vážně lidé nemají nic jiného na práci???
Dospěla jsem k závěru, že opravdu nemají. Nedokážu si totiž vysvětlit, proč by se někdo měl nimrat v životech druhých, kdyby se toho odehrávalo dost v jeho vlastním. Nebo si snad někdo snaží dokázat, že jeho život je dost dobrý tím, že si neustále připomíná, co špatného se děje ostatním? Mám pocit, že někteří opravdu tráví hodiny "drbáním" a probíráním "novinek". Není to ale pěkný koníček? A současný fenomén facebook nám naše vytváření scénářů cizích životů jen pomáhá. Není nic jednoduššího, než si přečíst pár řádků, zkouknout nějaké fotky, trochu si domyslet, trochu se doslechnout a příbeh je na světě. A nakolik je pravdivý? To už nás nezajímá! Z něčí nudy se pak šíří drby, každý si trošku přidá a trošku ubere a konečný výtvor je někdy opravdu pozoruhodný.
Jak se pak ale můžeme divit tomu, co někdy dokáží napsat bulvární plátky, když my sami jsme někdy "vynalézavější" než ti, co to dělají "profesionálně":D "Noviny" typu Nedělní Blesk považuji opravdu za úsměvné. Ještě úsměvnější jsou podle mě ale ti, kteří jim věří.. stejně jako ti, kteří věří tomu, co bych nazvala lidovou ústní slovesností 21. století (má dokonce i stejné znaky, jako tomu bylo dřív.. autor je neznámý(nikdo na konci neví, kdo si to vymyslel), šíří se ústně, je variabilní a obměnitelná.. jen to mravní ponaučení se vývojem vytratilo). Zatímco dřív se takto šířily písně, báje nebo pověsti, dnes se roznášejí drby. Ale pokrok nezastavíš, tak proč se mu bránit? :D

Pomůžu ti.. ale až po sobě..

Žijeme v 21. století, v té úžasné době svobody a demokracie. Ale co je to za svět, ve kterém žijeme, když se staráme jen sami o sebe?!
13. ledna tohoto roku postihlo Haiti ničivé zemětřesení a otřesy pokračovaly i další dny. Okamžitě se ve světě rozjely kampaně na pomoc Haiti. Většina lidí v Evropě si nedokáže vůbec představit, jak hrůzné to může být, ale i přesto zaznívají na tyto kampaně názory, nad kterými zůstává rozum stát. Jako například, proč prý bychom měli pomáhat zemi, která nám taky nepomohla, když my jsme to potřebovali po povodních. To jako vážně? Opravdu někdo srovnává situaci na Haiti s povodněmi u nás? Neříkám, že by povodně byly menším neštěstím a ano.. i při nich byly ztráty na životech, zničené domy i celé vesnice.. ale na Haiti byly oběti v řádech tisíců ne jedinců! Proč se v dnešní době jeden mrtvý bere jako tragédie, ale stovky a tisíce mrtvých jako statistický údaj? A opravdu někdo srovnává schopnost Česka obnovit se a vzpamatovat se z velké vody se schopností obnovy země, ve které vládne naprostá anarchie, chudoba a bezmocnost? Lidé tam kradou jídlo jeden druhému od huby, perou se o drobky a rabují.. ale my jsme schopni sedět na pohodlné židli s kafíčkem před sebou a prohlašovat, že není důvod, abychom posílali svoje peníze těmto (ne)potřebným. Vždyť nám 30 korun za SMS zprávu nic neudělá a na Haiti takové peníze můžou dělat zázraky.
Jednoduše mě udivuje, jak někteří lidé dokáží myslet jen sami na sebe a na svou situaci, když se ve světě dějí takové věci.. Možná, kdyby nevládl názor "proč bychom jim pomáhali, když oni nám také nepomohli", nebyla by o pomoc taková nouze.

