Měl to být těžký návrat.. ale ani nebyl!

Svoje povídání o mém životě za vodou zakončím vyprávěním o přátelství. Přátelství nám v dnešní době přijde jako celkem běžná věc, až si přestáváme uvědomovat jeho důležitost. Slova kamarád a kamarádka slyšíme pořád. "Jdu s kamarádkou do kina. Budeme grilovat u kámoše. Moje kámoška mi to říkala..." Ale málo kdo se už zamyslí nad tím, kdo ze všech těch lidí, které nazýváme přáteli, opravdu přítelem je.
Ještě než jsem odletěla na Aljašku, povídala jsem si s několika mými známými o jejich zkušenostech s výměnným programem, s jejich rokem v cizí zemi a jejich následném návratu domů. Většina mi řekla, že nic na celém roce nebylo tak hrozné jako návrat domů. Jejich "kamarádi" už nebyli tak přátelští jako předtím, nechtěli poslouchat jejich zážitky a sdílet jejich nadšení, ale jen jim opakovali svoje příběhy uplynulého roku pořád a pořád dokola.
Také naši zahraniční koordinátoři, kteří jsou jakýmsi dohledem nad výměnným studentem a jeho pomocnou rukou, nám na předodletové schůzce říkali, že i když náš rok už je téměř u konce, to nejtěžší nás teprv čeká- návrat.
Je třeba skutečných přátel, aby zůstali přáteli i když tu pro ně rok nejste, rok je nevidíte, neodepíšete na každý email, který Vám pošlou, nevoláte jim zdaleka tak často, jak jste slibovali, a když už zavoláte, chcete jen mluvit a mluvit místo abyste poslouchali. Já už teď vím, že lidé, které já nazývám přáteli, si to zaslouží.
Když jsem přiletěla z USA, moji přátelé tu pro mě byli. Každý den mi psali a volali a chtěli, abych s nimi chodila ven. Postupně mě zase uváděli do dění, vyprávěli mi, co se tu událo a co se událo v jejich životech za celou tu dobu s nadšením, jako kdyby se to stalo včera. Ale také mi naslouchali, poslouchali moje historky o lidech, se kterými nikdy nemluvili a nikdy je neviděli, tolerovali moje srovnávání.
Děkuju Vám za to, že jste poslouchali moje příběhy, zážitky a stýskání. A omlouvám se, pokud jsem stýskala příliš, pokud jsem moc srovnávala, pokud jsem vzpomínala na Aljašku jako kdybych tady nechtěla být. A hlavně se omlouvám za svoje zvláštní dotazy typu: "A můžu zaplatit v hospodě kartou?" "A už se tady dá taky koupit iPhone?" Nebo ještě lépe otázky jako: "A jak se řekne courage česky?"
Myslím, že nemusím jmenovat, koho myslím.. oni budou vědět. Děkuju, že jste tady pro mě!

Now and Then

Když jsem se před rokem připravovala na svůj odjezd do neznáma, představovala jsem si, jaké to asi bude, dorazit na místo, kde nebudu znát ani jednoho člověka, ale všichni ostatní se vzájemně znát budou, na místo, kde se mluví jiným jazykem, který perfektně neovládám, ale všichni ostatní ho ovládat budou, na místo, jehož kultura je mi cizí, ale všem ostatním bude zcela vlastní. Představovala jsem si, jak proběhnou různé momenty, jako když poprvé poznám svou hostitelskou rodinu, když půjdu poprvé do školy, když se seznámím s mou první kamarádkou, když půjdu poprvé na oběd do školní jídelny, jak budu slavit Vánoce a narozeniny, a jaké to pak bude letět zase zpátky domů. Mé představy byly milné. Nebyly ani příliš idealistické, ani pesimistické. Ale byly milné. Bylo pro mě nepředstavitelné, čím vším si budu muset projít. Pořád jsem si jen opakovala, že začátky budou těžké, ale nakonec se mi určitě nebude chtít domů. To, co mělo být mezi tím, pro mě bylo nepředstavitelné. Myslela jsem si, že všechno bude velmi komplikované a těžké. Neříkám, že to bylo jednoduché, zejména první měsíce rozhodně byly náročné, zejména psychicky, ale není třeba bát se a vytvářet si v hlavě scénáře. Když se dostanete do situace, o které byste si mysleli, že byste nikdy nezvládli, vlastně to nejde nezvládnout, prostě to musíte nějak vyřešit.
Můj scénář byl spletitý a možná někdy nepříjemný, ale nakonec jsem ráda za všechno, co se stalo. Výběr mojí první hostitelské rodiny se sice ukázal nebýt tím nejlepším, ale kdyby si mě ta šílená ženská s pěti psi nevybrala, nikdy bych nespatřila Aljašku, nenavštívila všechna její úžasná místa a nezamilovala se do ní. Nikdy bych nepoznala svou výměnnou ukrajinskou ségrou a nikdy bych ani nevěděla, jaké to je, mít sestru. Taky bych nikdy nechodila do mé americké školy- Dimond High School. Nikdy bych nepoznala skvělé lidi a kamarády, kteří tam chodí. Nemohla bych s nimi zpívat ve sboru,ani nehrála bych ve školním muzikálu Grease. Kdybych nehrála v Pomádě, nikdy bych se neseznámila s Annou, která mi později podala pomocnou ruku a nabídla mi, abych se k nim přestěhovala. Nikdy bych nezažila, jaké to je mít i skvělou hostitelskou rodinu, která o Vás má zájem a starost. Nikdy bych neměla další, tentokrát americkou ségru a nikdy bych s ní nejezdila na prkno, nebo dát si kafe a donekonečna probírat ty stejné problémy. Nikdy bych neměla Anglického setra a neviděla bych na vlastní oči porod šesti štěňátek. Nikdy bych nepotkala Jordana a nevzal by mě jezdit na sněžném skútru. Nikdy bych nezačala hrát softbal a neseznámila bych se s mým skvělým týmem. Nikdy bych se neseznámila s mým skvělým kámošem Tristanem, který nám chodil fandit. Nikdy by mě nevzal kempovat a nezažila bych nespaní na Aljašce za bílé noci. Nikdy by se se mnou den před odletem nepřišlo rozloučit asi třicet kamarádů a neopouštěli můj dočasný dům se slzami v očích. Nikdy bych neopouštěla místo, které mi 10 měsícům před tím bylo cizí s pocitem, že opouštím svůj druhý domov.
Výměnný program navždy poznamenal můj život. Nepopsatelným způsobem rozšířil můj obzor, ukázal mi, že všude na světě jsou lidé hodní a protivní, lidé ochotní a neochotní, lidé chybující a odpouštějící. Všude si můžete najít přátele a všude se můžete cítit jako doma. Tento rok nezměnil ale jen mě a můj život, ale také životy ostatních lidí. Změnila jsem životy lidí, kteří před pár měsíci neměli ani ponětí, kde Česká Republika leží, nebo že by dokonce poznali někoho tamějšího. Moje hostitelská rodina na pár měsíců živila o jednoho člověka víc, nechali mě spát v jejich posteli, večeřeli u stolu s holkou se srandovním přízvukem a utahovali si z jejích softbalových dovedností. Moje ségry a moje nejlepší kamarádky se třeba a snad i podívají do Čech. Dokonce se naučily i pár slov, hlavně ty důležité: blbec, kurva nebo láska:D Vždyť ani nevěděli, že takový jazyk jako čeština existuje. Můj hostitelský táta mi říká „favorite daughter“ a ségra „great sister“, moje kamarádka Whitney mi řekla, že jí odjíždí jedna z jejích nejlepších kamarádek. Tolik se toho může stát za jeden rok a já jsem ráda, za tu skvělou šanci, kterou jsem dostala.

