Teď už to bude asi dva měsíce, co do našeho zvěřince přibylo malé roztomilé zrzavé koťátko. V domnění a ve víře, že je to holčička, jsme jí pojmenovaly Ily od Iliamna, což je hora tady nahoře na Aljašce. Všichní jí měly od začítku hrozně rádi a ona se ničeho nebála, ani pěti psů, které máme doma, popravdě většinou zdrhají oni před ní. Minulý týden nás nějak napadlo zkontrolovat naše domnění a podívaly jsme, jestli je to vážně holčička... K našemu údivu jsme uviděly něco naprosto neholčičího. Z naší kočky se vyklubal kocour. A tak teď váháme nad jeo jménem, protože Ily neni zrovna kocouří. Můj návrh byl Stinky, protože to vždycky páchne celým domem, když jde na záchod, kamarádka Whitney zase říkala Tiger kvůli jeho proužkům... Co myslíte vy?
středa 31. prosince 2008
Tentokrát přiletěl Santa
Všichni mi píšou a ptají se, jaké to je, po celých těch letech učení se o Amerických Vánocích ve škole a koukání na filmy, zažít pravé Vánoce za oceánem. Popravdě to není zas takový rozdíl. Nebo to vlastně je, ale asi mi to zas tak nepřijde, protože tady Vánoce tolik neprožívám. Nevím proč, ale nepociťuji všechnu tu kouzelnou vánoční atmosféru jako jindy.
Ale trochu Vám zkusím přiblížit, jak to tady vlastně probíhá. Vánoce ve skutečnosti začínají hned po Díkuvzdání, tedy na konci listopadu. Jakmile zkončí Díkuvzdání nastane nákupní horečka, všechny obchody srazí ceny a snaží se nalákat lidi na všelijaké akce ( zaparkovat před obchodním centrem může zabrat i půl hodiny), všechna rádia omílají od rána do večera stejné vánoční písničky, na všech domech září světla, a na zahrádkách se kroutí nafukovací sněhuláci, sobi a santové( Pro lepší představu doporučuju americký film Christmas vacation:-D).
Na začátku prázdnin se šílenství ještě znásobí, obchody otevírají o několik hodin dřív a lidé stojí fronty ještě před zavřenými obchoďáky. Už minule jsem se prořekla, že jsme se taky zúčastnily, když jsme s Irou a Martou 24. v 7 ráno čekaly před zavřeným BestBuy:-D První velký rozdíl je, že Štědrý Den tady není 24.12., to je Christmas Eve( pokud pro vás Eve taky znamená večer a nechápete, že se celému dni říká Eve, radši to neřešte, angličtina je někdy nelogická). 24. jinak není nejdůležitější den z Vánoc jako u nás, je to tak trochu den vaření a připravování na 25. My jsme večer s Irou pekly nějaké cukroví a připravovaly bramborový salád, abychom trochu přoblážily, co my jíme na Vánoce. Před spaním jsme si akorát rozbalily jeden dáreček, a když jsme šly do postele, přiletěl Santa Marta Claus a naplnil naše punčochy zavěšené na krbu.
25., což je ten pravý Christmas Day, vrazila Ira v 9 ráno do pokoje a říká, ať už se konečně vyhrabu z postele, že chce rozbalovat dárky. Po několika letech jsem si zase zahrála na Santu a rozdávala jsem dárečky. Doma to normálně už dělá brácha, a když tady mám malou sestřičku, tak jsem popadla Santa roli já. Taková malá zvláštnost je, že se tady na dárky nepíše jen "pro" ale taky "od". My měly s Irou dost kuriózní santy. Nejen, že jsme našly pod stromečkem dárečky od lidí, kteří tady na Vánoce nebyly( Kimmi a česká rodina), od lidí, které jsme viděly jen na obrázcích( Ira od našich a já od jejích rodičů), ale náš Santa měl zastoupení také ve zvířecí říši( dostaly jsme dárečky od všech psů i naší kočičky).
Když jsme rozbalily všechny dárečky, pod stromečkem zbyl dopis, který Marta komentovala se slovy: " Poslední dárek musíte najít." Dopis se proměnil v první indícii k pokladu. Asi půl hodiny jsme lítaly po domě a hledaly jednu indícii za druhou, musely jsme na sebe dokonce navlíknout boty a bundy a jít ven, až jsme se sněhem dobrodily k našem zahradním domku... a našly Karaoke machine!!!! Dotáhnout to dovnitř byla další část úkolu.
No a teprve ve čtvrtek navečer jsme měly velkou Vánoční večeři s Martinými kamarádkami. Tradicí tu je, že máte buďto krocana na Díkuvzdání a šunku na Vánoce, nebo naopak. U nás byla na Vánoce na řadě šunka. Jinak 25. je taky asi poslední možnost zkouknout v televizi nějaký vánoční film, protože jakmile odbije půlnoc, Vánoce končí a připravuje se Nový rok.
pátek 26. prosince 2008
Ranní dobrodružství
V neděli před Vánocemi jsme se rozhodly, že pojedeme koupit Wii, a tak jsme se vydaly do BestBuy. Nakoupily jsme hry a ovladače a dokonce i kryty na ovladače a prošly jsme celej krám, ale nenašly jsme ani jeden herní box sám o sobě. Nakonec nám řekly, že jim došly a že by další měly přijít v úterý večer a ve středu ráno budou na krámě. Jenže... jsou Vánoce, jsme v Americe a každej chce Wii!!! To znamená jediné- odjely jsme domů s hrami bez možnosti hrát je a ve středu musíme být v obchodě, když otevírají.
V 6.26 ráno mně probudil Iry hlas: " U´ve got 5 minutes!" Okamžitě jsem vylítla z postele, umyla obličej, vyčistila zuby, naházela na sebe nějaký hadry, popadla boty a běžela do auta:D Ve třičtvrtě na 7 jsme už stály v řade před zavřeným BestBuy, spolu s dalšími asi 20 nedočkavci. Těsně před 7 ven vyšli dva pracovníci s poukázkami na wii a jen se ptaly: "Wii nebo Wii Fit?" My původně měly v plánu jen Wii, ale nakonec z Marty vypadlo "obě":D Takže jsme asi v 7.04 dostaly přídělem jednu krabici s Wii a jednu se hrou Fitness.
Když už se stal ten zázrak a vyskytly jsme se ve městě tak brzo, chtěly jsme taky nechat dát vázání na můj nový snowboard, který mi zrovna den před tím přišel. Jenže jsme dojely ke sportu, kde jsem ho koupila a zjistily, že neotevírají před 9! Takže jsme se hodinu potácely po městě a dělaly takovou malou "sightseeing tour", abychom nějak zabily čas. Nakonec máme i Wii i prkno!!! Happy ending:-D
One bed only
Pomalu rozjíždíme takovou malou tradici- sobotní večery trávíme s kamarádkou Whitney, jejím přítelem a dalšími kamarády na místním Neon Bowlingu. Minulou sobotu jsem tam taky šli hrát, a po bowlingu jsme spaly u Whitney doma. Asi ve tři ráno jsme se vážně dokopaly do postele... ne do postelí ale do postele! Whitney má sice skoro dvojlůžko( tradičně pro Ameriku)..ale jen skoro. I tak je to pro tři hubený holky málo! Navíc když spíte na kraji, Whitney z druhýho kraje celou noc krade peřinu a Ira, která je uprostřed, se pořád převaluje a posunuje vaším směrem. V noci jsem jí asi 5x řekla, ať se posune, ale ona se posunula a za 5minut byla zase zpátky na stejném místě. A tak jsem ležela celou noc na krajíčku postele, na zádech a nehýbala se. Pokud mi teda zrovna nedošla trpělivost a pořádně do Iry nestrčila zadkem:-D
Ztracená bez vědomí
Vánoční prázdniny nám tady začaly už v pátek 19.12., tedy o den dřív než v ČR, a to proto, že poslední den v každém čtvrtletí máme ve škole tzv. inservice-day. Neboli učitelé jsou do školy a děti zůstanou doma. Ira šla ale pomáhat Kimmi do její školy, protože potřebuje nějaké dobrovonické hodiny, a já jsem se nakonec rozhodla jít pomoct Martě do naší skoly. Po poledni jsme se všichni měly sejít na oběd někde ve městě.
Kolem 11:45 Kimmi volala Martě, že už jsou doma, kdy bude končit. Za dalších 5 minut volá znovu a říká: "Je Bára s tebou??? Ona není doma!" Marta jí chvíli tahala za nos, že prý jsem se zmínila něco o nákupním centru a že neví, kde jsem.. ale nakonec jí prozradila, že jsem ve škole s ní. Když jsme pak přišly domů, Ira začala: " Já myslela, že tě zabiju, my se tak bály!" Skoro jsem si myslela, že se zbláznily, říkala jsem Iře, že možná půjdu pomoct Martě a ona..." No jo,ale ty jsi tady ráno zůstala, když ona odjela a když jsme se vrátily, tak jsi nebyla v posteli ani nikde jinde. A navíc jsi nechala i uvařenou vodu v hrníčku v kuchyni a nevypila jsi to! My myslely, že tě někdo unesl!"
Prostě po mně doma proběhlo uplný vyšetřování, a to jsem ani nevěděla, že jsem hledaná:-D Ponaučení pro příště- pokaždé, když někam jdete, nechte v kuchyni vzkaz, že jste se neztratili!
Kolem 11:45 Kimmi volala Martě, že už jsou doma, kdy bude končit. Za dalších 5 minut volá znovu a říká: "Je Bára s tebou??? Ona není doma!" Marta jí chvíli tahala za nos, že prý jsem se zmínila něco o nákupním centru a že neví, kde jsem.. ale nakonec jí prozradila, že jsem ve škole s ní. Když jsme pak přišly domů, Ira začala: " Já myslela, že tě zabiju, my se tak bály!" Skoro jsem si myslela, že se zbláznily, říkala jsem Iře, že možná půjdu pomoct Martě a ona..." No jo,ale ty jsi tady ráno zůstala, když ona odjela a když jsme se vrátily, tak jsi nebyla v posteli ani nikde jinde. A navíc jsi nechala i uvařenou vodu v hrníčku v kuchyni a nevypila jsi to! My myslely, že tě někdo unesl!"
Prostě po mně doma proběhlo uplný vyšetřování, a to jsem ani nevěděla, že jsem hledaná:-D Ponaučení pro příště- pokaždé, když někam jdete, nechte v kuchyni vzkaz, že jste se neztratili!