Pan tvrďák

Zase jsem si jednou zapomněla objednat oběd v jídelně (ano trendem čtvrťáků na Jatečce je zavzpomínat si na léta ze základky a jíst ve školní jídelně- když on už jim doma nikdo nevaří:D), a tak jsem si šla koupit jídlo do Mekáče(jako obvykle).
Sedla jsem si ke stolku a začala se cpát. Ráda pozoruju lidim kolem sebe a tentokrát jsem zaměřila dva chlapíky tak kolem 35, kteří seděli nedaleko. Zajímavý nebyl tak ani jejich vzhled sám o sobě, jako spíš ve spojení s jejich konverzací. Nebylo tam moc lidí, takže jsem rozuměla, o čem se baví. Byli to muži větší postavy, takoví ti, co by trávili každý druhý den v posilovně, cpali do sebe proteinové tyčinky a lili do sebe proteinové nápoje. V daném prostředí ale působili poněkud podivně- seděli spořádaně u malého stolečku, pod který se jim téměř nevešli nohy, ale přesto je tam nacpali, ruce měli složené na stole, popíjeli kafíčko z plastových kelímků (malá velikost) a klábosili. Respektive drbali. Přemětem jejich drbání bylo, že žena jednoho z nich (toho většího) prostě přinesla domů ooobrovskej vánoční stromek, i když on jí řekl, že žádnej nechce! Co si to prostě dovolila!? Vždyť nemají ani děti! Prý to akorát opadává, "sviní" to zem, pořád se to musí uklízet (chtěla bych vidět tady toho panáka jak se plazí po zemi a zametá jehličí) a navíc... on na to pořád šlape a lepí se mu to na nožičky! :D No prostě tento obrovský problém musel vyřešit, a tak byl donucen vyhodit strom oknem na zahradu! Je to ale chytrý chlapec:)
Jednoduše mi tato debata přišla velice úsměvná. A možná i poučná (neuvěřitlné, já vím).. ale říkám si.. proč nás ti chlapi osočují z toho, že všechno vykecáme, a že jsme hrozný drbny? Neměli byste se chlapci nejdříve zamyslet sami nad sebou? Někdy si říkám, kdo používá častěj onu větu: "Ale nikomu to neříkej!" :D

Před vodou, za vodou

V pátek v noci jsem korzovala barem, když mě oslovila nejmenovaná osoba se slovy: "Máš pěkný bok." Nechápavě jsem se usmála a šla dál. Za chvíli jsem se opět vyskytla v blízkosti této osoby a ta opakovala svá slova. Až na potřwtí mi konečně došlo, co opravdu říká. "Máš pěkný blog." :D No jo, nějak se cestou vytratilo písmenko (těřko říct, jestli to bylo hlasitou hudbou, tím, jak na sebe všichni návštěvníci navzájem křičeli, nebo množstvím vypitého alkoholu). Dobře, tato slova už dávala trochu víc smyslu. Ale odpovědi na otázku, jak se tato osoba dozvěděla o mém blogu, se mi nedostalo. Zato se mi dostalo kázání a kárání, že už jsem takovou dobu blog neaktualizovala. Vysvětlení, že na to nemám čas, bylo nekomprosmisně zamítnuto a musím uznat, že to možná právem (můžu se přeci inspirovat Adri a nechodit spát, pak na to budu mít času dost:D). Nicméně jsem se rozhodla, že bych si mohla čas od času přeci jen sednout a něco vyplodit, i když původní myšlenka blogu, jak už název vypovídá, už ztrácí poněkud smysl.. I když na druhou stranu- nikdo neřekl na jaké straně za vodou:)

P.S. Osobo! Stalking je od ledna trestnej, takže odkud víš o mém blogu?? :D (Podotýkám že až do soboty, jsem se zmíněnou Osobou nebyla v "přátelském" kontaktu ani na vševědoucím facebooku, takže odtamtud to taky nebude:D)

Měl to být těžký návrat.. ale ani nebyl!