Probuzení do života

Zatímco zima na Aljašce je takovým jakýmsi obdobím klidu, v létě se otevře tisíc a jedna možnost všestranného vyžití. Je to jako kdyby se svět probudil z období spánku a čile se pustil do nové části života. Stejně jako stromy, které lemují všechny aljašské silnice se zazelenají doslova přes noc (Nepřeháním! Jeden den jsou holé a šedé, a pak najednou druhý den září zelenou barvou.), tak se prázdné ulice donedávna přikryté bílou pokrývkou, naplní malými dětmi hrajícími si před domy, rodinkami na kolech a páry venčícími své mazlíčky. Letní Aljaška je rájem „outdorových“ aktivit, stačí si jen vybrat…
Pro sportovní typy je možnou náplní léta pořádání dlouhých túr po horách, ve kterých je nejen čistý vzduch, ale je z nich také úžasný výhled na okolí, na moře, na město. S příchodem léta také propuká možnost sportů jako fotbal, softbal, tenis. Nebo si v zahradě můžete natáhnout síť a zahrát si badminton. Každý má také doma kolo a po zimě strávené přejížděním v autě je vyjížďka na kole příjemné zpestření (nebo alespoň na chvíliJ).
Velmi oblíbené je rybaření. Nejvíce se na Aljašce chytají lososi. A že můžou být pořádní! Jsou pak dva způsoby chytání- buď si navlíknete super vysoké, super sexy, gumové boty a vydáte se na lov přímo do řeky, nebo druhá možnost je chytání z lodi. Vlastnit loď na Aljašce je vcelku běžné, a tak před domy často stojí lodě. Také vlastnit malé letadýlko je není neobvyklé, takže se Aljaška pyšní asi 4OO různě velkými letišti. Moje hostitelská rodina také parkovala své letadlo na malém letišti pro soukromá letadla, takže jsem si v létě vyzkoušela i pilotování. Z motorových aktivit je ještě velmi rozšířené „fourwheeling“ neboli „čtyřkolkování“:D
Letní Aljaška se vyznačuje jedním zjevným znakem.. slunce na některých místech tohoto státu v létě téměř nezapadá. V Anchorage, kde jsem žila, se začínalo v létě stmívat asi tak kolem půlnoci až jedné hodiny a ani se nestihlo úplně schovat a už se zase rozednívalo. Toto jsou perfektní podmínky na kempování! Často ani nepotřebujete stan:)
A… last but not least.. nesmíme zapomenout na grilování neboli barbecue, což je oblíbená letní společenská akce. Američani mají speciální grilovací návyky. Co najdete na takovém BBQ je hovězí mleté grilované maso, které se vkládá do housek, spolu s rajčaty, cibulí a spoustou hořčice a kečupu. Také nesmí chybět chipsy a k nim omáčky. A grilovacím dezertem jsou grilované marshmallowny mezi čokoládou a dvěma sušenkami. A nejlepší jsou pořádně rozteklé!

House Party aneb zaručený způsob rychlého opití

V Americe je nelegální spotřeba alkoholu pod 21 let, což ale jistě všichni ví. Ale jistě nikdo není tak naivní, že by si myslel, že teenageři ve státech nepijou (to si mohou myslet jen sami američtí rodiče:-D), teenageči přece pijou všude ve světě! Ale opravdu je to za mořem daleko přísnější co se týče prodeje alkoholu mladistvým. Abych byla přesná, v žádném baru, restauraci, nebo obchodě Vám neprodají alkohol aniž by chtěli vidět ID kartu. To ale ještě stále neznamená, že by se to nedalo obejít. Takže jak na to..
Rodiče odjíždějí z města? Skvělé! A navíc si myslí, že jejich dítě je natolik dospělé, že si doma přes víkend poradí bez dozoru? Perfektní!!! Takže rodiče odklizeni, dům prázdný.

Určitě se vždycky najde nějaký ten starší brácha kamaráda, který si ještě pamatuje jaké to bylo snažit se sehnat toto zakázané tekuté ovoce, a tak se obětuje a v 10 večer jede nakoupit alkohol do nejblížšího obchoďáku.

V této fázi se žhaví telefony a obvolávají se všechna čísla v seznamu.. "Party!!!"

Pokud možno, je dobré dojet na místo konání co nejméně auty, takže se organizuje, kdo koho doveze a odveze. Bylo by to přece mooc nápadné, kdyby rodiče odjeli a 20 minut na to před domem stálo asi tak 20 cizích aut! Toho by si i nevšímaví sousedé museli povšimnout.

Tak a teď je čas pořádně se opít! A tak se vytáhne "beer bong", což je zjednodušeně trychtýř napojený na hadici s uzávěrem. Do hadice se přes trychtýř nalije celé pivo, dotyčný si pak poklekne, pootočí kohoutkem a "exuje". Další způsob, jak se rychle opít je "beer pong"- název odvozený od ping pong, ale hraje se s pivem:-D. Na nějaký stůl se naskládají kelímky do tvaru pyramidy a do každého se naleje pivo do výšky pár centimetrů. Potom týmy po dvou soutěží proti sobě a hází pinpongovým míčkem do kelímků na opačné straně stolu. Trefíte se do protivníkova kelímku, protihráč pije, přestřelíte stůl, pijete vy.. to jsou jen dvě z velkého množství pravidel, které Vám zaručí, že zkončíte o půlnoci někde pod stolem.

O Američanech se všeobecně říká, že neumí pít a vždy se hrozně zlijou. To je sice pravda, ale člověk přece vždycky chce to, co je zakázané. A věřte mi, pití alkoholu dětí je pro americké rodiče něco nepředstavitelného. A tak po všech těch plánech a přípravách, které se musí podstoupit před každou párty, ani se nedivím, že si mladiství ve státech nechtějí dát jen tři piva, ale pořádně si to "užít". I když o tom by taky mohlo být pochyb, jen ztěžka si totiž užívají den "po té". Ale zase mají story, kterým se mohou chlubit kamarádům ve škole další dva týdny:-D

Graduation

Graduation, neboli maturita, je stejně jako u nás i ve státech velkou událostí. Akorát má zcela jiný ráz. Nejde tolik o zkoušku vědomostí jako spíše o ceremonii ukončení střední školy. Na konci střední školy se ve státech vlastně vůbec neskládá nějaká speciální zkouška. Studenti jednoduše složí zkoušku z předmětů, které zrovna mají, stejně jako na konci každého jiného školního roku. Aby mohli odmaturovat, musí ale splnit určité požadavky, které so musí hlídat v průběhu celé střední školy. Jednoduše musí mít určité množství roků a kreditů v určitých předmětech- např. 4 roky angličtiny, několik semestrů tělocviku atd.

