Móda na Aljašce?

Včera jsme se já, Ira, Marta a její tři kamarádky vydaly na pouť. Tím nemyslím, že bychom si vymyslely nějaký velice povyšující cíl a hodiny se za ním drkotaly, ale jely jsme prostě na pouť- znáte to, kolotoče, stánky, jídlo, pití a spousta lidí. A spousta lidí podruhé, je to prostě "Akce". Koupila jsem si šaty. Možná by vás spíš zajímaly zážitky z pouti, ale já budu přece jen mluvit o těch šatech. Ano, koupila jsem si šaty, ano, jsem stále na Aljašce a ne, nezbláznila jsem se( i když tím jsem si nejmíň jistá:-D). Nicméně tady se opravdu chodí v šatech, letních, zimních, dlouhých, krátkých, všeho druhu... Taky se tady chodí v kraťasech a tričkách s krátkým rukávem a pantoflích a sandálích..ale já v tom nechodím, já nosím kalhoty a mikiny a svetry a dokonce i ponožky. Mají tady vůbec zvláštní zvyky. Neustále nám doma jede klimatizace( a já ji vypínám), celé dny máme otevřené dveřě na zahradu a nejlepší je to, když je venku tak 15°C( já je zavírám), všichni tady pijí pití s ledem, i když jsou doma( kromě mě), nejčastějším jídlem je zmrzlina( já jí jim jen zabalená v dece).. Když si v restauraci objednám vodu BEZ LEDU, vždy ze zeptají: "Pardon?". Když jdeme na sobotní trh, venku je 17stupňů, klepu se v mikině a na otázku, jestli si dám zmrzlinu odpovím ne, zeptají se: "What´s wrong with you?" A tak myslím, že můj způsob nošení šatů bude s kalhotama pod a svetrem přes:-D Ale nemohla jsem jim odolat...

Publikum: "Yeaaaah", my:"Yeaaah???"

S jedinou další Češkou, kterou jsem kdy viděla( slyšela) na Aljašce, jsme se vydaly na náš první fotbalový zápas. Když říkám fotbalový, nemyslím evropský fotbal, tomu se tady říká soccer- kopaná, ale americký fotbal. Takový to, kde kluci běhají zohnutí za míčem v dresech namakanějších než jsou oni sami, trenér skáče jako by byl na závodech ve skoku vysokém a křičí na hráče, dívky v miniminimini sukních cvičí za postranní čárou spartakiádu, studenti se sem chodí "srážet"(od slova sraz, ne srážka) s přáteli a generace jejich rodičů jsou jediní skuteční fanoušci. Na rozdíl ode mě a od Markéty tomu ale rozumí, protože vědí, kdy začít jásat a tleskat a kdy naopak zoufat. Naše taktika byla jejich jásot následovat, protože jsme se neodvážily nikoho zeptat, proč zrovna ten hráč v černém běží doleva, když před pár minutami se pokoušel dostat doprava a proč jáasjí, i když neběží nikam. Pobavila jsem se. A zase jednou mluvila česky s někým jiným než s počítačem(i když na druhé straně obvykle sedí moji rodiče:)).