úterý 23. prosince 2008
Secret Santa
Americká oblíbená vánoční hra- Secret Santa. Kdokoliv chce hrát, hodí svoje jméno napsané na papírku do "kouzelného" hrnečku a pak si vylosuje jméno osoby, které bude kupovat dárek. My jsme Santu hráli na matice... ano zajímavý předmět na hraní takových her. Ale tak co, už jsme tam měli coloring contest a costume contest, tak proč ne santu.. tam aspoň počítáte peníze utracené za dárky:D
No v pondělí měla začít hra samotná. V neděli v 11 jsme si s Irou vzpomněly, že nemáme dárky:D Naštěstí máme neuveřitelné improvizační schopnosti;) Nicméně některé dárky mě hodně pobavily... Holčina, která sedí vedle mě, dostala krabici plnou koblih, tak jsme se pěkně nadlábly( Mr. Anderson by si ale zasloužil nějakej trest.. dvakrát do té koblihy kousnul a vyhodil jí! Prej byla moc sladká). Jeden kluk z druháku dostal zářivě zelenou čepici s obrovskou bambulí a jeho kamarád brečící panenku. Ira každý den dostala ochutnávku věcí z dětství našeho pana učitele. Já jsem jako jeden z dárků dostala telefonní kartu se 150 minutami! Nejde mi použít:D Jsem prostě něšika.
No v pondělí měla začít hra samotná. V neděli v 11 jsme si s Irou vzpomněly, že nemáme dárky:D Naštěstí máme neuveřitelné improvizační schopnosti;) Nicméně některé dárky mě hodně pobavily... Holčina, která sedí vedle mě, dostala krabici plnou koblih, tak jsme se pěkně nadlábly( Mr. Anderson by si ale zasloužil nějakej trest.. dvakrát do té koblihy kousnul a vyhodil jí! Prej byla moc sladká). Jeden kluk z druháku dostal zářivě zelenou čepici s obrovskou bambulí a jeho kamarád brečící panenku. Ira každý den dostala ochutnávku věcí z dětství našeho pana učitele. Já jsem jako jeden z dárků dostala telefonní kartu se 150 minutami! Nejde mi použít:D Jsem prostě něšika.
Europeans study hardly
Jedna část z naší závěrečné zkoušky z dějepisu byla sestavit osnovu k filmu Iron Jawe Angels. Práce byla ve skupině rozdělená mezi čtyři lidi a ve středu jsme ve škole měli čas na dokončení.. ale ne dost času. Za celou hodinu jsme stihly vytisknout všechny obrázky a články a vystříhat je, ale nestihly jsme nastříhat všechny rámečky, nadpisy a hlavně nalepit veškerý ten odpad na papíry:D No takže jsme se s Irou rozhodly dodělat to doma.. kdo jinej by si to vzal hm?
Kolem 8mé večer jsme začaly stříhat, lepit, stříhat, lepit, stříhat a lepit... až jsme dostříhaly a dolepily... říkáte si, že to byl rychlý konec... nene... to není konec. Ještě nebylo hotovo. Kolem 10.00 nám totiž došel jeden druh papíru. Tak jsme vzaly jinou barvu. Kolem 11.00 došel další druh papíru. Tak jsme ho nahradily. Kolem 11.30 došla izolepa. Kolem 11.45 došlo lepidlo. Rozhodly jsme se vydlabat zbytek lepidla ze staré tuby a roztavily jsme ho na sporáku. Kolem 12.00 jsme ovšem zjistily, že zbytek starého lepidla smíchaného s vodou moc dobře nelepí. Byly jsme zoufalé. Naštěstí.... kolem 12.15 se nám před očima objevila jiná izolepa!!! Do postele jsme šly v půl jedné.. z postele v šest.. Good Morning:D
Kolem 8mé večer jsme začaly stříhat, lepit, stříhat, lepit, stříhat a lepit... až jsme dostříhaly a dolepily... říkáte si, že to byl rychlý konec... nene... to není konec. Ještě nebylo hotovo. Kolem 10.00 nám totiž došel jeden druh papíru. Tak jsme vzaly jinou barvu. Kolem 11.00 došel další druh papíru. Tak jsme ho nahradily. Kolem 11.30 došla izolepa. Kolem 11.45 došlo lepidlo. Rozhodly jsme se vydlabat zbytek lepidla ze staré tuby a roztavily jsme ho na sporáku. Kolem 12.00 jsme ovšem zjistily, že zbytek starého lepidla smíchaného s vodou moc dobře nelepí. Byly jsme zoufalé. Naštěstí.... kolem 12.15 se nám před očima objevila jiná izolepa!!! Do postele jsme šly v půl jedné.. z postele v šest.. Good Morning:D
úterý 9. prosince 2008
pondělí 1. prosince 2008
Vzdání díků krocanům
Tak máme za sebou thanksgiving holidays! Den díkuvzdání byl minulý týden ve čtvrtek. Naše hostitelská mamka pozvala pár jejích přátel, aby s námi strávili večeři. No jmenuje se to sice "thanksgiving dinner", ale ve škutečnosti jsme jedli kolem jedné hodiny odpoledne... Na stole byla spoooooousta jídla- krocan, sladké brambory, bramborová kaše, stuffing, green beans casserole, plněná vajíčka, kukuřice, čokoládový dort, dýňový koláč, all-good pie a nepojmenovatelná sladká směs čehosi. Celý den až do "večeře" jsem nic nejedla a už jsem nemusela ani potom... Celý den nám v kuchyni prozpěvovaly vánoční písně, ať už jste si přepli na jakékoliv rádio.. "Let it snow, let it snow, let it snow.... Feliz Navidad, Feliz Navidad... Last Christmas I gave you my heart, but the very next day you gave it away..." Večer jsme ještě měly jednu návštěvu- nekonečnou. Kolem 1.00 ráno jsme si šly všichni lehnout, ale naše návštěva( Marty kamarád a jeho synovec) zůstala a dívala se na televizi v našm obýváku- do 5.00 do rána! Dobrej nápad ne..už víte ke komu se příští víkend v noci půjdete dívat na telku? :D
V pátek jsme přemýšlely, že bychom šly nakupovat. Proč? Pátek po díkuvzdání se jmenuje černý pátek. Je to den, kdy se celá Amerika vzbudí ve čtyři ráno( pokud nekempovali před obchoďákem), naloží se do aut a postaví se do nejdelší fronty v obchoďáku, aby si koupili prostěradla za šest dolarů. Každý rok k tomu patří i ty nemilé stránky( pokud budeme frontu v pět ráno v Best Buy brát za tu relativně dobrou část)- udupaný prodavač ve Walmartu v New Yorku, chlápek, který sám sebe postřelil svou vlastní pistolí ve své vlastní kapse a to nechtíc, atd. Nakonec jsme se rozhodly spát.
V sobotu jsme pak s Irou a Markétou vyrazily na prknooo... Ani jedna z nich na snowboardu před tim nikdy nestála, takže jsem se ujala funkce instruktora( kdo ví, jestli to byl nejlepší nápad:D). Nejdřív jsme se asi dvě hodiny plácaly na malém čtverečku, kde se učí malé děti, takže jsme tam trochu vyčnívaly. Potom jsem za holky rozhodla, že pojedeme nahoru. Možná jsme mohly počkat na další den- i když to byla sranda( pro mě). Markéta nám ujela, ne že by byla taaak rychlá, ale Ira byla chudák každou chvíli na zemi nebo ve stromech. Vážně, nějak to neuřídila a skončila ve stromkách a navíc se odtamtud nemohla vyhrabat a lidi na ní pokřikovali z vleku.. i když se jí spíš snažili poradit, jak se odtamtud dostat... A já ji snažila tahat ven, ale s prknem na nohách to moc nešlo:D A taky jsem se trochu smála.
Konečně v neděli jsme se ráno rozhodly udělat snídani- něco malého sladkého... alias palačinky. Pro urychlení jsme si vzaly dvě pánve. Bohužel nám ale nedošlo, že takhle bude v kuchyni větší množství kouře. V normální české domácnosti by to nejspíš způspbilo, že by jeden z členů domácnosti přišel a začal si stěžovat a nedostal by palačinky:) Ale v běžné americké domácnosti to znamená nejdříve slabé a později zesilující pípání. Bíp...bíp....bíp,bíp...bíp,bíp..bíp...bíp,bíp,bíp, bíp,bíp!!!!!!!! Fire alarm:D
Díkůvzdání nám skončilo dojídáním zbytků( i když to byl příliš obtížný úkol) a zdobením domu vánočními serepatičkami.. jako třeba vánoční stromek, punčochy na krbu a věšení vánočních světélek v -10°C se zmrzlými prsty kolem celého domu.
Doufám, že jste všichni měli Happy turkey day!
V pátek jsme přemýšlely, že bychom šly nakupovat. Proč? Pátek po díkuvzdání se jmenuje černý pátek. Je to den, kdy se celá Amerika vzbudí ve čtyři ráno( pokud nekempovali před obchoďákem), naloží se do aut a postaví se do nejdelší fronty v obchoďáku, aby si koupili prostěradla za šest dolarů. Každý rok k tomu patří i ty nemilé stránky( pokud budeme frontu v pět ráno v Best Buy brát za tu relativně dobrou část)- udupaný prodavač ve Walmartu v New Yorku, chlápek, který sám sebe postřelil svou vlastní pistolí ve své vlastní kapse a to nechtíc, atd. Nakonec jsme se rozhodly spát.
V sobotu jsme pak s Irou a Markétou vyrazily na prknooo... Ani jedna z nich na snowboardu před tim nikdy nestála, takže jsem se ujala funkce instruktora( kdo ví, jestli to byl nejlepší nápad:D). Nejdřív jsme se asi dvě hodiny plácaly na malém čtverečku, kde se učí malé děti, takže jsme tam trochu vyčnívaly. Potom jsem za holky rozhodla, že pojedeme nahoru. Možná jsme mohly počkat na další den- i když to byla sranda( pro mě). Markéta nám ujela, ne že by byla taaak rychlá, ale Ira byla chudák každou chvíli na zemi nebo ve stromech. Vážně, nějak to neuřídila a skončila ve stromkách a navíc se odtamtud nemohla vyhrabat a lidi na ní pokřikovali z vleku.. i když se jí spíš snažili poradit, jak se odtamtud dostat... A já ji snažila tahat ven, ale s prknem na nohách to moc nešlo:D A taky jsem se trochu smála.