Samotná ceremonie je Akce s velkým A! Každý student si ve škole předem objedná celou róbu i s čepičkou. Týden před ceremonií pak ve škole proběhne generálka, na které se všichni cvičně posadí na určená místa a dozví se, jak bude probíhat pochod po podiu. V samotný den maturitní ceremoni má celá škola volno. Maturanti, tedy spíše maturantky, se od rána připravují. Naše graduation začala ve 2 a hodinu předem se všichni studenti sejdou v městském stadionu, oblečení, načesaní, najdou si své jméno na jedné z cedulí, které určují, kde kdo bude sedět. A když je čas, celý průvod se dá do pohybu. V aréně sedí spousta lidí a studenti postupně sestupují po schodech ke svým místům. Potom řada po řadě vstane a každý student se projde po pódiu, kde dostane svůj diplom a vyfotí se s ředitelkou školy. V průběhu zahraje školní sbor a orchestr a několik lidí proneslo proslov.

Předáním diplomu poslednímu studentu, kterým jsem mimochodem byla já, to ale nekončí. Ještě si musíte potříst rukou s co nejvíce profesory, obejmout všechny členy rodiny a vyfotit se se všemi kamarády.. aspoň dvakrát! Haha. No a pak konečně slavit! Obědo-večeře s rodinou nebo nějaká ta graduation party. We made it! Congraats!!!

Móda ve státech aneb průvodce „must have“ když se jede do Ameriky:

Když jsem přijela do států, přišlo mi, že móda mezi studenty je celkem rozmanitá, ale postupem času jsem našla prvky, které prostě každá holka musí mít, jako základ pro to být „cool“. Tady jsou:

1. Určitě byste si měly pořídit chlupatou, teplou mikču North Face. Prodává se v různých barvách, ale nejpopulárnější je hnědá, černá a modrá. Dá se použít jako bunda, pokud není taková zima, nebo pod bundu, pokud opravdu mrzne (tato varianta doporučená pokud míříte na Aljašku:p).

2. Dalšími oblíbenými značkami jsou Hollister a Abbercrombie and Fitch. Pokud možno, tak od těchto značek by v šatníku mělo být kousků víc, ale nezbytností je alespoň jedna mikina s kapucí od jedné nebo druhé značky. To prostě musíte mít, abyste se zařadily mezi běžné studentky střední školy:p

3. Američani jsou velmi hrdý národ a hrdost je prostě všudypřítomná. Takže nejen že každý má v šatníku trička a mikiny se zkratkou svého státu, ale také mikiny, tepláky, trička, kraťasy, čepice, šály a prostě všechno, co mají v barvách a se jménem své střední školy a dokonce i univerzity, na kterou plánují nastoupit.. a to je ještě ani nepřijali:-D

4. Taky boty jsou důležitou součástí outfitu. Určitě musíte mít alespoň jeden pár bot Dansko, ale čím více tím lépe. Popravdě, bot není nikdy dost;) Když jsem přiletěla na Aljašku a všimla jsem si, že je všichni nosí, vůbec jsem si nedokázala představit důvod, kvůli kterému jsou takové boty pro boha populární! Ale jak jsem si po čase zvykla na pohled na ně, tak se mi začaly čím dál tím víc líbit. Další nezbytností jsou tenisky Coach nebo Juicy Couture, jsou praktické, pěkné a drahé. A nakonec, hlavně do chladnějších států Ameriky, se Vám budou hodit UGGsky. Nejenže jsou populární, budete za ně rádi k nezaplacení, když na teploměru uvidíte -25° a před barákem bude metr sněhu! Jsou teplé, pohodlné, nosí se ke všemu, jsou populární a TEPLÉ! Samozřejmě, aby jste byly fakt „in“, měly by jste mít aspoň 2,3 různé páry různých barev.

5. A zlatým hřebem každého outfitu je přece kabelka! Pod slovem kabelka se ve státech ale nemyslí jen tak ledajaká taška přes rameno nebo nějaký kousek látky, myslí se buďto Coach, Juicy Couture, Burberry, Chanell nebo COACH (počkat, to už jsem napsala.. ale to je v pořádku:p). Hlavně první dvě zmíněné značky jsou velmi populární mezi středoškolskými holkami. Takže k 16. narozeninám se prostě přeje kabelka! Jedno jaké barvy, střihu, typu, velikosti.. značka je důležitá. Ale abych to těm Američanům jen nevyčítala, ony jsou kabelky Coach vážně moc pěkné, hodně se do nich vejde a hodí se ke všemu. Taky jsem neodolala:D

Myslím, že kdyby jste jeli do Ameriky rychle by jste si všimli, že si nevymýšlím, trendy hýbou každou školačkou.

My girlfrieeeends

Slovo girlfriend má v angličtině dva významy- zaprvé všeobecně známý význam „přítelkyně“, ale také se to používá v možná trochu méně známém významu jako „ dobrá kamarádka“. Mezi moje „girlfriends“ na Aljašce patřily Ira, Gaby, Anna, Whitney a Autumn. Každá naprosto jiná a jedinečná, jedna zapomětlivá, jiná spolehlivá, jedna šprtka, druhá kašle na školu, zpěvačka, herečka, hokejistka, malířka, ať už byli samostatně jakékoliv, všechny dohromady udělaly z mého roku na Aljašce jeden z nejlepších roků v mém životě. A pomohly mi necítit se tam jako cizí člověk, ale nazývat Anchorage mým domovem.

Ira… byla první ségra, kterou jsem kdy měla, mladší ségra, která mě často štvala, ale která mě vždycky vyslechla a poradila, sdílela moje dobré i špatné dny, moje dojmy z neznámé Ameriky, z nové školy. Společně jsme nadávaly na Martu, hledaly si kamarády, zápasily s Angličtinou. Iru jsem učila bruslit a jezdit na snowboardu, ona mě zase donutila jít na konkurz do školního muzikálu. Společně jsme probrečely spoustu večerů a prosmály jsme spousty dnů. I když je o dva roky mladší a takový rozdíl je vidět v jejím chování, ona věděla, jaké to je být v neznámé zemi, nové škole, snažit se najít si nové kamarády, žít s Martou. Ira.. rázná, hlučná, hezká, chytrá, vzorná školačka, je ráda, když je všechno po jejím, neumí si dělat srandu sama ze sebe, má ráda pozornost opačného pohlaví, vtipná, moudrá.. prostě moje malá „baby sister“ s vtipným přízvukem.