Svoje povídání o mém životě za vodou zakončím vyprávěním o přátelství. Přátelství nám v dnešní době přijde jako celkem běžná věc, až si přestáváme uvědomovat jeho důležitost. Slova kamarád a kamarádka slyšíme pořád. "Jdu s kamarádkou do kina. Budeme grilovat u kámoše. Moje kámoška mi to říkala..." Ale málo kdo se už zamyslí nad tím, kdo ze všech těch lidí, které nazýváme přáteli, opravdu přítelem je.
Ještě než jsem odletěla na Aljašku, povídala jsem si s několika mými známými o jejich zkušenostech s výměnným programem, s jejich rokem v cizí zemi a jejich následném návratu domů. Většina mi řekla, že nic na celém roce nebylo tak hrozné jako návrat domů. Jejich "kamarádi" už nebyli tak přátelští jako předtím, nechtěli poslouchat jejich zážitky a sdílet jejich nadšení, ale jen jim opakovali svoje příběhy uplynulého roku pořád a pořád dokola.
Také naši zahraniční koordinátoři, kteří jsou jakýmsi dohledem nad výměnným studentem a jeho pomocnou rukou, nám na předodletové schůzce říkali, že i když náš rok už je téměř u konce, to nejtěžší nás teprv čeká- návrat.
Je třeba skutečných přátel, aby zůstali přáteli i když tu pro ně rok nejste, rok je nevidíte, neodepíšete na každý email, který Vám pošlou, nevoláte jim zdaleka tak často, jak jste slibovali, a když už zavoláte, chcete jen mluvit a mluvit místo abyste poslouchali. Já už teď vím, že lidé, které já nazývám přáteli, si to zaslouží.
Když jsem přiletěla z USA, moji přátelé tu pro mě byli. Každý den mi psali a volali a chtěli, abych s nimi chodila ven. Postupně mě zase uváděli do dění, vyprávěli mi, co se tu událo a co se událo v jejich životech za celou tu dobu s nadšením, jako kdyby se to stalo včera. Ale také mi naslouchali, poslouchali moje historky o lidech, se kterými nikdy nemluvili a nikdy je neviděli, tolerovali moje srovnávání.
Děkuju Vám za to, že jste poslouchali moje příběhy, zážitky a stýskání. A omlouvám se, pokud jsem stýskala příliš, pokud jsem moc srovnávala, pokud jsem vzpomínala na Aljašku jako kdybych tady nechtěla být. A hlavně se omlouvám za svoje zvláštní dotazy typu: "A můžu zaplatit v hospodě kartou?" "A už se tady dá taky koupit iPhone?" Nebo ještě lépe otázky jako: "A jak se řekne courage česky?"
Myslím, že nemusím jmenovat, koho myslím.. oni budou vědět. Děkuju, že jste tady pro mě!