Konečně v neděli jsme se ráno rozhodly udělat snídani- něco malého sladkého... alias palačinky. Pro urychlení jsme si vzaly dvě pánve. Bohužel nám ale nedošlo, že takhle bude v kuchyni větší množství kouře. V normální české domácnosti by to nejspíš způspbilo, že by jeden z členů domácnosti přišel a začal si stěžovat a nedostal by palačinky:) Ale v běžné americké domácnosti to znamená nejdříve slabé a později zesilující pípání. Bíp...bíp....bíp,bíp...bíp,bíp..bíp...bíp,bíp,bíp, bíp,bíp!!!!!!!! Fire alarm:D
Díkůvzdání nám skončilo dojídáním zbytků( i když to byl příliš obtížný úkol) a zdobením domu vánočními serepatičkami.. jako třeba vánoční stromek, punčochy na krbu a věšení vánočních světélek v -10°C se zmrzlými prsty kolem celého domu.
Doufám, že jste všichni měli Happy turkey day!
pátek 28. listopadu 2008
Let it snow, let it snow, let it snow!
Tento týden jsme si s Irou konečně koupily oteplováky, takže jsem holky včera večer, když už jsme si všichni do žaludků narvaly, co jsme jen mohly z Thanksgiving dinner, přesvědčila, abychom šly sáňkovat. Naše hostitelská mamka nás vzala do parku kousek od našeho baráku, kde jsme se mohly vyblbnout:D V jednu chvíli jsme dokonce měly celý sáňkovací svah jen pro sebe.. tak jsme vyfotily nějaký fotky...
pondělí 24. listopadu 2008
Pro speciální studenty.. speciální opatření;)
Minulý týden nás všechny( výměnné studenty) pozval Mr. Brown a National Honor Society Club na oběd. Říkala jsem si, že je milý, že nás pozvali a dokonce nám vyrobili takový pěkný pozvánky.. ale čekala jsem něco malého, pár lídí, trochu jídla, budeme sedět u Mr. Browna ve třídě..
Ve čtvrtek, kdy se oběd uskutečnil, jsem si poprvé pečlivě přečetla pozvánku, kterou jsem zahrabala někde v mým nepořádku ve skříňce. Bylo tam napsáno: " This gourmet sandwich feeding fest will take place in MPR2 and, with your help, will be filled with fun." MPR!? MPR je zkratka pro multi purpose room, a je to místnost, kam se vejde třeba i pět tříd. Když jsme tam teda dorazili.. bylo tam opravdu hooodně lidí a hoooooooodně jídla. Bylo to hrozně milý. Upekli nám dort s nápisem "Welcome to Dimond." (Já snědla "to" část.) Na stěnách připíchli vlajky našich zemí, které vyrobili a dokonce na ně napsali něco v našich jazycích. Na mojí bylo napsáno:
"Národní čest společnosti je vděčný za mnoho věcí, zejména v době vaší zde."
Neni to asi přesně to, co chtěli říct a neni to uplně správně.. ale když si vemu, že nikdo z nich nemluví česky( většina z nich o češtině před tím asi ani neslyšela) a napsali to jen s pomocí slovníku, je to opravdu neuveřitelné!!! Vážně jsme si to celý užili a ty školní mikiny, které jsme dostali zadarmo, taky nejsou k zahození:)
Ve čtvrtek, kdy se oběd uskutečnil, jsem si poprvé pečlivě přečetla pozvánku, kterou jsem zahrabala někde v mým nepořádku ve skříňce. Bylo tam napsáno: " This gourmet sandwich feeding fest will take place in MPR2 and, with your help, will be filled with fun." MPR!? MPR je zkratka pro multi purpose room, a je to místnost, kam se vejde třeba i pět tříd. Když jsme tam teda dorazili.. bylo tam opravdu hooodně lidí a hoooooooodně jídla. Bylo to hrozně milý. Upekli nám dort s nápisem "Welcome to Dimond." (Já snědla "to" část.) Na stěnách připíchli vlajky našich zemí, které vyrobili a dokonce na ně napsali něco v našich jazycích. Na mojí bylo napsáno:
"Národní čest společnosti je vděčný za mnoho věcí, zejména v době vaší zde."
Neni to asi přesně to, co chtěli říct a neni to uplně správně.. ale když si vemu, že nikdo z nich nemluví česky( většina z nich o češtině před tím asi ani neslyšela) a napsali to jen s pomocí slovníku, je to opravdu neuveřitelné!!! Vážně jsme si to celý užili a ty školní mikiny, které jsme dostali zadarmo, taky nejsou k zahození:)
Wop Ba Ba Lu Mop- Wop Bam Boom
Nějakou dobu jsem teď nepřidala žádné novinky, tak jsem si řikala, že na tom budu muset zapracovat. S kým jsem v kontaktu ví, že jsem měla malou roli ve školním muzikálu, hráli jsme Pomádu. I když jsme minulý týden už skončili, chci se o tom trochu zmínit...
O zkouškách se radši moc rozepisovat nebudu, protože to nebyla žádná sláva. Většinou se rozhodla přijít jen tak polovina účinkujících( mimochodem, právě jsem si to musela přeložit z angličtiny), hlavně ti co měli větší role se rádi zapomínali na jiných místech, až do posledního týdne si nikdo nepamatoval slova, s písničkama to nebylo o moc lepší. Takže jsme to nakonec všechno nějak sestavili během posledních pár dní před premiérou.
První představení jsme měli v pátek 7.11. Mají tady takovou divnou tradici, že v den premiéry se všichni účinkující do školy oblečou do jednoho ze svých kostýmů. Takže jsem celý den po škole pobíhala v oblečku roztleskávačky z 50.let. To jsem se jen oběvila na chodbě a všichni se hned ptali:" Jsi taky v Pomádě??" Jako kdyby si vážně mysleli, že bych po škole normálně pobíhala v názkých bílých teniskách s vysokými ponožkami, červené kruhové pudlové sukni pod kolena a vršku na kterém je napsané "Rydell high", který byl asi dvakrát moje velikost. Na konci dne jsme pak měli před všema studentama v tělosvičně zazpívat a zatancovat Summer nights. Všichni z toho byli hrozně nadšení, až jsem se divila... Ale tak Amerika- miluje všechno americké.
Po škole jsme dokonce na pár hodin mohli jít domů a kolem páte se zase vrátit, navlíknout se do kostýmů a naplácat make-up na všechno, co se objeví na scéně. Někteří kluci měli víc make-upu než já. V sedm hodin se otevřela opona a začalo se...
Publikum to přivítalo opravdu příznivně. Stejně tak i v sobotu, další pátek a další sobotu. Poslední noc se nám sice moc nepovedla, bylo to asi nejslabší představení, ale možná jsme byli až moc kritičtí- publikum to nepoznalo:D Nicméně fakt, že jedna holčina se rozhodla prostě nepřijít, byl dost znepokojující. Neměla sice( naštěstí) významnou roli, ale i tak byla skoro ve všech hromadných choreografiích, takže jsme ji v některých tancích museli nahradit( že nepřijde, jsme zjistili asi 20 min před zvednutím opony).. takže některé scény nebyly úplně.. tip top.
Never mind... let´s party hardy:D
O zkouškách se radši moc rozepisovat nebudu, protože to nebyla žádná sláva. Většinou se rozhodla přijít jen tak polovina účinkujících( mimochodem, právě jsem si to musela přeložit z angličtiny), hlavně ti co měli větší role se rádi zapomínali na jiných místech, až do posledního týdne si nikdo nepamatoval slova, s písničkama to nebylo o moc lepší. Takže jsme to nakonec všechno nějak sestavili během posledních pár dní před premiérou.
První představení jsme měli v pátek 7.11. Mají tady takovou divnou tradici, že v den premiéry se všichni účinkující do školy oblečou do jednoho ze svých kostýmů. Takže jsem celý den po škole pobíhala v oblečku roztleskávačky z 50.let. To jsem se jen oběvila na chodbě a všichni se hned ptali:" Jsi taky v Pomádě??" Jako kdyby si vážně mysleli, že bych po škole normálně pobíhala v názkých bílých teniskách s vysokými ponožkami, červené kruhové pudlové sukni pod kolena a vršku na kterém je napsané "Rydell high", který byl asi dvakrát moje velikost. Na konci dne jsme pak měli před všema studentama v tělosvičně zazpívat a zatancovat Summer nights. Všichni z toho byli hrozně nadšení, až jsem se divila... Ale tak Amerika- miluje všechno americké.
Po škole jsme dokonce na pár hodin mohli jít domů a kolem páte se zase vrátit, navlíknout se do kostýmů a naplácat make-up na všechno, co se objeví na scéně. Někteří kluci měli víc make-upu než já. V sedm hodin se otevřela opona a začalo se...
Publikum to přivítalo opravdu příznivně. Stejně tak i v sobotu, další pátek a další sobotu. Poslední noc se nám sice moc nepovedla, bylo to asi nejslabší představení, ale možná jsme byli až moc kritičtí- publikum to nepoznalo:D Nicméně fakt, že jedna holčina se rozhodla prostě nepřijít, byl dost znepokojující. Neměla sice( naštěstí) významnou roli, ale i tak byla skoro ve všech hromadných choreografiích, takže jsme ji v některých tancích museli nahradit( že nepřijde, jsme zjistili asi 20 min před zvednutím opony).. takže některé scény nebyly úplně.. tip top.