Gaby… střelená Mexičanka, se kterou jsem se seznámila velkou náhodou, když jsem s ní dělala rozhovor do mého článku do yearbooku, ale jak jsem jí viděla, věděla jsem, že budeme kamarádky. Začaly jsme spolu trávit obědy každý den, stala se člověkem, který mi každé ráno zvedl náladu, vytáhla mě ven, když jsem se nudila. Strávily jsme spoustu nocí koukáním na filmy a přežíráním se, bruslení, chození do kina, večeře, nakupování- vždycky jsme se spolu bavily. Vždy veselá, s úsměvem všudypřítomným, zná každého, každý jí má rád, na každého hodná a milá, trochu nezodpovědná, zapomnětlivá, vždy chodí pozdě, vše s ní je nejasné, nikdy neví nic na jisto, o školu se nezajímá, je jí jedno, jaké má známky, chodí za školu, nezapojuje se do školních aktivit, vždycky chce jít pařit, nikdy nechce zůstat doma, na všechno má čas, vždy vyslechne, vždy má čas na své kamarády, vždy zvedne náladu, ráda se učí nová (sprostá) česká slova.. bláznivá, veselá, moje krásná gabita-titi jejímž oblíbenými slovy jsou „kurva“ a „do píči“.

Anna… moje americká hostitelská ségra, hrála Franchie v Pomádě, kde jsme se seznámily. Neváhala ani na chvíli, když jsem se jí zeptala, jestli by si mě vzali domů, což by kohokoliv jiného mohlo zaskočit. V únoru jsem se přestěhovala k její rodině, která se stala nejlepší hostitelskou rodinou, jakou jsem si mohla představit a Anna se stala mojí skvělou ségrou a kamarádkou. Vozila mě každé ráno do školy a cestou jsme vždycky zdrbly naše neoblíbené spolužačky. Prožívaly jsme naše malá štěňátka a vybraly pro ně jména, po večerech jsme venčily Roxy a Angie. Společně jsme se smály vtípkům v seriálu „What I like about you“ nebo videu na Youtube, o tom, že neexistuje žádný sexy způsob, jak si sundat ponožky. Společně jsme si jezdily koupit kafe každý víkend a prokecaly u něj hodiny, pozdě do noci jsme probíraly naše problémy a příhody (hlavně s klukama), vždy mě vyslechla, když jsem měla špatný den, a já jí poslouchala, když do nekonečna mlela o Jakeovi. Poprvé po dlouhé době se se mnou opila, když jsem jí vzala na párty k mým kámošům. Já jí seznámila s jejím současným přítelem. Malinká, ale o to víc hlasitá, drzá, otevřená, bezstarostná, vždy řekne, co jí napadne, má velkou pusu, pomůže, vyslechne, chápavá, sportovní, společenská, moderní, umí se oblékat, ví, kde co sehnat, vždy má čas na svou oblíbenou sestřičku a drží se mnou.. moje Anna Banana co vždycky říká „I’m not even kidding you!“ a každé odpoledne si musí dát šlofíka:-D Ma seeeester.

Whitney… první den ve škole se mě zeptala, jestli jsem prvanda, protože mě nikdy před tím neviděla, měly jsme společně sbor a kriminalistiku, pomalu jsme se začaly bavit víc a víc, až se z nás staly skoro nejlepší kamarádky. O Díkuvzdání mě vytáhla na hokej a na bowling, a pak už jsme spolu byly skoro pořád (prostě si mě zamilovala:-D). Spolu jsme chodily do kina, na Neon Bowling, na prkno, chodila jsem jí fandit na hokej. Znala jsem jejího kluka, který mi říkal ségro. Byly jsme na pěnových parties, a pak vždycky spaly u ní, palačinky její mamky byly nezapomenutelné- s kousky čokolády. Whitney se zamilovala do Jaggera, jednoho z našich štěňátek. Na Prom jsme si ještě s dalšími asi 18 lidmi objednali Party Bus a jezdili po městě a tancovaly do půl 5 do rána. Hrály jsme spolu softball. Před mým odjezdem spřádala plány mého únosu a na letišti mě skoro nenechala odejít. Střelená, hlasitá, otevřená, společenská, organizační, drzá, nebojí se říct, co si myslí a nezajímá se, jak to řekne, v jejím slovníku nechybí spousta sprostých výrazů, které použije kdykoliv, zároveň milující, hodná, přátelská, vyslechne, poradí, pomůže, má problémy s mamkou, slečna hokejistka a softbalistka… moje Whitnička, která nosí ty největší mikiny a tepláky a to kamkoliv:-D Jak by Whitney řekla: „Enjoy!“

Autumn… byla v mojí matematické třídě, i když tam tedy často nebyla, obědy vždy trávila u Mr. Browna ve třídě, kde jsme se začaly víc bavit, na Valentýna mě a Iru pozvala s partou jejích přátel na večeři a do kina a od té doby jsme spolu začaly trávit hodně volného času. Často nás brala ven na obědy, chodily jsme na kafe, do kina, na snídaně a večeře. Často u nás spala doma a koukaly jsme se na smutné filmy a společně brečely. Taky jí a Ira jsme „u ní“ často spaly (třeba když jsme jeli s Tristanem a jeho kamarády kempovat po graduation). S ní jsme lezly po horách a vylezly na Flattop, vrchol nad Anchorage. Donekonečna jsem poslouchala její problémy s kluky, teda hlavně s Chrisem, o kterém nemohla přestat mluvit- mluvila o něm ráno, když jsme přisly do školy, v autě, když jsme jely na oběd, po škole, když jsme šly na kafe, večer, když se šlo do kina, v noci, když u nás spala.. „Chris, Chris, Chris!“ Autumn měla to nejneuklizenější auto, které jsem kdy ve svém životě viděla. Zmatená, zapomnětlivá, nespolehlivá, stydlivá, nikdy na čas, nikdy na jisto, ale hodná, milá, přátelská, podpůrná, vtipná, zábavná, vždy o klucích mluvící, dobrodružná, vždy pro všechnu zábavu a vždy..malující, naše slečna umělkyně, maluje ráno místo školy, odpoledne, po nocích, rozevlátá, bohémská, žije životem umělkyně, skoro nikdy doma, nezastihnutelná, kafíčko o půlnoci nic zvláštního.. Podzime, podzime:-D ulítlá Autumn, umí se zasmát s tebou, tobě i sobě.Každá jiná a jedinečná, všechny moje drahé..

I love you and miss you, my gurls!!!

P.S. Omluvte nedokonalý make-up na fotce, pořízena na letišti před odletem..

Prooom

Nezbytnou součástí života amerického studenta jsou školní plesy. A Prom je absolutní špička plesů, zakončení školního roku, něco, kam prostě musíte jít, jinak jste uplně „out“. A taky se na to musíte patřičně nastrojit, aby si Vás každý všiml!