Franglish, itanglish, japanglich, czenglish.. a spoustu dalších -lish

O víkendu jsme měli meeting. Kdo? My. Kdo? Výměnní studenti, kteří se na Aljašku dostali s pomocí agentury AYUSA( nebo spíše bez pomoci, jak jsme si tak sdělovali svoje příhody se zmeškanými letadly). Nicméně mi minulou středu asi po třech týdnech na Aljašce přišel dopis od mého koordinátora, první kontaktování ze strany agentury, která tady na mě má dohlížet. Dopis si do péče vzala Marta- meeting byl ve 13.00. Tak jsme v sobotu kolem jedenácté vyrazily s Martou a její kamarádkou Megan na lunch- brunch do palačinkárny. Cestou domů(asi ve 12.13PM) nakouknu do dopisu a... meeting byl v 11.00:D Otočka, směr Eagle river, město asi 40 minut od Anchorage. Dorazily jsme s mírným zpožděním, jen asi hodinu a třičtvrtě:) Jak mi ale sdělila Markéta, o nic jsem nepřišla, respektive přišla jsem o tu nudnou část vysvětlování, co je doporučené a co ne. Druhou část meetingu jsme hráli hry, které všichni milují- uveďte 15 důvodů, proč jste tady, popiště, jak vidíte Američany. To bylo samé super-sized porce, super-sized pití, super-sized oblečení, super- sized boty, super-sized auta, super-sized obchoďáky, super-sized...oni. Nicméně jsem zase jednou rozuměla angličtině:D Tak se těším na další setkání.

Three weeks later...

Tak už je to tři týdny, co jsem dorazila na letiště v Anchorage. A co se za tu dobu změnilo? Hlavní věc asi je, že mi před třemi dny začala škola. Buďte rádi, že vás tohle štěstí ještě nepotkalo a můžete si užít ještě víc než týden prázdnin, já nemůžu, já musím od 20.srpna vstávat v 6 hodin, absolvovat šest hodin školy denně, psát úkoly a vysvětlovat, jak vyslovit moje jméno... Můj den začíná nudnou angličtinou se zastupující učitlkou, kde mi ke spánku chybí jen postel, učitel americké historie je oproti tomu senzační, kreativní, zábavná a chápavý... A neustále studentům opakuje, jak jsou skvělí, jaké mají správné odpovědi a trefné otázky. Tak třeba moje černošská spolužačka se včera zeptala, jestli jsou už v Íráku štastní, když pověsili Sadama Husaina. Velice trefná otázka:D
Třetí periodu mám sbor, kde jsme zatím kromě DO-RE-MI-FA-SOL-LA-TI-DO na sto způsobů nic jiného nezpívali, ale našeho učitele mám ráda, je sice mírně ukecanej a prožvaní půlku doby, kdy bychom mohli zpívat, ale na jeho obranu musím říct, že zrovna do jeho hodin zatím nejvíc lezly věci jako vyplňování školního řádu a první assembly. S matikou je to trochu složitější, když jsem jim při vybírání tříd sdělila, že už jsme brali algebru, goniometrii a trigonometrii, automaticky mě zařadili do AP Calculus, což je nejvyšší stupeň matematiky na škole. Tak jsem to šla ve středu vyzkoušet a...(chtěla jsem říct, že jsem se nestíhala divit, ale ve skutečnocti jsem se divila hodně a času jsem na to měla spoustu, protože jsem absolutně nevěděla, o čem je řeč). Tak jsem si šla hned první den změnit úrověň. Dali mě do algebry II, kde jsem se taky docela stíhala divit, protože to je zase hrozně jednoduché, takže mi práce trvá asi tak polovinu času, co americkým studentům. A tak v pondělí nejspíš půjdu zkusit do třetice všeho dobrého a vyměním si to za Pre-calculus. Snad už to tentokrát vyjde.
Po matice přichází konečně odpočinek, 45ti minutová přestávka na oběd je po těch všeh šestimitutových pauzách jen na přesun ze třídy do třídy neuvěřitelná. Poslední dvě hodiny jsou velmi sporné. Na forencisc se zatím místo smrti zabýváme hraním her, čímž jsme velmi vytíženi. A yearbook je nejzmatenější třída ze všech, staří studenti mluví jeden přes druhého, pokřikují svoje nápady a názory a noví sedí, koukají a poslouchají, nebo ne. Úkolů naštěstí zatím moc není, naštestí protože, když jsme dostali první úkol z angličtiny, strávila jsem nad ním dvě hodiny. Co budu dělat, až dostaneme ze všech předmětů? Na ájině jsem taky psala svojí první esej, podařilo se mi dokonce splnit limit 500 slov, ale když jsem si pak přebrala do čestiny, o čem jsem psala, zhodnotila jsem to, že by to v češtině odpovídalo asi tak konci základní školy. Zdařilé.