Never mind... let´s party hardy:D
neděle 2. listopadu 2008
A toilet tree
Poprvé v životě mi 31.říjen přišel něčím zvláštní, něčím jiný než ostatní podzimní dny. Jiné roky jsem si ani nepamatovala, kdy že se ten Halloween v Americe slaví, ale když jsem tady, nedá se nevtlouct si toto datum do paměti. Ameriko otřes se a naděl mi hoooodně dobrůtek!A jak to teda funguje? Ve speciálním Party shopu si koupíte kostým, večer se do něho nasoukáte a přes něj si navlečete dvě bundy(pokud se ocitnete na Aljašce jako já:D). Potom si sundáte povlečení z polštáře:D Ne, stačí vzít povlečení ze skříně… A pak vyrazíte žebrat. Pravidlo je, že, kdo má rozsvícené světlo před domem, ten je ochotný Vám něco přisypat. A tak jdete od domu k domu a pokaždé, když někdo otevře, jen zařvete: „Trick or treat!!!“, aniž by jste ve skutečnosti měli nejaký trik v záloze:D. Tradice je vyhrožovat lidem, že jim něco provedete, pokud Vám nepřidají nejaké sladkosti, ale kdyby jste jim něco opravdu udělali, jako třeba omotali strom před domem toaletním papírem, nebo hodili vajíčko na auto, je to považované za vandalismus:D Naštěstí každý, kdo se obtěžuje otevřít dveře, se také obtěžuje nakoupit pytel sladkostí a rozdat je. Někteří lidé se divili, že jsme na trick or treat už trochu staří, ale jiní zase byli toho názoru, že velcí koledníci potřebují velké sladkosti... to se mi osobně zamlouvá víc.Překvapivě jsem v říjnu večer na Aljašce při několikahodinovém chození po venku nepřimrzla k chodníku a dotáhla jsem si domů asi půlku polštáře plnou čokoládek, bonbonů, lízátek a dalších nejnejnejnezravějších dobrůtek:D Já to nechciii!!! Já to snim:D
čtvrtek 30. října 2008
Jedlé obaly
Dneska jsem se konečně naučila, jak se vlastně správně jedí žvýkačky:D Na večer jsme jely s Kimi a Gaby do Walmartu, kouknout se, jestli ještě mají čarodějnické pláště, které bychom si zítra mohly vzít přes kabát, abychom nezmrzly. Pláště neměli, ale zato jsme si zase nakoupily žvýkačky do zásoby, jak se to tady dělá... Gaby přišla s tím, že jí její kamarád z Dallasu řekl, že žvýkačky "Stride" se můžou jíst i s papírovým obalem. A myslela to vážně! Jakmile za ně zaplatila, strčila jednu do pusy i s papírem! Řekla jsem si, že se nenechám zahanbit a taky to zkusím. Tak jsem so požvýkala papír! Po pár minutách chuť papíru ovšem zmizela a cítila jsem jen žvýkačku, skoro jsem si říkala, že měla pravdu. Doma jsem pak ale ze zvědavosti zkusila tuto specialitu na Orbitkách a papír se do nich taky vstřebal... tak jsem nakonec došla k závěru, že se vrátím ke své původní neoriginální metodě a příště si obal zase sundám. Někdo si z nás pěkně vystřelil...:D
pondělí 27. října 2008
Helouvííín
V pátek jsem na sebe naplácala bílý make-up, černou rtěnku a tmavé stíny, navlíkly jsme se s Irou do šatů, klobouků a jako čarodějky se vidaly na halloweenovou párty. Párty byla u mojí kamarádky doma. Ze stropu v obýváku vysely černé a oranžové cáry krepáku, po stěnách lezly pavouci, kteří za sebou zanechávali obrovské zelené pavučiny a temno rozbourávaly jen lebky a čarodějnice- svíčky. Sešlo se tam všechno možné, od dýně, doktora, čarodějek, super girl, beach bunny, motýlka, až po kluka s pěticentimetrovými pravými nehty a ocasem. Těžko říct, co byl jeho kostým. Možná jen konečně vyjádřil svojí osobnost:D
Halloween je prostě celoamerické šílenství... a pohltilo to i Aljašku. Už od konce minulého měsíce byste našli v každém obchodě halloweenovou dekoraci, pavouky, nafukovací dvoumetrové mrtvoly a kostry, rakve živoucí velikosti, lebky-lampy, svíčky, dokonce i ponožky a spodní prádlo. Taky je tu několik krámů zaměřených přímo na halloween, kde mají kostými všeho druhu- od banánů, hamburgerů, přes piráty, čarodějky, kuchaře, víly, až po sexy uklizečky, hasičky, policajtky a další sexy šlapky oblečky:D
Opravdový halloween ale přichází až tento víkend, ale většina lidí už párty měla, protože teď přichází na řadu Trick or treat!!! Ameriko zblázni se.
čtvrtek 23. října 2008
Mluvila jsem českou angličtinou...mluvím anglickou češtinou
Minulý pátek se nám přihodila taková příjemná věc, měli jsme in-service day. Pokud nevíte, co to je, nevadí, stačí, když řeknu, že se nešlo do školy! Abych to upřesnila, studenti měli volno, učitelé ne.. Takže jsme s Irou byly samy doma!!!
Dopoledne jsem strávila střídavým telefonováním s rodiči a kamarády v ČR a tady na Aljašce. Nejdřív jsem se na skypu potkala s Káťou, tak jsme si zdělily nejnovější zprávy a postěžovaly si. Dozvěděla jsem se, že v emailech, které posílám přes půlku světa a ve kterých se tak snažím vystihnout moji situaci a ještě je psát gramaticky správně( zas tak se nesnažím), už dělám pěkné množství chyb. Pěkně děkuju za takový zprávy! Nestačí, že už si někdy nemůžu vzpomenout na česká slovíčka a tak do rozhovorů s rodiči vkládám angličtinu, ale už to vypadá, že zaměňuju i/y a používám anglickou... "punctuation"( nemůžu si vzpomenout, jak je to česky):D Po více než hodinovém rozhovoru jsem se spojila s mamkou. Ale spíš než rozhovor dvou osob to byl můj rozhovor s počítačem. Po každých třech minutách se obličej mojí mamky změnil v barevnou rozmazanou skvrnu a nic jsem neslyšela. Nicméně ona říkala, že mě vidí i slyší, a tak když se moje mamka opět proměnila v barevný němý obrázek, dopověděla jsem, co jsem měla na mysli, popovídala jsem si s mikrofonem v mém počítači a zavěsila... a zavolala znovu... zábava na celé dopoledne.
Nicméně doufám, že budu umět ještě mluvit česky, až se vrátím domů. A taky doufám, že v těchto pár odstavcích moc chyb není.
Dopoledne jsem strávila střídavým telefonováním s rodiči a kamarády v ČR a tady na Aljašce. Nejdřív jsem se na skypu potkala s Káťou, tak jsme si zdělily nejnovější zprávy a postěžovaly si. Dozvěděla jsem se, že v emailech, které posílám přes půlku světa a ve kterých se tak snažím vystihnout moji situaci a ještě je psát gramaticky správně( zas tak se nesnažím), už dělám pěkné množství chyb. Pěkně děkuju za takový zprávy! Nestačí, že už si někdy nemůžu vzpomenout na česká slovíčka a tak do rozhovorů s rodiči vkládám angličtinu, ale už to vypadá, že zaměňuju i/y a používám anglickou... "punctuation"( nemůžu si vzpomenout, jak je to česky):D Po více než hodinovém rozhovoru jsem se spojila s mamkou. Ale spíš než rozhovor dvou osob to byl můj rozhovor s počítačem. Po každých třech minutách se obličej mojí mamky změnil v barevnou rozmazanou skvrnu a nic jsem neslyšela. Nicméně ona říkala, že mě vidí i slyší, a tak když se moje mamka opět proměnila v barevný němý obrázek, dopověděla jsem, co jsem měla na mysli, popovídala jsem si s mikrofonem v mém počítači a zavěsila... a zavolala znovu... zábava na celé dopoledne.
Nicméně doufám, že budu umět ještě mluvit česky, až se vrátím domů. A taky doufám, že v těchto pár odstavcích moc chyb není.
pondělí 20. října 2008
Dimond´s got "talent"
Co si o mně budete myslet, když řeknu, že jsem se ve čtvrtek večer dobrovolně vrátila do školy? Ne, nezbláznila jsem se:D Jako výměnní studenti bychom se měli účastnit školních aktivit, abychom vstřebali místní kulturu( velká moudra vzdělaných lidí:D), takže jsme se šli podívat na školní talent show! Byla to další z velkých akcí, o kterých mluví celá škola... Tak jsme se před sedmou naložily do auta a jelo se.
Program byl nabitý a rozmanitý... Začalo se tancováním, hip hop dance v podání Asien Persuasian. Na scéně se vystřídalo několik zpěváků, hráčky na violoncelo, tanečníci, žongléř, pianista, houslista, hráč na marimba, což nemám ponětí, jak vám přiblížit, filipínský kvartet a jako třešnička na dortu nám zakřičela heavy metalová kapela. Tuhle třešničku by ovšem všichni nenápadně zahodili, věřte mi.
Než vám prozradím kdo se stal naším talentem roku, musím si trochu postěžovat na místní publikum! Nějak mi uchází, proč se někdo obtěžuje jít zpátky do školy po dívat se na školní show, zaplatí za to 5 dollarů, bez auta, který tady lidi vozí i vybrat si poštu ze schránky před barákem, dojde až ke svému místu, a pak, místo aby podporoval třesoucí se talenty, vykřikuje přes celej sál, baví se a tleská chudákovi hráši na marimba v půlce jeho představení, aby už konečně vypadl. Jako možná to mohlo bejt zopakované jen pětkrát a ne desetkrát, ale to neznamená, že ho můžeme vykopnout.
Ale abych se už dostala k tomu vyhlášení... Asi vám nebudu vyjmenovávat jména výherců, stejně by vám to nic neřeklo:D Ale nemůžu si pomoct nezmínit se, že výše "vychvalovaná" kapela se dostala do první trojice!!! Mám pocit, že to ječení pro rozhodčí byla tak vysoká frekvence, že nic neslyšeli...
Program byl nabitý a rozmanitý... Začalo se tancováním, hip hop dance v podání Asien Persuasian. Na scéně se vystřídalo několik zpěváků, hráčky na violoncelo, tanečníci, žongléř, pianista, houslista, hráč na marimba, což nemám ponětí, jak vám přiblížit, filipínský kvartet a jako třešnička na dortu nám zakřičela heavy metalová kapela. Tuhle třešničku by ovšem všichni nenápadně zahodili, věřte mi.
Než vám prozradím kdo se stal naším talentem roku, musím si trochu postěžovat na místní publikum! Nějak mi uchází, proč se někdo obtěžuje jít zpátky do školy po dívat se na školní show, zaplatí za to 5 dollarů, bez auta, který tady lidi vozí i vybrat si poštu ze schránky před barákem, dojde až ke svému místu, a pak, místo aby podporoval třesoucí se talenty, vykřikuje přes celej sál, baví se a tleská chudákovi hráši na marimba v půlce jeho představení, aby už konečně vypadl. Jako možná to mohlo bejt zopakované jen pětkrát a ne desetkrát, ale to neznamená, že ho můžeme vykopnout.
Ale abych se už dostala k tomu vyhlášení... Asi vám nebudu vyjmenovávat jména výherců, stejně by vám to nic neřeklo:D Ale nemůžu si pomoct nezmínit se, že výše "vychvalovaná" kapela se dostala do první trojice!!! Mám pocit, že to ječení pro rozhodčí byla tak vysoká frekvence, že nic neslyšeli...
pondělí 13. října 2008
Vzorná studentka:D
Tak jsem už přečetla svojí první knížku v angličtině. Taky tady mají povinnou četbu, akorát to berou trochu vážněj. Každý si musí vybrat knížku ze seznamu, který učitel sestaví, najít si jí v knihovně a pak jsou asi tři týdny na přečtení. No a po uplynutí tří týdnů přijde test. Říkala jsem si, že jsem tu knížku prostě přečetla, myslela jsem si, že jsem ji pochopila a doufala, že test zvládnu. Jestli jsem si myslela a doufala správně ještě vlastně nevim. Ms. Basset totiž nejdřív můj a Iry test ztratila, a když je znovu našla, nezvládla je ještě opravit.