Takže Promu předchází velké přípravy. Nejdřív, pokud možno,byste si měli najít partnera.. teda spíš přesvědčit nějakého chlapce, aby Vás pozval, protože to by samozřejmě bylo pod úroveň dívky, pozvat kluka. Pokud se toto nepodaří, musíte mít aspoň spoustu kamarádu, se kterými půjdete. Potom by si celá Vaše skupinka měla pronajmout limuzínu, to vždycky zní dobře.. a ještě líp to vypadá. Dlouhou dobu také zabere výběr šatů. Musíte důkladně zvážit všechna hlediska- barvu, střih (musí se v tom dá tancovat tak aby na ně nikdo nešlapal při tom šíleném tancování na nejmodernější populární tancování), délku, cenu, a hlavně.. je nesmí mít nikdo jiný! Potom se dohodne, kde se celá vaše večerní skupinka sejde- musí to být dobré místo, protože se musí nafotit spooooousta fotek, když ještě všichni vypadají, tak jak by chtěli:-D Pak se ještě musí rezervovat restaurace na večeři a koupit lístek.. a může se jít na samotné přípravy. V den plesu se vstává brzo a stráví se hodiny v salónu- make-up a vlasy musí vypadat perfektně. Doma se pak navlíknou šaty, do kabelky se nahází nezbytné blbosti, rodiče si nafotí spoustu fotek a vyráží se na večeři. Limuzína se dle možností přistaví k baráku anebo pak až k restauraci. Každopádně na ples se musí dorazit ve stylu.

Popravdě, tady ale končí ta nejlepší část, největší zábava jsou všechny přípravy a věci kolem, na samotný Prom trvá tak 3 hodiny a o půlnoci končí. Co říct, s naším maturiťákem se to nedá vůbec srovnávat.

Tripping;)

Tak i přes zlobivou soptící Mount Redoubt jsem nakonec o týden později odletěla na zájezd do Kalifornie a Las Vegas! Stoprocentně to byl jeden z nejlepších zájezdů v mém životě. Mohla bych se tady rozepsat o všech místech, které jsme viděli, a všem, co jsme dělali, ale pro mě byl celý týden speciální složením lidí, které jsem tam poznala… v celém našem autobuse se kromě průvodkyň nenašel jediný Američan, všichni to bili cizinci, samí výměnní studenti, každý jiný a odjinud. Poznat tolik lidí rozdílných národností najednou je nezapomenutelný zážitek.

Celý týden měl hrozně rychlý spád, a když tak o tom zpětně přemýšlím byl takovou zkrácenou verzí celého výměnného pobytu, takovým ukázkovým modelem.. Všichni jsme opustili své současné domovy a rodiny a přiletěli jsme do neznámého místa (teda ne že by LA nedej bože někdo z nás neznal, ale myslím ve smyslu, že nikdo z nás tam nikdy před tím nebyl), mezi neznámé lidi se spoustou otázkou a nadšením. Po příjezdu do hotelu nám byly přiřazeny naše pokoje- dejme tomu, že by se daly přirovnat k našim dočasným domovům, a naši spolubydlící- kteří by se dali považovat za rodiny, protože s nimi jsme se seznámili nejrychleji a asi také nejlépe. První den, dva byly poněkud zvláštní, každý zůstával jen se svou „rodinou“, všichni si navzájem vyměňovali nesmělé pohledy a shromažďovali první dojmy. Pak se konečně prolomily ledy a člověk se začal seznamovat a kromě svých spolubydlících se taky začal bavit i s ostatními a dělat si kamarády. Zájezd se rychle přelomil přes půlku a nejlepší část začala. Všichni už se znali, bavili se na plno, ale zároveň si začali uvědomovat, že zbytek už rychle uteče a brzo se pojede domů- stejně tak je to i s celou „Exchange“, v únoru, březnu začne nejlepší část celého roku, ale při tom odjezd už je za dveřmi a jejich otevření straší každého výměnného studenta. Poslední dva dny byly prostě bomba a neměly žádnou chybu. Tedy pokud by po nich nenásledovalo to smutné ráno, kdy sedíte v recepci, čekáte na odjezd a pozorujete své kamarády nasedat na autobus na letiště. I když se zdá, že za týden se pomalu nemůžete ani poznat, věřte mi, po týdnu, kdy s celou skupinou strávíte každou možnou minutu, povídáte si v autobuse, povídáte si u památek a atrakcí, fotíte se společně s každou možnou blbostí, společně při snídani sdílíte rozespalé nadšení ze všeho, co ten den uvidíte, sdílíte si dojmy u oběda a ospale klábosíte u večeře, dokonce i sdílíte pokoj se spolubydlícími a společně se probouzíte, neboli po týdnu, kdy jedinými chvílemi o samotě jsou plnění osobních potřeb na záchodě a zachraňující sprcha na konci dne, Vám připadá, že jste všechny znali už léta. I po týdnu máte lidi rozdělené na ty, co máte rádi a jsou Vám sympatičtí, na ty, kteří jsou otravní, a nejradši byste byli, kdyby se „naneštěstí“ někde zapomněli a už se nenašli a ty, kteří Vám jsou, jak se říká, „šuma fuk“:-D Navíc všichni výměnní studenti mají všeobecný předpoklad rozumět jeden druhému, protože „My všichni víme, jaké to je.“ Takže když máváte svým zahraničním kamarádům z autobusu, vlévají se Vám slzy do očí z pomyšlení, že byste je už nikdy neměli vidět.

I když první dny mohly být poněkud zvláštní a být mezi samými cizími lidmi nemuselo být nejpohodlnější, všechno se v dobré obrátilo a nikomu se nechtělo domu. Staré „konec dobrý, všechno dobré“ prostě platí! A stejné je to s vývojem celého roku výměnného studenta- ať už je začátek jakýkoliv, domů se nechce. Já jen doufám, že první týdny po návratu z Aljašky nebudou stejné jako ty po návratu z Vegas- říkala jsem si, jak musím se všemi zůstat v kontaktu, psát si, volat si a jak na ně nikdy nezapomenu.. ale pravda je taková, že si už ani nepamatuju jména všech a už si jen občas napíšu asi tak s 5 studenty. Tak snad se svými kamarády z Aljašky v kontaktu zůstanu, nedokážu si vůbec představit, že by to tak nebylo. Ale tak snad 10 měsíců je o trochu víc než 10 dní a své drahé Aljaščany zase uvidím!

Soptící dáma

Jedním z důvodů výměnných programů je zažít jinou kulturu. Když jsem ale odjížděla do Spojených Států, nenapadlo mě, že to můžou být i přírodní neštěstí typu hurikán, záplavy, zemětřesení atd. Hurikán bych na Aljašce asi nepotkala, veškerá voda je tady přes zimu zamrzlá, ale zemětřesení mě tu zastihlo.