Now and Then

Když jsem se před rokem připravovala na svůj odjezd do neznáma, představovala jsem si, jaké to asi bude, dorazit na místo, kde nebudu znát ani jednoho člověka, ale všichni ostatní se vzájemně znát budou, na místo, kde se mluví jiným jazykem, který perfektně neovládám, ale všichni ostatní ho ovládat budou, na místo, jehož kultura je mi cizí, ale všem ostatním bude zcela vlastní. Představovala jsem si, jak proběhnou různé momenty, jako když poprvé poznám svou hostitelskou rodinu, když půjdu poprvé do školy, když se seznámím s mou první kamarádkou, když půjdu poprvé na oběd do školní jídelny, jak budu slavit Vánoce a narozeniny, a jaké to pak bude letět zase zpátky domů. Mé představy byly milné. Nebyly ani příliš idealistické, ani pesimistické. Ale byly milné. Bylo pro mě nepředstavitelné, čím vším si budu muset projít. Pořád jsem si jen opakovala, že začátky budou těžké, ale nakonec se mi určitě nebude chtít domů. To, co mělo být mezi tím, pro mě bylo nepředstavitelné. Myslela jsem si, že všechno bude velmi komplikované a těžké. Neříkám, že to bylo jednoduché, zejména první měsíce rozhodně byly náročné, zejména psychicky, ale není třeba bát se a vytvářet si v hlavě scénáře. Když se dostanete do situace, o které byste si mysleli, že byste nikdy nezvládli, vlastně to nejde nezvládnout, prostě to musíte nějak vyřešit.
Můj scénář byl spletitý a možná někdy nepříjemný, ale nakonec jsem ráda za všechno, co se stalo. Výběr mojí první hostitelské rodiny se sice ukázal nebýt tím nejlepším, ale kdyby si mě ta šílená ženská s pěti psi nevybrala, nikdy bych nespatřila Aljašku, nenavštívila všechna její úžasná místa a nezamilovala se do ní. Nikdy bych nepoznala svou výměnnou ukrajinskou ségrou a nikdy bych ani nevěděla, jaké to je, mít sestru. Taky bych nikdy nechodila do mé americké školy- Dimond High School. Nikdy bych nepoznala skvělé lidi a kamarády, kteří tam chodí. Nemohla bych s nimi zpívat ve sboru,ani nehrála bych ve školním muzikálu Grease. Kdybych nehrála v Pomádě, nikdy bych se neseznámila s Annou, která mi později podala pomocnou ruku a nabídla mi, abych se k nim přestěhovala. Nikdy bych nezažila, jaké to je mít i skvělou hostitelskou rodinu, která o Vás má zájem a starost. Nikdy bych neměla další, tentokrát americkou ségru a nikdy bych s ní nejezdila na prkno, nebo dát si kafe a donekonečna probírat ty stejné problémy. Nikdy bych neměla Anglického setra a neviděla bych na vlastní oči porod šesti štěňátek. Nikdy bych nepotkala Jordana a nevzal by mě jezdit na sněžném skútru. Nikdy bych nezačala hrát softbal a neseznámila bych se s mým skvělým týmem. Nikdy bych se neseznámila s mým skvělým kámošem Tristanem, který nám chodil fandit. Nikdy by mě nevzal kempovat a nezažila bych nespaní na Aljašce za bílé noci. Nikdy by se se mnou den před odletem nepřišlo rozloučit asi třicet kamarádů a neopouštěli můj dočasný dům se slzami v očích. Nikdy bych neopouštěla místo, které mi 10 měsícům před tím bylo cizí s pocitem, že opouštím svůj druhý domov.
Výměnný program navždy poznamenal můj život. Nepopsatelným způsobem rozšířil můj obzor, ukázal mi, že všude na světě jsou lidé hodní a protivní, lidé ochotní a neochotní, lidé chybující a odpouštějící. Všude si můžete najít přátele a všude se můžete cítit jako doma. Tento rok nezměnil ale jen mě a můj život, ale také životy ostatních lidí. Změnila jsem životy lidí, kteří před pár měsíci neměli ani ponětí, kde Česká Republika leží, nebo že by dokonce poznali někoho tamějšího. Moje hostitelská rodina na pár měsíců živila o jednoho člověka víc, nechali mě spát v jejich posteli, večeřeli u stolu s holkou se srandovním přízvukem a utahovali si z jejích softbalových dovedností. Moje ségry a moje nejlepší kamarádky se třeba a snad i podívají do Čech. Dokonce se naučily i pár slov, hlavně ty důležité: blbec, kurva nebo láska:D Vždyť ani nevěděli, že takový jazyk jako čeština existuje. Můj hostitelský táta mi říká „favorite daughter“ a ségra „great sister“, moje kamarádka Whitney mi řekla, že jí odjíždí jedna z jejích nejlepších kamarádek. Tolik se toho může stát za jeden rok a já jsem ráda, za tu skvělou šanci, kterou jsem dostala.