Na historii už jsem odevzdala svojí naprosto finální verzi eseje o Platovi(i když kdo ví, už to opravoval asi tisíckrát). Na matice se nám podařilo zranit city Mr. Andersona, teda kdyby nějaké měl, jak on říká. Nevyřešily jsme s Irou totiž jeho příklad dne a pravděpodobně se přiblížily těm stupidním američanům(jeho interpretace). Jinak jeho poslední metody pokročili od vraždění čísel a svadeb ke zpívání matematických operací:" ... change the sign, draw a line, something goes away...." Přidejte si lalala a melodii a je to perfektní:D
Na forensics jsme s Irou vyřešily Diatom murder case. Dokonce jsme jako jediné ze třídy přišly na to, kde nám zavraždili chudáka pana fiktivního kongresmana pomocí zkoumání všech druhů mikrob z jeho váženého žaludku a porovnávání s mikroby v okolních vodách.
No a konečně na yearbook se mi blíží první deadline... uzávěrka by to asi bylo správně v češtině:) Ráda bych jí splnila, ale nejsem si jistá, jestli to půjde, když mi někteří lidé prostě nejsou schopní poslat pár fotek, o které jsem je poprosila! Pokud chcete nicméně vidět, jak vypadá moje rozpracovaná stránka... máte smůlu:D Musíte si počkat, až přijedu domu s yearbookem v ruce...
Následující tři dny nicméně některé z mých oblíbených tříd zmeškám... (hurááá). I když nevím, jeslti mám proč jásat, místo prvních pár hodin ve třídě, se budu v knihovně patlat s nějakým stupidním HQGblablabla testem, který tady píšou všichni studenti v průběhu školy kvůli maturitě... No to že tady maturovat nebudu neva, psát to prostě musím, to je pravidlo!
Na historii už jsem odevzdala svojí naprosto finální verzi eseje o Platovi(i když kdo ví, už to opravoval asi tisíckrát). Na matice se nám podařilo zranit city Mr. Andersona, teda kdyby nějaké měl, jak on říká. Nevyřešily jsme s Irou totiž jeho příklad dne a pravděpodobně se přiblížily těm stupidním američanům(jeho interpretace). Jinak jeho poslední metody pokročili od vraždění čísel a svadeb ke zpívání matematických operací:" ... change the sign, draw a line, something goes away...." Přidejte si lalala a melodii a je to perfektní:D
Na forensics jsme s Irou vyřešily Diatom murder case. Dokonce jsme jako jediné ze třídy přišly na to, kde nám zavraždili chudáka pana fiktivního kongresmana pomocí zkoumání všech druhů mikrob z jeho váženého žaludku a porovnávání s mikroby v okolních vodách.
No a konečně na yearbook se mi blíží první deadline... uzávěrka by to asi bylo správně v češtině:) Ráda bych jí splnila, ale nejsem si jistá, jestli to půjde, když mi někteří lidé prostě nejsou schopní poslat pár fotek, o které jsem je poprosila! Pokud chcete nicméně vidět, jak vypadá moje rozpracovaná stránka... máte smůlu:D Musíte si počkat, až přijedu domu s yearbookem v ruce...
Následující tři dny nicméně některé z mých oblíbených tříd zmeškám... (hurááá). I když nevím, jeslti mám proč jásat, místo prvních pár hodin ve třídě, se budu v knihovně patlat s nějakým stupidním HQGblablabla testem, který tady píšou všichni studenti v průběhu školy kvůli maturitě... No to že tady maturovat nebudu neva, psát to prostě musím, to je pravidlo!
Do krasobruslení daleko...
V sobotu odpoledne na mě Ira křičela, znělo to přibližně takhle:" I hate you, I hate you both! I will kill you!!! I hate you!" I když se vám může zdát, že mám dost velké problémy se svou hostitelskou ségrou, není to pravda, vlastně spolu většinou vycházíme docela dobře. Až na to, když jí donutím jít bruslit:D V sobotu jsme se s naší kamarádkou Gaby rozhodly jít zkusit bruslení, a tak jsme se vydaly do obchoďáku( ano, kluziště tady mají v obchoďáku). Ira zkusila minulý týden kolečkové brusle a doma parkrát okusila inlinové brusle, ale tohle bylo její první seznámení s botama na nožích.
Nejdřív si obešla jedno kolečko kolem dokola ruku v ruce s mantinelem, a pak když viděla nás prohánět se uprostřed, odhodlala se rozejít se s tím zábradlím. V tom okamžiku nastal čas pro "babysitting":D. Bez záchrané ruky, kterou by mohla stánout spolu s sebou na zem, se totiž nehnula. No a sem taky zapadá těch pár láskyplných vět, které jsem zmínila výše. Když nás Ira na pár minut propustila s tím, že teď můžeme bruslit pro náš "Enjoyment" neváhala jsem toho využít.
Za chvíli jsem ovšem zase slyšela nenávistné pokřiky. Říkala jsem si, že mě nějak rychle dohnala, až to neni možný. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že to ovšem není Ira, bylo tam víc takových "I hate you":D Tentokrát nějaká slečna vyznávala lásku svému příteli...
Když jsem se vrátila zpátky k "sestřičce", uklidňovala se pro změnu hlasitým vyřváváním Love song od Sary Bareilles. Nakonec to ale snad i Iru docela bavilo a musím říct, že se docela zlepšila... tak mi držte palce, aby to příště bylo jen "I don´t like you!"
Nejdřív si obešla jedno kolečko kolem dokola ruku v ruce s mantinelem, a pak když viděla nás prohánět se uprostřed, odhodlala se rozejít se s tím zábradlím. V tom okamžiku nastal čas pro "babysitting":D. Bez záchrané ruky, kterou by mohla stánout spolu s sebou na zem, se totiž nehnula. No a sem taky zapadá těch pár láskyplných vět, které jsem zmínila výše. Když nás Ira na pár minut propustila s tím, že teď můžeme bruslit pro náš "Enjoyment" neváhala jsem toho využít.
Za chvíli jsem ovšem zase slyšela nenávistné pokřiky. Říkala jsem si, že mě nějak rychle dohnala, až to neni možný. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že to ovšem není Ira, bylo tam víc takových "I hate you":D Tentokrát nějaká slečna vyznávala lásku svému příteli...
Když jsem se vrátila zpátky k "sestřičce", uklidňovala se pro změnu hlasitým vyřváváním Love song od Sary Bareilles. Nakonec to ale snad i Iru docela bavilo a musím říct, že se docela zlepšila... tak mi držte palce, aby to příště bylo jen "I don´t like you!"
pondělí 6. října 2008
Chi-hua-hua
Vyhlašuju anketu o nejstupidnější film všech dob... A hned mám první návrh. Včera jsme šly zase navštívit místní multikino. Marta, jakožto majitelka čivavy, se už pár týdnů nemohla dočkat nového filmu Beverly Hills Chihuahua, takže jsme to hned šly zkouknout. A... skoro jsem nevydržela sedět na mém místě až do konce filmu. Film o lásce, aroganci, cestování, užívání si, únosu, útěku, přátelství, hledání.. a opět lásce.. a bohaté arogantní mluvící čivavě, která používá parfém Chanel n.5! Doporučuju, nekoukejte se na to...
Fashion Session
Minulý týden v pátek jsem se pravděpodobně nedopatřením dostala na modní přehlídku v kulturním centru Aljašky- Anchorage:D Moje a Iry spolužačka minulý týden v úterý zavolala a začala přemlouvat mojí dočasnou ségru, aby vzala místo v modní přehlídce po modelce, která nemůže přijít. A tak se Ira na jednu noc promněnila v modelku a já dostala zdarma vstupenku do vyšší společnosti... Snažili se to udělat ve velkém stylu, ale jeden fakt jim to docela kazil.. a to, že většina "modelek" modelky ve skutečnosti nebyly, a tak se tam pohybovaly slečny s poněkud větším pozadím v plavkách, přestárlé modelky ve věku před čtyřicítkou a všechny vtipně poskakovaly po molu... Nicméně nic proti Iře- patřila k těm co víc připomínaly modelky:) Kdyby jste se chtěli podívat na nějaké fotky, jsou na http://www.in2funphoto.com/. Schválně jestli Iru poznáte...
čtvrtek 2. října 2008
Ať žije "Pop Tarts"
Moje třetí hodina, krákání, jak by řekl můj táta, je dost často spíš povídací a svačící než opravdu krákající. Skoro každý den si tam někdo rozbalí nějakou oplatku a krmí sebe i hladové krky kolem. Pokaždé jsem zkoumala, co to do sebe ládují, až mi Jessica, která sedí přímo vedle mě nabídla kousek. Nebyla jsem si jistá, jestli opravdu chci, nebo ne, vypadá to všelijak:) Když si všichni kolem mě všimli, jak váhám s odpovědí, místo abych jí to urvala i s rukou, začali se ptát, jestli, už jsem to někdy vyzkoušela. "Ne, my tohle v mojí zemi nemáme," pro ně byla asi ta nejpřekvapivější odpověď, co jsem mohla mít. A tak pro ně bylo opravdu vzrušující pozorovat mě, jak ochutnávám první kousek tohoto amerického vynálezu, vypadali nejvíc probuzení za posledních několik dní... Čekala jsem, co to bude, jak to bude chutnat, je to fakt tak užasný, jak se tváří? Ale místo nepopsatelně úžasné sušenky jsem ochutnala něco nepopsatelně nijaké chuti:D Další den Jessica donesla další, tentokrát čokoládové, a opět mi nabídla. Řekla jsem si, že cokoliv s čokoládou musí být dobré, a tak jsem si na jazyk položila další kousek. Čokoláda nezklamala. A tak jsem si včera hned šla koupit svůj vlastní zázračný oplatek, samozřejmě před sborem. Když jsem pak přišla na hodinu a rozbalila si svojí sváču, všichni se na mě otočili a začali žadonit o kousek, jako kdyby nejedli několik dní:D A tak se stalo, že jsem součástí této nepochopitelné tradice... Ať žije Pop Tarts!!!
pátek 19. září 2008
Women all around
Minulý víkend jsme se rozhodly jít zase jednou do kina. Uspořádaly jsme ženskou výpravu- já, Markéta, Ira, její kamarádka z Ukrajiny, Marta a její známá ze školy. Naší volbou byl nový americký film The Women. Taková jednoduchá komedie, v podstatě to, co teď většinou sleduju, protože, ač to přiznávám nerada, po dlouhých dnech v americké škole, přemýšlení anglicky a konverzování v cizím jazyce jsem naprosto vyřízená. To poslední, co se mi chce, je sledování náročných filmů a přemýšlení ve volném čase. Asi v půlce filmu mě napadlo porozhlídnout se kolem sebe... zjistila jsem, že v celém sále nesedí ani jediný muž, kluk, chlapec, nebo cokoliv mužského pohlaví. Ale tím ženské šílenství nekončí. Celý film se samozřejmě točí kolem chlapů, ale přesto se na plátně kromě novorozeněte na konci snímku neukáže ani jeden mužský. Celý film odehrají ženy!