Jednoho lednového víkendového rána jsem napůl probuzená ležela v posteli, užívala si toho, že jsem nemusela vstávat a najednou... postel, stůl, noční stolek, obrázky, poličky a nakonec i celý dům se začaly třást! Jelikož Americké domy jsou jako z papíru, měla jsem pocit, že zdi poskakují o metr z leva do prava. V místě původu to mělo snad dokonce sílu 7stupňů, což je docela silné zemětřesení, a celé to trvalo asi 30 sekund, což, jak jsem se dozvěděla, je docela dlouhé. No ale já jsem si to zemětřesení docela užila. Akorát jsem neměla tušení, co bude následovat.

O týden později jsme se dozvěděli, že naše zemětřesení "probudilo ze spánku" místní sopku Mount Redoubt, která byla naposledy činná před 20 lety. Říkalo se, že se chystá vybuchnout.

Asi dva měsíce jsme ve škole každý den zakrývali počítače igelitovými pitlemi, kdyby Redoubt vybuchla a vítr donesl popel do Anchorage a asi dva měsíce se nic nedělo. Už jsem na nějakou tu naštvanou aktivní horu uplně zapomněla a najednou... minulé pondělí jsem se probudila a vypravovala se do školy a moje hostitelskí mamka Linda mi říká, že sopka vybuchla. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co tim myslí. A ještě další chvíli mi trvalo, co se mi snaží říct, když začala s tím, že je možný, že zruší nějaké lety. Já jsem v sobotu měla letět do Kalifornie!

Moje naděje ale vždycky umírá poslední... Jenže tahle pitomá sopka musela čekat tak dlouho, že si to všechno vybrala, až těsně před mým odletem. A pěkně si to vynahradila... vybuchuje v průměru 4x denně! Nechrlí sice žádnou lávu, ale prská pěkný množství popelu. Za poslední týden byla zrušena většina letů z a do Anchorage.

V sobotu se dokonce obrovské množství popelu dostalo až sem k nám do největšího města na Aljašce. Z ničeho nic se venku udělalo černo, začal foukat vítr a země se pokryla šedivým prachem. Sníh už není bílý!

Momentálně to vypadá, že se nám holka trochu uklidnila, tak všichni doufáme, že není moc náladová( ale ve skutečnosti asi je, nálada se jí mění skoro denně). Změnila jsem si letenku na příští sobotu, tak mi všichni držte palce, aby mi Redoubt nepřetrhala plány i podruhé.

Mezinárodní narozeniny

19.3. 2009 mě přivedl do světa dospělých!!! I když zatím jen symbolicky, protože ve spojených státech mám ve věku 18let méně svobody než jsem v České Republice měla v 17. But anyhoo...
Minulý čtvtek mi bylo 18. Překvapivě o tom ve škole vědělo více lidí, než jsem si uvědomovala. Hned u mojí skříňky na mě čekalo pár kamarádek, aby mi mohly popřát k narozeninám. V první hodině-historie- mi zpívali Bday song. Potom znovu na sboru, což teda znělo o něco líp;) Tam dokonce zazněla kromě angličtiny také ve španělštině, francouzštine, japonštině a filipínštině.
Na cestě do další třídy mě zastihly další dvě skupinky a řvaly "happy birthday to you, happy birthday to you, happy birthday dear Bara...." přes celou chodbu. V poslední hodině se mi té stejné písně dostalo ještě jednou. Taky jsem v průběhu celého dne slyšela asi 30x: " Tak jsem slyšel/a, že máš narozeniny.. všechno nejlepší!!!" Prostě jako by narozeninové zprávy všechny probudili ze spánku, a i lidé, které znáte, ale kteří vás většinou ani nepozdraví, s nadšením pokřikovali "Happy Birthday!"
Na závěr dne jsem pak stejnou píseň slyšela ještě jednou.. zazpíval mi celý můj softballový tým, který ve zpívání této písně brzy bude mít takový úspěch, že by to mohla být naše bojová píseň, neboť jsme jít minulý týden zpívali každý den. Co to je na to březnu, že se rodí tolik dětí.. nebo spíš na tom červnu, že... ???

Psí rodinka

Moje nová rodina je teď centrem pozornosti. Teda spíš jejich téměř tří týdenní štěňátka. Roxy, což je anglický setr mojich nových hostitelských rodičů, měla před pár týdny 6 štěňátek. Jsou to ta nejroztomilejší nejmenší malá stvoření.

Já a Anna, moje hostitelská ségra, jsme měly to štěstí( nebo spíš smůlu), že jsme asistovaly porodu... samy. V úterý před třemi týdny jsme po škole přišly domů a Roxy se chovala opravdu divně. Schovala se ve skříni, odkud jsme jí nemohly dostat, potom začala kňučet a klepat se, a nakonec to došlo až ke kontrakcím, kdy už Anna celá nervozní volala její mamce a tátovi, ať koukaj přijít domů. Jenže Anny mamka je zdravotní sestra a nemůže svým pacientům jen tak říct, že jejich cukrovka si musí dát jeden den prázdniny, protože ona musí domů, kde má dvě bláznivý holky, a Anny táta je učitel a zrovna musel dávat svým dětem test po škole. Jako by nevěděl, že Roxy má každým dnem rodit!

Tak nás nakonec přišly podpořit aspoň Anny kamarádka a její mamka, které ovšem nevěděly o nic víc než my. Dokonce jsme volaly veterináře, abychom se informovaly, co dělat. Bylo nám řečeno, že naše psí mamka by to měla všechno zvládnout sama, akorát, pokud neprotrhne blánu kolem štěňátek sama, tak to máme udělat rukama( což nás teda moc neuklidnilo). Naštěstí Roxy je skvělá mamka a poradila si sama. Před porodem vypadala jako že nemá ani ponětí, co se děje, ale hned jak se první štěňátko začalo drát ven, rozsvítilo se jí a stala se z ní ta nejlepší psí máma. Schovávalo se v ní šest štěňátek, z kterých jen jedna byla holčička. Všechna dostala porodní rocková jména, podle skupin, zpěváků a písniček, které hráli při jejich porodu v Annině iPodu... Naše rocková štěňátka se jmenují Dylan, Blondie, Engie, Clapton, Jovi a Jagger. They rock!:-D

Pink Day

Supporting breast cancer? No, just being spirited!

Spirit days jsou nezbytnou částí amerických škol. Před každým školním plesem je ve škole spirit week a každý den má jiné téma. Pátek před naším posledním plesem byl nazvaný Pink/Blue Day, a tak jsme si s holkama vytvořily outfit!