Hitparáda

Jak tak poslouchám každý den tu angličtinu( a ne že bych zrovna nejlíp rozuměla), jsou tady slovíčka a spojení, která se přeslechnout prostě nedají. A tak jsem se rozhodla shrnout tato podle mě nejpoužívanější americká slůvka...
1.K mé smůle sem patří spojení " You know", které se používá mimo řeč, pro ujištění asi tak každých pět minut... Bohužel jim ale nemužu říct, že I really don´t know. A tak pokaždé když vysloví tohleto you know, tak se jen usmívám a doufám, že nečekají odpověď.
2.Další frekventované slovo je "cute". To je pořád:"Oh, the baby is so cute!" "Do you see the boy over there? He´s so cute!" "Oh this book is so cute!" Všechno a všichni jsou prostě cute. Když jednou toto slovo Kimmi a Marta použily asi tak 10x za minutu, říkám jim, že mám pocit, že pro američany je všechno roztomilý a hezký a ještě jednou roztomilý. A od té doby používají slovo cute ještě dvakrát tak častěji.
3.Jak jistě čekáte, zařadím do této hitparády i oblíbené "Oh my god" a "Really?". To jsou nejčastější vyjádření údivu. Ale nesmíte při nich zapomenout pořádně přehánět a artikulovat- američani jsou mistři v gestikulaci. Nikdy před tím jsem neviděla nikoho tak otevírat pusu a vyvalovat oči, jako minulý týden jednu Martinu kamarádku, když říkala:"Oh, really??"
4.Amíci se snaží být za každou cenu vtipní, bohužel vtipy jsou to, čemu rozumím nejmíň. Každopádně pomůckou pro to, jak poznat, že to, co celou dobu vypráví a čemu nerozumím, má být vtipné, je když nakonec řeknou:"It was like..." a přihodí nějaký povedený ksicht, gesto a zvuk, který nepřipomíná žádné slovo nebo to případně spojí s "Oh, my god." To je jednoznačné znamení toho, že se mám začít smát.
5.Slovo, které možná není tak používané, ale dělá mi velké problémy je "regular". Regular tea je pravý černý čaj, regular coke je ta nejsladší cola(ne light), ale regular ice-tea je zase neslazený ledový čaj.. Kdo se v tom má vyznat?

(Hudební) setkání seniorů

V Soldotně se každý čtvrtek koná folkový večer, kde se schází starší obyvatelstvo a vzpomíní na písně svého mládí. Jelikož se moje hostitelská máma s jejími kamarády šli podívat na tuto událost, zeptali se mě, jestli chci jít s nimi. Řekla jsem si, že nějaká ta hudba mi neuškodí, a tak jsme vyrazili. "Koncert" se konal v jakési konferenční místnosti, uprostřed působili účinkující a kolem nich se u dlouhých stolů usadilo obecenstvo. Kromě mě a Giny v místnosti pravděpodobně nebyl nikdo pod 60.
Po pár minutách čekání se muzikanti pustili do toho. Hráli staré folkové písně, které jsem z velké části v životě neslyšela, jediné co mi bylo povědomé, byla anglická verze Červené řeky. Muzikanti nebyli nic moc, jeden kytarista hrál tak potichu, aby ho nebylo slyšet, akordeonista hrál neustále mimo rytmus, další nad nimi protáčel oči, hráč na dobro loudil tóny, které se do písní vůbec nehodily, další kytarista zapomínal na svá sóla a zpěvačka, která v ruce taky držela kytaru, na ní nebrnkla ani akorad, jen máchala rukou nahoru a dolu. Ovšem přítomným pamětníkům to očividně nevadilo, nejistě po sobě pokukovali, někteří s úsměvy ve tváři, jiní s nostalgií, pohupovali se na židlích, tleskali do rytmu(nebo spíš mimo něj), mžourali do dály, aby zjistili, jestli je to ten a ten spolužák a když zjistili, že je, začali nekontrolovatelně mávat do neznáma. Vzpomínali na své oblíbené písně a na to, co při nich zažili.
Donutilo mě to přemýšlet o tom, na jaké písně budeme jednou vzpomínat my. Někdo možná zavrtí pozadím, až za šedesát let zaslechne Rihanny super song Umbrela z rádia pro seniory, já myslím, že si tak možná zlomim nohu, až budou v hitparádě s hity ze začátku století pouštět Vypsanou Fixu a já se budu snažit vyskočit alespoň o jeden centimetr a připomenout si jejich koncerty.