Dimond vs South
Tak jsem šla na další fotbalový zápas, další pokus porozumět této záhadné hře. Tentokrát byla naším soupeřem South high school, náš velký rival... Učitelé nás celý den ve škole přesvědčovali, ať přijdeme podpořit naše fotbalisty a vážně se tam sešlo hodně fanoušků, přestože celou hru střídavě poprchalo. Na stadionu jsem se sešla s holkama z mojí matematické třídy. Opět se mi snažily vysvětlit, jak to všechno funguje, popisovaly proč běží od téhle čáry k támhleté, proč bych měla jásat a proč zoufat... Skončilo to ovšem vždy u "Basicly, they´re gonna score... basicly this is good for us.. basicly we´re gonna lose.." A basicly.. bylo opravdu jediné,co jsem pochopila. Hra byla velmi napínavá až dokonce, chvíli jsme vedli, pak south skóroval, my málem dorovnali... ale basicly jsme prostě prohráli. Zase:)
Děkujeme, odejděte
Co myslíte, že znamená, když řeknu, že potřebujeme nové róby na sbor? Kromě toho, že je opravdu potřebujeme, to znamená, že na ně musíme sehnat peníze! Takže každý "sborista" dostal letáky s všelijakou bižuterií, a pak další letáky s tisíci druhy cookies a rolád a pizzou... A tak jsme se všichni dali na obcházení domů v našich sousedstvích, rušení jejich volného času a otravování větami "Hallo, we need new robes for our high school choir, so we would like to offer you some stuff if you are interested in." Ze začátku jsem musela opravdu přemýšlet nad pořádkem slov ve větě a zaráželo mě, jak lidé jen řeknou "Not interested" a zaklapnou dveře. Ale po chvíli už jsem svůj projev měla perfektně nacvičený, vůbec jsem se nedivila nezájmu, nebo tomu, že lidé ani neotevřeli dveře, přestože jsem je viděla vykukovat v oknech..dokonce jsem se začala spíš divit, když někdo něco opravdu chtěl.
We go together...
Poslední dva týdny školní rozhlas každý den třetí hodinu oznamoval, že se pořádá konkurz na školní muzikál- Pomáda! Je to jedna z těch událostí, o které prostě mluví celá škola.. "Ah, letos se bude hrát Pomáda! Jdeš zkusit konkurz? Co budeš zpívat? Jaký monolog sis vybrala? Blablabla..???" No a tak jsme se s Irou(Shevchenko) rozhodly to zkusit:D Vybraly jsme písně, na netu vyhrabaly nějaký monolog..v angličtině samozřejmě..zapsaly jsme se na minulý čtvrtek po škole a šlo se na to... V "čekací oblasti" vládla jistá nervozita, všichni si naposled prozpěvovali tóny svých písní, pročítali monology a vrtěli se na místě, ne že by součástí konkurzu bylo i tancování, ale strachem... Naštěstí to bylo rychle za námi a už jsem se k tomu nechtěla moc vracet, popravdě jsem si nemyslela, že se mi to zrovna povedlo...
V pondělí ovšem vyvěsili obsazení a my zjistily, že Iryna Sherchenko a Barbera Vibicova dostaly role! Sice máme nemluvící charaktery, jen takové ty postavy, co vyplňují pozadí, co si povídají u skříňek jen pohybováním rtů bez vydávání zvuků, ale zpívání a tancování nás snad nemine... Nejdřív jsem si myslela, že nás obsadili jen proto, že jsme ty výměnné studentky a oni by nám měli dát šanci si vyzkoušet americký život, ti chudáci z Evropy tohle doma přece nedělají..ale dneska nám Ms. Keller, učitelka na heresctví, řekla, že nám nedala větší role kvůli našemu přízvuku, protože by nám nikdo nerozuměl:D
Teď už je to týden od našeho konkurzu a už máme za sebou několik zkoušek, zkoušeli jsme už pár pícniček včetně Summer night a We go together, všichni se pomalu dostávají do svých charakterů a dneska se nás choreografka snažila naučit "taneční část" k Summer night. Přijde mi až neuvěřitelné, že i kluci beze studu poskakují na pódiu jako králíci, poklekají před Dannym a válejí se po zemi. Tohle všechno má ale jistý nežádoucí účinek, pomalu mi ty písničky začínají lízt na nervy, jak si je musím pořád zpívat, nedokážu se jich prostě zbavit... "Tell me more, tell me more.."
úterý 9. září 2008
A žijí šťastně až navěky...
Tak mám za sebou první slavný ples v USA. Oni sami to nazývají "dance", což bude asi přesnější pro kroucení se namačkaní na sebe ve školní hale na disko a popovou muziku. Jediné věc společná s plesem, jsou večerní šaty. Tenhle jejich dance začíná v osm hodin, ale všichni se objeví až tak o třičtvrtě hodiny později, protože, jak jsem se dozvěděla později, to neni cool, ukázat se moc brzo. A všichni přece chtějí být cool! No a fakt, že ples končí v 11, ale "tanečníci" se pomalu rozchází už v půl, taky o něčem svědčí. Z plesů přece nikdo neodchází dřív než musí! Ale na druhou stranu, kdo by vydržel tak dlouho na školní diskotéce...
Nemáte se čeho napít, a to nemluvím jen o alkoholu, byla by mi bodla i voda, ale abych se k dostala k automatu, musela jsem přelézat zábrany. Jak logické. Nejspíš se těch studentů chtěli zbavit co nejdřív. Žádná živá hudba, žádný bar, žádné místo na odpočinek s přáteli, žádný program. Jediné zpestření bylo asi dvouminutové vyhlášení krále a královny. A když jsme s Irou venku čekaly na "taxi" Kimmi, v řadě tam stála auta s rodiči, kteří si četli, poslouchali hudbu, nebo jen prostě zírali a čekali, až se jejich dítě rozhodne jet domů.
Asi se budu přesvědčovat, že kdybych znala půlku studentů, co tam byli, bylo by to jiné. Každopádně oni sami jsou ze slavného homecommingu nadšení...
pondělí 8. září 2008
Nákupní utrpení
Jak už jste jistě pochopili, v sobotu jsme měli ples... A jak jistě chápete už dlouho, ples vyžaduje perfektní šaty. Já už jedny měla, ale moje hostitelská ségra a naše kamarádka Cori potřebovaly ty pravé teprv najít. Takže se šlo nakupovat. Začátek mě bavil i jen jako přihlížející osobu a poradce, ale když si na sebe navlíkaly sté šaty, a to po desáté, protože na podeváté si nevšimly, jestli se na souřadnicích 3x a 5y-2 netvoří nepřirozený záhyb, začala moje energie čím dál tím rychleji ubývat. Ovšem myslím, že to nic nezmění na tom, jak dlouho budou muset příště čekat na mě:) Holky prostě rychle nakupovat neumí( ale Ira je teda extrémně pomalá:-D).
sobota 6. září 2008
Super-Lynx
Tak máme homecomming week. Což neznamená, že se všichni studenti rozjedou domů, ať už je to kdekoliv. Vlastně jsem moc nepochopila, proč se tomu říká homecomming. Ale jednoduše to spočívá v celoškolním bláznení. Celý týden ze sebe studenti dělají všelijaké kreace.
Týden začal v úterý, kdy si na sebe studenti oblíkali věci, které pokud možno, co nejmíň ladí dohromady. Středa byla přejmenovaná na "Sport day", kdy si všichni navlekli dresy buď svých týmů nebo jakýkoli jiný sportovní úbor. Takže po škole pobíhali roztleskávačky v mini sukýnkách, hokejisti v dresech, helmách a někteří dokonce na kolečkových bruslích, fotbalisti s velkými rameny, baseballisti v upnutách kalhotách a páskem a vrcholem byli plavci v příšerných barevných plavkách, které trochu připomínali Borata. Ve čtvrtek se všichni proměnili v superhrdiny, po chodbách poletovali supermani, spydermani, batmani a další super-kreace. A konečně pátek byl den ve jménu školních barev. Skoro celá škola se oděla do žluté a vínové. Doteď jsem si myslela, že je vtipné, když se u nás jedna třída domluví a všichni doma vyhrabou něco zeleného, nebo modrého, nebo proužkatého nebo cokoliv.. Ale když pak vidíte půlku školy, ve stejných barvách, školních tričkách, kalhotách a mikinách s nápisy "Dimond Lynx", pomalu nevěříte svým očím. Doufám, že mě moc spolužáků nepovažovalo za blázna, když jsem se z ničeho nic začala na chodbě smát ze všeho toho žluto- vínova.
Celý týden má tři pomyslné vrcholy. První je školní assembly, kdy se celá škola doslova namačká do tělocvičny, posedají si podle ročníků a hltají, co je jim naservírováno. Nejdřív si všichni společně položí ruku na srdce při americké hymně. Pak přichází hlavní část- představování princů a princezen homecomming týdne. A nakonec se představí školní týmy, přičemž největší důraz je samozřejmě kladen na fotbalisty. Absolutním zakončením je sobotní fotbalová hra a homecomming dance, na kterém se taky vyhlásí nejkrásnější, nejpopulárnější a nejúžasnější pár na škole, král a královna. Určitě prahnete nedočkavostí, kdo to bude, ale budete si muset ještě chvíli počkat:)
úterý 2. září 2008
Matika na bitevním poli
"Já nechci řád, nechci, abyste vše upravovali podle pravidel, nechci, abyste nad úkolem strávili víc než půl hodiny denně,"přesně tohle nám řekl učitel, skoro to zní neuveřitelně, ale tohle nám řekl matikář. "Chci, abyste ze složité matiky udělali jednoduchou." A jeho způsob jak toho dosáhnout? Velmi zajímavý. Na začátku hodiny přilítne do třídy, vypadá, jako kdyby pracoval několik dní v kuse(přestože zrovna skončil víkend), pak začne energeticky čmárat na tabuli... a začíná dělat z těžké matiky jednoduchou, nebo spíš dělá z matiky pohádku pro dospělé. Zlomky se vraždí, záporná čísla jsou negativní, zlá, proto musí dolů, musí pod zlomkovou čáru, aby se stala pozitivními a může začít boj, čísla nad zlomkovou čáru válčí s čísli pod ní, ten zavraždí toho, ten zavraždí tamtoho a vyhrává spodek o 2x. Odmocniny naproti tomu zase chodí do kostela, při druhé odmocnině se ze dvou stává jeden, při třetí se berou tři... a na chudáky 5 a x nikdo nezbyl, takže zůstávají pod odmocninou. Aneb x si nemůže vzít y, to je jako kdyby jste jablko chtěli seznámit s pomerančem. Už to všechno chápete?:D
neděle 31. srpna 2008
Móda na Aljašce?