Valentajns dej:D

Na Valentýnský večer mě, Iru a Gaby pozvala naše kamarádka Autumn na "dívčí noc". Říkala, že holky by neměly být na Valentýna samy, i když nemají kluka, se kterým by ho strávily. A jak teda jistě chápete, původně to měly být samé holky. Pak z toho najednou vyšlo, že tam asi bude i nějaký kluk, ale měl to bejt gay, což by se zas tak nepočítalo:-D A nakonec žádný gay nepřišel, ale byli tam dva kluci kteří jsou "straight"( i když u Justina bych si zas tak jistá nebyla, ale pššš!) :-D
Po večeří v Red Robinu jsme se všichni vydali do kina na film He's just not that into you. Není to nejlepší film, co jsem kdy viděla, ale jedno se musí nechat.. chlap, kterej tenhle film natáčel, věděl o ženách opravdu hodně. Tenhle film byl překvapivě až moc pravdivěj! Všechny jsme se schodly( teď vynechávám Justina a Rosse), že už máme za sebou čekání na zprávu nebo hovor od nějakýho kluka, kterej se ani nechystá napsat nebo zavolat; že už jsme měly nějakou tu scénu, která všechno akorát zhorší... a to tam nebyly holky starší 18:-D
Pokud už tenhle film dorazil do Čech, tak doporučuju se na něj podívat.. jen tak ze zajímavosti.

Angličtina v praxi

Existuje spousta způsobů, jak se lze učit slovíčka... koukání na filmy, čtení, překládání textů k písničkám, nebo prostě šprtání se jich na zpaměť, ale nejlepší je, když si svoje slovíčka vyzkoušíte v praxi, to už je nikdy nezapomenete.
Dlouhou dobu jsem měla problém se zapamatováním si, co znamená slovíčko awkward. Několikrát jsem si to vyhledala ve slovníku, ale nějak se mi to vždycky vypařilo z hlavy. Asi před měsícem a půl jsem se rozhodla odstěhovat z mojí první hostitelské rodiny, protože jsme si zrovna nejlépe nerozuměli. Bylo to ve čtvrtek odpoledne, když jsem řekla mojí bývalé hostitelské mamce, že chci změnit rodinu. Ještě ten večer jsem absolvovala asi hodinový hovor s mým koordinátorem o mém rozhodnutí. Snažil se mi to rozmluvit, ale když mi začala docházet trpělivost a začala jsem na něj zvyšovat hlas, asi mu došlo, že jsem vážně rozhodnutá a řekl, že mě přestěhuje. Dalších 5 dní jsem ale stále bydlela u Marty doma. A to jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, co znamená awkward...
Awkward je perfektní slovo pro popsání, jaké to je žít s někým, komu jste řekli, že se od něj chcete odstěhovat. Bylo to hodně "awkward" jíst Marty jídlo, sedět s ní u jednoho stolu, říkat jí dobré ráné a dobrou noc, jezdit s ní ve stejném autě po té, co jsem jí řekla, že už se nechci znovu pokusit zlepšit náž vztah, co jsem jí naznačila, že už nechcí jíst její jídlo, sedět s ní u jednoho stolu, říkat jí dobré ráné a dobrou noc, jezdit s ní ve stejném autě. Význam slova awkward si už asi zapamatuju:D

Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid

Jak si všichni jistě všimli, dlouho jsem teď nepřidala žádné přízpěvky... ne že by mi chyběla inspirace, protože se toho hodně událo, ale určitě chyběl čas.. ale tak to teď zkusím trochu napravit.... ;)

Češi okupují Ameriku

Na cestě na Aljašku jsem se seznámila s holčinou z Ostravy. Obě jsme byly poslány do nejchladnějšího státu USA. S Markétou jsem měla štěstí (a to ze dvou důvodů)- za 1. naše agentura nám zařídila společný let, takže jsem se netrmácela přes moře sama a neměla jsem psychický záchvat, když jsem zmeškala let z Houstonu do Anchorage a za 2. za těch pár měsíců tady se z nás staly docela dobré kamarádky. Věděla jsem, že je v Anchorage ještě jeden kluk z ČR, je se stejnou organizací jako moje milovaná Gaby. Ale neměla jsem potřebu ho kontaktovat.
Tento víkend moje pátrání pokročilo (moje mamka vždycky říkala, že bych měla být detektiv). Už před nějakou dobou jsem si založila Myspace, ale nějak jsem se nemohla donutit k tomu, abych to používala. V neděli jsem si zase jednou začala přidávat kontakty mezi mé přátele, až jsem došla k Ančiii. K mému překvapení jsem zjistila, že je právě teď na výměně v Kalifornii někde uprostřed pouště. Tak jsme si povyměňovaly dojmy. Ale tím to nekončí! Anička mi jen tak nahodile píše..." No já jsem v Kalifornii, Petr ve Washingtonu a Toník válčí tam nahoře s tebou." Co??? Jak to, že jsem to nevěděla? A tak jsem si našla Toníka a opravdu... v malém městě zvaném Fairbanks 7 hodin na sever od Anchorage bydlí Tonda z Ústí nad Labem, který chodil na Gymnázium Jateční! Proč mi nikdo neřekl, že jel taky na Aljašku? No tak jsem mu napsala a doufám, že se brzo dostane do Anchorage a navštíví mě. Bohužel do Fairbanks nejezdí žádná městská doprava( jako nikde na Aljašce), takže si asi bude muset zapřáhnout psy. (Just kiddin' :D)

Rozšiřování češtiny na Aljašce

Součástí výměnného programu je poznávání cizí kultury a sdílení své vlastní kultury. Jedna z věcí, která tady lidi hodně zajímá( kromě toho, že v ČR můžeme pít od 18) je jazyk.

Hodně mých přátel se mě ptá, jak se řekne tohle a támhleto v češtině. Ale asi si dokážete představit, na jaká slova se ptají. Můžu vás ujistit, že to není "Jak se máš, hezký, čaj.." Moje kamarádka Whitney například umí perfektně tři slova- Kurva, blbec a koza. Když mi ve zprávě napsala, že jsem blbec, spelovala to "Bullbetts":-D. Pozvala jsem jí k nám domů na příští prázdniny a ona říkala, že by určitě chtěla přijet, akorát že se trochu bojí, že až bude konverzovat s lidma v ČR a řekne jim její tři slůvka, která zná, asi se s ní nikdo bavit nebude.

Gaby je taky dobrá studentka češtiny. Ta navíc loni měla doma výměnnou studentku ze slovenska, a tak už některá slova znala. A tak se třeba stane, že na mě Gaby ve škole na chodbě pořikuje "Kurvaa!!!", když chce abych na ní počkala. Dalšá slova, které tady znají jsou do prdele, do pici atd. Prostě uspěšně šířím češtinu na Aljašce.. a lidi si to docela pamatují.

Opožděné Vánoce

Dneska je 2-7-09( jak se to říká v americe), neboli 7.2.( jak to říkají normální lidé):-D. Vsadím se, že jen málokdo může říct, že měl Vánoce v únoru.. a přesto, já můžu. Minulý víkend mi přišel balíček od rodičů. Táta zase jednou šel nakupovat do sportu ve Špindlu a to by bylo aby něco nekoupil. Ale já si nestěžuju- tentokrát koupil mně novou soupravu na snowboard Roxy! To byl můj první opožděný ježísek. Tím to ale nekončí, včera mi totiž přišel další balík. Tohohle ježíška už bych skoro nazvala retardovaný( ne vás, holky:-D). Konečně mi asi po měsíci a půl přišel balík od mých drahých "girlfriends". Sám balík vypadal trochu unaveně- balícíc papír roztrhaný ve všech rozích, špinavý, ošoupaný, stužka slehlá... No jo no, Kája zabalila celý balík do dárkového papíru a poslala ho na Aljašku:-D Ale moc děkuju, dárečky jsou moc hezké. Akorát mi nějak nedošly ty knedlíky v prášku, to mi budete muset vysvětlit.. a ještě víc ten pekný obrázek na obalu!

