"Šťastnou cestu..."

31.červenec, den, kdy začíná můj "život za vodou". Těsně před sedmou raní se na letišti se slzami v očích loučím se svými rodiči a dvěma drahými kamarádkami, táta musí mamku odtáhnout, aby se pořád neotáčela a nevracela se mávat mi. Po jejich odchodu si ještě trochu pobrečím na veřejných záchodech a když vylezu ze záchoda, mám po tvářích rozmazanou řasenku, jedinou část make-upu, kterou jsem byla schopna na sebe napatlat. Kolem osmé nastupuju do letadla a odlétám směrem na západ, do tzv. země svobody a demokracie. Nebo tam zatím mířím. Konečnou stanicí je Anchorage, Aljaška. Nejdřív se ale musím vypořádat s letištěm v Londýně a v Houstonu. Naštěstí na to nejsem sama, agentura mi zařídila společný let s další českou studentkou mířící do Anchorage, s Markétou.
Let do Londýna proběhl bez problémů, zkrátily jsme si ho prvním vzájemným poznáváním, vrámci kterého mi Markéta sdělila, že "ma nejkratši zobak z celé rodiny a že se ji i Ostravaci směji". Ovšem to byla ta nejkratší část cesty. V Londýně přestupujeme na letadlo do Houstonu, na obrovský boeing Continental Airlines. A zde začínají naše trable, když letadlo nabírá více než hodinové zpoždění a jediné o čem mluvíme je, jestli stihneme následující let a jestli by sebou nechtěli hodit a proč sakra ještě neletíme a podobné řeči k ničemu:) Zpoždění sice v průběhu cesty téměř doženeme, ale i tak máme v Houstonu velmi málo času. Co nejvyšší rychlostí vyrážíme k příchozím zavazadlům a čekáme a čekáme a čekáme, ale přišel pouze jeden z našich čtyř kufrů, načež nám řekli, že už žádná další zavazadla na palubě nemají a asi je doručí později. ASI!? Takže znovu nabíráme rychlost- odbavit alespoň jedno zavazadlo, projít pasovou kontrolou, přejet vláčkem z jednoho terminálu do druhého, honem najít správný gate... už se blížíme a vidíme na gatu nápis Anchorage a venku letadlo a v duchu začínám jásat, že to letadlo přece jen stihneme. Jenže jásat předem se nevyplácí- nápis Anchorage je správný, letadlo venku opravdu stojí, ale brána už je zavřená. Takže si odpochodujem na informace, kam nás poslal ten chlápek, který zmařil naši štastnou cestu na Aljašku.
Paní na informacích nás měla očividně za naprosté debily, ne kvůli zmeškanému letu, to je tady podle znuděných výrazů ve tvářích dalších cestujících v řadě normální, ale spíš kvůli naší nedokonalé angličtině( a to mi přišlo, že zrvona tentokrát chápu všechno, co se nám snaží říct)... Takže jsme dostaly hotel, vouchery na jídlo a letenku na poledne následujícího dne. Vyspaly jsme se na obrovských postelích, daly si snídani za 12 dolarů, opět se nechaly odvést na letiště, ve starbucks jsme si objednaly ledové frapuccino a to všechno za peníze Continental airlines. Aspoň něco na tom meškání letů je. V poledne už ale vážně přišel čas nasednout na druhý pokus na letadlo do Anchorage a zárověň s tím přišla i nervozita. Budu jim aspoň trochu rozumět? Budu se umět vyjádřit? Bude se mi tam líbit? A budu si rozumět s Ukrajinskou spolubydlící? Nebudu zapírat mírné chvění v břiše, které nebylo způsobené ani špatným jídlem, ani turbulencemi.
Po osmi hodinách jsme "konečně" přistály na Anchorage INTL Airport, kde nás vítaly naše rodiny s našimi jmény načmáranými na kusu papíru: "Hi honey!" Takže dva medíci, já a Markéta, odpochodovaly najít svá zavazadla. Ale pokud se do Houstonu dostal alespoň jeden můj kufr, sem nedorazil žádný. Po čtvrt hodinovém vyplňování nám řekli, že nám je doručí později...