Včera jsme se já, Ira, Marta a její tři kamarádky vydaly na pouť. Tím nemyslím, že bychom si vymyslely nějaký velice povyšující cíl a hodiny se za ním drkotaly, ale jely jsme prostě na pouť- znáte to, kolotoče, stánky, jídlo, pití a spousta lidí. A spousta lidí podruhé, je to prostě "Akce". Koupila jsem si šaty. Možná by vás spíš zajímaly zážitky z pouti, ale já budu přece jen mluvit o těch šatech. Ano, koupila jsem si šaty, ano, jsem stále na Aljašce a ne, nezbláznila jsem se( i když tím jsem si nejmíň jistá:-D). Nicméně tady se opravdu chodí v šatech, letních, zimních, dlouhých, krátkých, všeho druhu... Taky se tady chodí v kraťasech a tričkách s krátkým rukávem a pantoflích a sandálích..ale já v tom nechodím, já nosím kalhoty a mikiny a svetry a dokonce i ponožky. Mají tady vůbec zvláštní zvyky. Neustále nám doma jede klimatizace( a já ji vypínám), celé dny máme otevřené dveřě na zahradu a nejlepší je to, když je venku tak 15°C( já je zavírám), všichni tady pijí pití s ledem, i když jsou doma( kromě mě), nejčastějším jídlem je zmrzlina( já jí jim jen zabalená v dece).. Když si v restauraci objednám vodu BEZ LEDU, vždy ze zeptají: "Pardon?". Když jdeme na sobotní trh, venku je 17stupňů, klepu se v mikině a na otázku, jestli si dám zmrzlinu odpovím ne, zeptají se: "What´s wrong with you?" A tak myslím, že můj způsob nošení šatů bude s kalhotama pod a svetrem přes:-D Ale nemohla jsem jim odolat...
úterý 26. srpna 2008
Publikum: "Yeaaaah", my:"Yeaaah???"
S jedinou další Češkou, kterou jsem kdy viděla( slyšela) na Aljašce, jsme se vydaly na náš první fotbalový zápas. Když říkám fotbalový, nemyslím evropský fotbal, tomu se tady říká soccer- kopaná, ale americký fotbal. Takový to, kde kluci běhají zohnutí za míčem v dresech namakanějších než jsou oni sami, trenér skáče jako by byl na závodech ve skoku vysokém a křičí na hráče, dívky v miniminimini sukních cvičí za postranní čárou spartakiádu, studenti se sem chodí "srážet"(od slova sraz, ne srážka) s přáteli a generace jejich rodičů jsou jediní skuteční fanoušci. Na rozdíl ode mě a od Markéty tomu ale rozumí, protože vědí, kdy začít jásat a tleskat a kdy naopak zoufat. Naše taktika byla jejich jásot následovat, protože jsme se neodvážily nikoho zeptat, proč zrovna ten hráč v černém běží doleva, když před pár minutami se pokoušel dostat doprava a proč jáasjí, i když neběží nikam. Pobavila jsem se. A zase jednou mluvila česky s někým jiným než s počítačem(i když na druhé straně obvykle sedí moji rodiče:)).
Franglish, itanglish, japanglich, czenglish.. a spoustu dalších -lish
O víkendu jsme měli meeting. Kdo? My. Kdo? Výměnní studenti, kteří se na Aljašku dostali s pomocí agentury AYUSA( nebo spíše bez pomoci, jak jsme si tak sdělovali svoje příhody se zmeškanými letadly). Nicméně mi minulou středu asi po třech týdnech na Aljašce přišel dopis od mého koordinátora, první kontaktování ze strany agentury, která tady na mě má dohlížet. Dopis si do péče vzala Marta- meeting byl ve 13.00. Tak jsme v sobotu kolem jedenácté vyrazily s Martou a její kamarádkou Megan na lunch- brunch do palačinkárny. Cestou domů(asi ve 12.13PM) nakouknu do dopisu a... meeting byl v 11.00:D Otočka, směr Eagle river, město asi 40 minut od Anchorage. Dorazily jsme s mírným zpožděním, jen asi hodinu a třičtvrtě:) Jak mi ale sdělila Markéta, o nic jsem nepřišla, respektive přišla jsem o tu nudnou část vysvětlování, co je doporučené a co ne. Druhou část meetingu jsme hráli hry, které všichni milují- uveďte 15 důvodů, proč jste tady, popiště, jak vidíte Američany. To bylo samé super-sized porce, super-sized pití, super-sized oblečení, super- sized boty, super-sized auta, super-sized obchoďáky, super-sized...oni. Nicméně jsem zase jednou rozuměla angličtině:D Tak se těším na další setkání.
pátek 22. srpna 2008
Three weeks later...
Tak už je to tři týdny, co jsem dorazila na letiště v Anchorage. A co se za tu dobu změnilo? Hlavní věc asi je, že mi před třemi dny začala škola. Buďte rádi, že vás tohle štěstí ještě nepotkalo a můžete si užít ještě víc než týden prázdnin, já nemůžu, já musím od 20.srpna vstávat v 6 hodin, absolvovat šest hodin školy denně, psát úkoly a vysvětlovat, jak vyslovit moje jméno... Můj den začíná nudnou angličtinou se zastupující učitlkou, kde mi ke spánku chybí jen postel, učitel americké historie je oproti tomu senzační, kreativní, zábavná a chápavý... A neustále studentům opakuje, jak jsou skvělí, jaké mají správné odpovědi a trefné otázky. Tak třeba moje černošská spolužačka se včera zeptala, jestli jsou už v Íráku štastní, když pověsili Sadama Husaina. Velice trefná otázka:D
Třetí periodu mám sbor, kde jsme zatím kromě DO-RE-MI-FA-SOL-LA-TI-DO na sto způsobů nic jiného nezpívali, ale našeho učitele mám ráda, je sice mírně ukecanej a prožvaní půlku doby, kdy bychom mohli zpívat, ale na jeho obranu musím říct, že zrovna do jeho hodin zatím nejvíc lezly věci jako vyplňování školního řádu a první assembly. S matikou je to trochu složitější, když jsem jim při vybírání tříd sdělila, že už jsme brali algebru, goniometrii a trigonometrii, automaticky mě zařadili do AP Calculus, což je nejvyšší stupeň matematiky na škole. Tak jsem to šla ve středu vyzkoušet a...(chtěla jsem říct, že jsem se nestíhala divit, ale ve skutečnocti jsem se divila hodně a času jsem na to měla spoustu, protože jsem absolutně nevěděla, o čem je řeč). Tak jsem si šla hned první den změnit úrověň. Dali mě do algebry II, kde jsem se taky docela stíhala divit, protože to je zase hrozně jednoduché, takže mi práce trvá asi tak polovinu času, co americkým studentům. A tak v pondělí nejspíš půjdu zkusit do třetice všeho dobrého a vyměním si to za Pre-calculus. Snad už to tentokrát vyjde.
Po matice přichází konečně odpočinek, 45ti minutová přestávka na oběd je po těch všeh šestimitutových pauzách jen na přesun ze třídy do třídy neuvěřitelná. Poslední dvě hodiny jsou velmi sporné. Na forencisc se zatím místo smrti zabýváme hraním her, čímž jsme velmi vytíženi. A yearbook je nejzmatenější třída ze všech, staří studenti mluví jeden přes druhého, pokřikují svoje nápady a názory a noví sedí, koukají a poslouchají, nebo ne. Úkolů naštěstí zatím moc není, naštestí protože, když jsme dostali první úkol z angličtiny, strávila jsem nad ním dvě hodiny. Co budu dělat, až dostaneme ze všech předmětů? Na ájině jsem taky psala svojí první esej, podařilo se mi dokonce splnit limit 500 slov, ale když jsem si pak přebrala do čestiny, o čem jsem psala, zhodnotila jsem to, že by to v češtině odpovídalo asi tak konci základní školy. Zdařilé.
Třetí periodu mám sbor, kde jsme zatím kromě DO-RE-MI-FA-SOL-LA-TI-DO na sto způsobů nic jiného nezpívali, ale našeho učitele mám ráda, je sice mírně ukecanej a prožvaní půlku doby, kdy bychom mohli zpívat, ale na jeho obranu musím říct, že zrovna do jeho hodin zatím nejvíc lezly věci jako vyplňování školního řádu a první assembly. S matikou je to trochu složitější, když jsem jim při vybírání tříd sdělila, že už jsme brali algebru, goniometrii a trigonometrii, automaticky mě zařadili do AP Calculus, což je nejvyšší stupeň matematiky na škole. Tak jsem to šla ve středu vyzkoušet a...(chtěla jsem říct, že jsem se nestíhala divit, ale ve skutečnocti jsem se divila hodně a času jsem na to měla spoustu, protože jsem absolutně nevěděla, o čem je řeč). Tak jsem si šla hned první den změnit úrověň. Dali mě do algebry II, kde jsem se taky docela stíhala divit, protože to je zase hrozně jednoduché, takže mi práce trvá asi tak polovinu času, co americkým studentům. A tak v pondělí nejspíš půjdu zkusit do třetice všeho dobrého a vyměním si to za Pre-calculus. Snad už to tentokrát vyjde.