Gay run

Tak jsme v dějěpisu, nebo přesněji v předmětu zvaném US History, dokončili Občanskou válku a samozřejmě následoval test. Tentokrát měl náš test ale dvě části- essay a quiz. První byla essay. Měli jsme jí napsat ve třídě za 50 minut a to na téma " Co vedlo k občasnké válce?"
Když jsme zkusily s Irou získat nějaké výhody od našeho učitele Mr. Browna, tak řekl, že chápe, že je to pro nás těžké a že jestli chceme, můžeme tu esej nejdřív napsat v našich jazycích, a potom přijít později a přeložit to. To nebyla zrovna výhoda, kterou jsem si představovala! Jak bych to mohla napsat v češtině, když jsem se to celé učila v angličtině! Vždyť jsem ani nevěděla, že "Civil war" v češtině není Civilní válka ale Občanská dokud se mi mamka nezačala smát po telefonu! Takže jsem se radši pustila do psaní v angličtině a nakonec jsme se přeci jen domohly výhody- mohly jsme to dokončit během oběda, což nám dalo skoro hodinu navíc:-D Mr. Brown má prostě rád vyměnné studenty.
Na druhou část, tedy quiz, už jsme se s Irou radši trochu podívaly. Společně jsme si pročítaly všechny materiály a vymýšlely pomůcky, jak se zapamatovat jména bitev a generálů. Z bitvy Bull Run nám vzniklo Blue Run a následně Gay Run( na ukrajině říkájí, že gayové jsou modří). Z Roberta E. Lee nám vyšel.. ehm, to radši nebudu říkat:-D No prostě jsme si vymyslely.. zajímavé pomůcky k zapamatování si "Civilní" války...

Extra bathing suits?

Včera odpoledne jsme šly s Irou fandit našim basketbalistům. Sobota byla poslední den basketbalového turnaje, který probíhal celý týden u nás ve škole- Alaska Prep Shoot-Out. Marta nás vysadila u školy kolem 4 odpoledne. Na místě jsme bohužel zjistily, že odpoledne hrají jen odpadlíci, co prohráli ve čtyřfinále. Naši mistři hráli až v sedm večer. Nastalo velké rozhodování. My jsme chtěly vidět Dimond hrát a i bychom počkaly do těch sedmi ve škole, ale... říkaly jsme si, že by na nás doma zase kromě psů štěkala i Marta. Nakonec ale hra vyhrála, tak jsme zavolaly Martě, jestli tam můžeme zůstat, nebo jestli mezitím musíme domů. Ona nám dovolila zůstat( pravděpodobně byla moc líná pro nás jezdit) s tím, že nesmíme opustit školu! Kam bychom na Aljašce asi bez auta chodily hm?
Jednu hru jsme s Irou fandily klukům z Juneau proti jakýmsi z Tugodao nebo Tadogao nebo něco takového. O pauze nás napadlo, že naše kamarádka, která pracuje jako plavčík ve školním bazénu, by tam mohla být. A tak jsme jí šly překvapit. Nakonec jsme tam sní zůstaly asi hodinu a půl, i když ona musela většinu času sedět a dohlížet na šestnáctky hrající si s plaveckými destičkami, ale měla geniální nápad. Řekla, že si s sebou bohužel dneska nevzala plavky, takže nám nemůže žádné půjčit, ale ať se prý zeptáme našich kamarádek, které si přišly zaplavat, jestlí prý nemají plavky navíc. A myslela to vážně! Prej si třeba donesly dvoje plavky haha. Asi pro případ, že by někdo přišel na bazén bez plavek a mohly jim je půjčit:-D
Nakonec s námi Ellen šla na finále basketu mezi Dimond a Grace high. My jsme byli domácí, ale i přes to byli fanoušci Grace daleko hlasitější než my. Možná to bude tím, že já, Ira a Ellen jsme byly jediné, kdo se snažil křičet, dokonce jsme byly hlasitější než roztleskávačky! A to je Dimond moje a Iry škola jen na rok:-D Ale naši i tak vyhráli!

"My někdo"

Doma, myslím v mém americkém domově, máme zajímavou dělbu práce... Marta nám připomíná, co je potřeba udělat a ode mě a Iry se čeká, že to provedeme. Taky máme s Irou nová jména- buďto se nám říká "my" nebo "někdo":D.
Na Nový rok, když jsme se vracely z obchodu, se Marta rozhodla, že potřebujeme sundat vánoční výzdobu. Když se snažila dostat nahoru po schodech, jen na nás křikla, ať zespoda doneseme krabice s vánočními věcmi. Když jsme donesly všechny krabice nahoru, Marta si sedla na pohovku, otevřela krabici, vyndala z ní pár malých boxů na ozdoby a asi jí to moc unavilo, takže musela několik minut odpočívat, potom se konečně zvedla a přemístila k televizi. Asi po 10 minutách přišla zkontrolovat, jak na tom "my" jsou. Její jediný komentář byl:" Nejdřív vyndejte všechny ty malé krabičky, než začnete všechno skládat nahoru." Takže jsem vyskládaly všechno, co už jsme naskládaly dovnitř. Marta byla spokojená.
Každý čtvrtek ráno se v naší části Anchorage vyváží odpadky. Ve čtvrtek večer nás pak obvykle čeká: " Zítra jezdí popeláři, potřebujeme vynést odpadky." Marta nás velkoryse upozorní, zatímco sedí ve svém obřím křesle ve svém malém, neuklizeném, zmateném TV pokoji a nepohne se ani o centimetr( nebo bych teď možná měla říct inch). Takže "my" Ira a já vyběhneme do závejí sněhu, abychom vynesly odpadky. Marta byla spokojená.
Každý den kolem 5 jsou naši monstrozní mini psi zvyklí jíst. S Irou jsme už nám dávno došlo, že bychom se kolem 5 radši neměly vyskytovat nahoře, ale někdy se to tak prostě přihodí, prostě zapomeneme. To pak pro změnu od Marty( sedící v křesle zírající na telku) slyšíme: " Oh, to už je čas na večeří, no oni nám říkají, že mají hlad. Někdo je musí nakrmit!" No tak se jedna z "někdo" skupiny zvedne a jde nakrmit naší malou směčku, která na nás mimochodem ještě vždycky štěká, že nám to trvá moc dlouho! Pokud to byl den, kdy jsme zapomněly, Marta byla spokojená.