Let´s catch it!

Můj první výlet na Aljašce směřoval do místního střediska sportovního rybolovu, do Soldotny. A když už je to to středisko rybolovu, rozhodla se kamarádka mojí hostitelské mámy vzít mě na ryby. Vzala jsem si na sebe troje ponožky, svetr, dvě mikiny a zimní bundu, Gina mě navlíkla do vysokých rybářských bot a vyrazily jsme. Cestou jsem si říkala, že v tomhle outfitu mi snad nemůže být zima ani na Aljašce. Cítila jsem se jak kuřecí řízek v trojobalu.
Když jsme se dotrmácely k řece a voda mi sahala až pod zadek, ukázala mi Gina, jak "šermovat" s rybářským prutem a poradila pár základních pravidel, jako jak musím přidržovat ten drát na prutu, který má určitě speciální jméno, ale momentálně jsem ho zapoměla. Taky řekla, že kdybych chytila nějakou rybu, mám se zapřít o dno, zaklonit mírně dozadu, protože bych jinak skončila s hlavou pod hladinou. Mají tu prý velké ryby. A tak jsem nahazovala a nahazovala a čekala a čekala a pokaždé, když se háček zasekl o nějaký kámen na dně, zapřela jsem se, abych nepřepadla. A když jsem se ujistila, že to opravdu není ryba, začala jsem tahat háček nahoru, načež mi Gina musela přijít na pomoc. A když se znovu zasekl, zase jsem se zapřela v domnění, že tentokrát už to třeba ta ryba bude. Aspoň malá, uplně malinká. Ale ne, nechytla jsem nic, co by aspoň vzdáleně rybu připomínalo. Gina měla ale vetší štěstí( nebo to nebylo štěstím?:-D), a tak jsme aspoň měli večeři.
Ovšem pokud jsem si cestou tam říkala, že mi takhle nemůže být zima, změnila jsem názor už po první hodině stání v té ledové vodě. A tak, zatímco jsem první hodinu pozorovala, jak ostatní rybáři nahazují rybářské pruty a co dělají, když se jim háčky zaseknou o kámen, následující hodiny jsem se snažila na někom kolem najít alespoň nějakou známku toho, že je mu stejná zima jako mě, aspoň malé zatřesení se, mírné zaskřípání zubů, ale bylo to stejně marné jako moje chytání ryb:) Když jsem se drkocala do auta, měla jsem místo prstů na nohou kostky ledu a na rukou jsem měla pruhovaný vzor od toho drátu, který jsem svírala.
Nicméňě, věřte nebo ne, to rybaření mě těch pár hodin bavilo, bavilo mě čekat, jestli zrovna já budu mít to štěstí. A i když jsem ho zrovna neměla, mohla jsem se aspoň podívat, jak ostatní tahají z vody staré rybí kůže, které tam někdo nejspíš hodil, když si z ryby ořezal maso, hadry a i nějaké ty ryby...

"Šťastnou cestu..."

31.červenec, den, kdy začíná můj "život za vodou". Těsně před sedmou raní se na letišti se slzami v očích loučím se svými rodiči a dvěma drahými kamarádkami, táta musí mamku odtáhnout, aby se pořád neotáčela a nevracela se mávat mi. Po jejich odchodu si ještě trochu pobrečím na veřejných záchodech a když vylezu ze záchoda, mám po tvářích rozmazanou řasenku, jedinou část make-upu, kterou jsem byla schopna na sebe napatlat. Kolem osmé nastupuju do letadla a odlétám směrem na západ, do tzv. země svobody a demokracie. Nebo tam zatím mířím. Konečnou stanicí je Anchorage, Aljaška. Nejdřív se ale musím vypořádat s letištěm v Londýně a v Houstonu. Naštěstí na to nejsem sama, agentura mi zařídila společný let s další českou studentkou mířící do Anchorage, s Markétou.
Let do Londýna proběhl bez problémů, zkrátily jsme si ho prvním vzájemným poznáváním, vrámci kterého mi Markéta sdělila, že "ma nejkratši zobak z celé rodiny a že se ji i Ostravaci směji". Ovšem to byla ta nejkratší část cesty. V Londýně přestupujeme na letadlo do Houstonu, na obrovský boeing Continental Airlines. A zde začínají naše trable, když letadlo nabírá více než hodinové zpoždění a jediné o čem mluvíme je, jestli stihneme následující let a jestli by sebou nechtěli hodit a proč sakra ještě neletíme a podobné řeči k ničemu:) Zpoždění sice v průběhu cesty téměř doženeme, ale i tak máme v Houstonu velmi málo času. Co nejvyšší rychlostí vyrážíme k příchozím zavazadlům a čekáme a čekáme a čekáme, ale přišel pouze jeden z našich čtyř kufrů, načež nám řekli, že už žádná další zavazadla na palubě nemají a asi je doručí později. ASI!? Takže znovu nabíráme rychlost- odbavit alespoň jedno zavazadlo, projít pasovou kontrolou, přejet vláčkem z jednoho terminálu do druhého, honem najít správný gate... už se blížíme a vidíme na gatu nápis Anchorage a venku letadlo a v duchu začínám jásat, že to letadlo přece jen stihneme. Jenže jásat předem se nevyplácí- nápis Anchorage je správný, letadlo venku opravdu stojí, ale brána už je zavřená. Takže si odpochodujem na informace, kam nás poslal ten chlápek, který zmařil naši štastnou cestu na Aljašku.
Paní na informacích nás měla očividně za naprosté debily, ne kvůli zmeškanému letu, to je tady podle znuděných výrazů ve tvářích dalších cestujících v řadě normální, ale spíš kvůli naší nedokonalé angličtině( a to mi přišlo, že zrvona tentokrát chápu všechno, co se nám snaží říct)... Takže jsme dostaly hotel, vouchery na jídlo a letenku na poledne následujícího dne. Vyspaly jsme se na obrovských postelích, daly si snídani za 12 dolarů, opět se nechaly odvést na letiště, ve starbucks jsme si objednaly ledové frapuccino a to všechno za peníze Continental airlines. Aspoň něco na tom meškání letů je. V poledne už ale vážně přišel čas nasednout na druhý pokus na letadlo do Anchorage a zárověň s tím přišla i nervozita. Budu jim aspoň trochu rozumět? Budu se umět vyjádřit? Bude se mi tam líbit? A budu si rozumět s Ukrajinskou spolubydlící? Nebudu zapírat mírné chvění v břiše, které nebylo způsobené ani špatným jídlem, ani turbulencemi.
Po osmi hodinách jsme "konečně" přistály na Anchorage INTL Airport, kde nás vítaly naše rodiny s našimi jmény načmáranými na kusu papíru: "Hi honey!" Takže dva medíci, já a Markéta, odpochodovaly najít svá zavazadla. Ale pokud se do Houstonu dostal alespoň jeden můj kufr, sem nedorazil žádný. Po čtvrt hodinovém vyplňování nám řekli, že nám je doručí později...