Po matice přichází konečně odpočinek, 45ti minutová přestávka na oběd je po těch všeh šestimitutových pauzách jen na přesun ze třídy do třídy neuvěřitelná. Poslední dvě hodiny jsou velmi sporné. Na forencisc se zatím místo smrti zabýváme hraním her, čímž jsme velmi vytíženi. A yearbook je nejzmatenější třída ze všech, staří studenti mluví jeden přes druhého, pokřikují svoje nápady a názory a noví sedí, koukají a poslouchají, nebo ne. Úkolů naštěstí zatím moc není, naštestí protože, když jsme dostali první úkol z angličtiny, strávila jsem nad ním dvě hodiny. Co budu dělat, až dostaneme ze všech předmětů? Na ájině jsem taky psala svojí první esej, podařilo se mi dokonce splnit limit 500 slov, ale když jsem si pak přebrala do čestiny, o čem jsem psala, zhodnotila jsem to, že by to v češtině odpovídalo asi tak konci základní školy. Zdařilé.
pondělí 11. srpna 2008
Hitparáda
Jak tak poslouchám každý den tu angličtinu( a ne že bych zrovna nejlíp rozuměla), jsou tady slovíčka a spojení, která se přeslechnout prostě nedají. A tak jsem se rozhodla shrnout tato podle mě nejpoužívanější americká slůvka...
1.K mé smůle sem patří spojení " You know", které se používá mimo řeč, pro ujištění asi tak každých pět minut... Bohužel jim ale nemužu říct, že I really don´t know. A tak pokaždé když vysloví tohleto you know, tak se jen usmívám a doufám, že nečekají odpověď.
2.Další frekventované slovo je "cute". To je pořád:"Oh, the baby is so cute!" "Do you see the boy over there? He´s so cute!" "Oh this book is so cute!" Všechno a všichni jsou prostě cute. Když jednou toto slovo Kimmi a Marta použily asi tak 10x za minutu, říkám jim, že mám pocit, že pro američany je všechno roztomilý a hezký a ještě jednou roztomilý. A od té doby používají slovo cute ještě dvakrát tak častěji.
3.Jak jistě čekáte, zařadím do této hitparády i oblíbené "Oh my god" a "Really?". To jsou nejčastější vyjádření údivu. Ale nesmíte při nich zapomenout pořádně přehánět a artikulovat- američani jsou mistři v gestikulaci. Nikdy před tím jsem neviděla nikoho tak otevírat pusu a vyvalovat oči, jako minulý týden jednu Martinu kamarádku, když říkala:"Oh, really??"
4.Amíci se snaží být za každou cenu vtipní, bohužel vtipy jsou to, čemu rozumím nejmíň. Každopádně pomůckou pro to, jak poznat, že to, co celou dobu vypráví a čemu nerozumím, má být vtipné, je když nakonec řeknou:"It was like..." a přihodí nějaký povedený ksicht, gesto a zvuk, který nepřipomíná žádné slovo nebo to případně spojí s "Oh, my god." To je jednoznačné znamení toho, že se mám začít smát.
5.Slovo, které možná není tak používané, ale dělá mi velké problémy je "regular". Regular tea je pravý černý čaj, regular coke je ta nejsladší cola(ne light), ale regular ice-tea je zase neslazený ledový čaj.. Kdo se v tom má vyznat?
1.K mé smůle sem patří spojení " You know", které se používá mimo řeč, pro ujištění asi tak každých pět minut... Bohužel jim ale nemužu říct, že I really don´t know. A tak pokaždé když vysloví tohleto you know, tak se jen usmívám a doufám, že nečekají odpověď.
2.Další frekventované slovo je "cute". To je pořád:"Oh, the baby is so cute!" "Do you see the boy over there? He´s so cute!" "Oh this book is so cute!" Všechno a všichni jsou prostě cute. Když jednou toto slovo Kimmi a Marta použily asi tak 10x za minutu, říkám jim, že mám pocit, že pro američany je všechno roztomilý a hezký a ještě jednou roztomilý. A od té doby používají slovo cute ještě dvakrát tak častěji.
3.Jak jistě čekáte, zařadím do této hitparády i oblíbené "Oh my god" a "Really?". To jsou nejčastější vyjádření údivu. Ale nesmíte při nich zapomenout pořádně přehánět a artikulovat- američani jsou mistři v gestikulaci. Nikdy před tím jsem neviděla nikoho tak otevírat pusu a vyvalovat oči, jako minulý týden jednu Martinu kamarádku, když říkala:"Oh, really??"
4.Amíci se snaží být za každou cenu vtipní, bohužel vtipy jsou to, čemu rozumím nejmíň. Každopádně pomůckou pro to, jak poznat, že to, co celou dobu vypráví a čemu nerozumím, má být vtipné, je když nakonec řeknou:"It was like..." a přihodí nějaký povedený ksicht, gesto a zvuk, který nepřipomíná žádné slovo nebo to případně spojí s "Oh, my god." To je jednoznačné znamení toho, že se mám začít smát.
5.Slovo, které možná není tak používané, ale dělá mi velké problémy je "regular". Regular tea je pravý černý čaj, regular coke je ta nejsladší cola(ne light), ale regular ice-tea je zase neslazený ledový čaj.. Kdo se v tom má vyznat?
neděle 10. srpna 2008
(Hudební) setkání seniorů
V Soldotně se každý čtvrtek koná folkový večer, kde se schází starší obyvatelstvo a vzpomíní na písně svého mládí. Jelikož se moje hostitelská máma s jejími kamarády šli podívat na tuto událost, zeptali se mě, jestli chci jít s nimi. Řekla jsem si, že nějaká ta hudba mi neuškodí, a tak jsme vyrazili. "Koncert" se konal v jakési konferenční místnosti, uprostřed působili účinkující a kolem nich se u dlouhých stolů usadilo obecenstvo. Kromě mě a Giny v místnosti pravděpodobně nebyl nikdo pod 60.
Po pár minutách čekání se muzikanti pustili do toho. Hráli staré folkové písně, které jsem z velké části v životě neslyšela, jediné co mi bylo povědomé, byla anglická verze Červené řeky. Muzikanti nebyli nic moc, jeden kytarista hrál tak potichu, aby ho nebylo slyšet, akordeonista hrál neustále mimo rytmus, další nad nimi protáčel oči, hráč na dobro loudil tóny, které se do písní vůbec nehodily, další kytarista zapomínal na svá sóla a zpěvačka, která v ruce taky držela kytaru, na ní nebrnkla ani akorad, jen máchala rukou nahoru a dolu. Ovšem přítomným pamětníkům to očividně nevadilo, nejistě po sobě pokukovali, někteří s úsměvy ve tváři, jiní s nostalgií, pohupovali se na židlích, tleskali do rytmu(nebo spíš mimo něj), mžourali do dály, aby zjistili, jestli je to ten a ten spolužák a když zjistili, že je, začali nekontrolovatelně mávat do neznáma. Vzpomínali na své oblíbené písně a na to, co při nich zažili.
Donutilo mě to přemýšlet o tom, na jaké písně budeme jednou vzpomínat my. Někdo možná zavrtí pozadím, až za šedesát let zaslechne Rihanny super song Umbrela z rádia pro seniory, já myslím, že si tak možná zlomim nohu, až budou v hitparádě s hity ze začátku století pouštět Vypsanou Fixu a já se budu snažit vyskočit alespoň o jeden centimetr a připomenout si jejich koncerty.
Po pár minutách čekání se muzikanti pustili do toho. Hráli staré folkové písně, které jsem z velké části v životě neslyšela, jediné co mi bylo povědomé, byla anglická verze Červené řeky. Muzikanti nebyli nic moc, jeden kytarista hrál tak potichu, aby ho nebylo slyšet, akordeonista hrál neustále mimo rytmus, další nad nimi protáčel oči, hráč na dobro loudil tóny, které se do písní vůbec nehodily, další kytarista zapomínal na svá sóla a zpěvačka, která v ruce taky držela kytaru, na ní nebrnkla ani akorad, jen máchala rukou nahoru a dolu. Ovšem přítomným pamětníkům to očividně nevadilo, nejistě po sobě pokukovali, někteří s úsměvy ve tváři, jiní s nostalgií, pohupovali se na židlích, tleskali do rytmu(nebo spíš mimo něj), mžourali do dály, aby zjistili, jestli je to ten a ten spolužák a když zjistili, že je, začali nekontrolovatelně mávat do neznáma. Vzpomínali na své oblíbené písně a na to, co při nich zažili.
Donutilo mě to přemýšlet o tom, na jaké písně budeme jednou vzpomínat my. Někdo možná zavrtí pozadím, až za šedesát let zaslechne Rihanny super song Umbrela z rádia pro seniory, já myslím, že si tak možná zlomim nohu, až budou v hitparádě s hity ze začátku století pouštět Vypsanou Fixu a já se budu snažit vyskočit alespoň o jeden centimetr a připomenout si jejich koncerty.
pátek 8. srpna 2008
Let´s catch it!
Můj první výlet na Aljašce směřoval do místního střediska sportovního rybolovu, do Soldotny. A když už je to to středisko rybolovu, rozhodla se kamarádka mojí hostitelské mámy vzít mě na ryby. Vzala jsem si na sebe troje ponožky, svetr, dvě mikiny a zimní bundu, Gina mě navlíkla do vysokých rybářských bot a vyrazily jsme. Cestou jsem si říkala, že v tomhle outfitu mi snad nemůže být zima ani na Aljašce. Cítila jsem se jak kuřecí řízek v trojobalu.
Když jsme se dotrmácely k řece a voda mi sahala až pod zadek, ukázala mi Gina, jak "šermovat" s rybářským prutem a poradila pár základních pravidel, jako jak musím přidržovat ten drát na prutu, který má určitě speciální jméno, ale momentálně jsem ho zapoměla. Taky řekla, že kdybych chytila nějakou rybu, mám se zapřít o dno, zaklonit mírně dozadu, protože bych jinak skončila s hlavou pod hladinou. Mají tu prý velké ryby. A tak jsem nahazovala a nahazovala a čekala a čekala a pokaždé, když se háček zasekl o nějaký kámen na dně, zapřela jsem se, abych nepřepadla. A když jsem se ujistila, že to opravdu není ryba, začala jsem tahat háček nahoru, načež mi Gina musela přijít na pomoc. A když se znovu zasekl, zase jsem se zapřela v domnění, že tentokrát už to třeba ta ryba bude. Aspoň malá, uplně malinká. Ale ne, nechytla jsem nic, co by aspoň vzdáleně rybu připomínalo. Gina měla ale vetší štěstí( nebo to nebylo štěstím?:-D), a tak jsme aspoň měli večeři.
Ovšem pokud jsem si cestou tam říkala, že mi takhle nemůže být zima, změnila jsem názor už po první hodině stání v té ledové vodě. A tak, zatímco jsem první hodinu pozorovala, jak ostatní rybáři nahazují rybářské pruty a co dělají, když se jim háčky zaseknou o kámen, následující hodiny jsem se snažila na někom kolem najít alespoň nějakou známku toho, že je mu stejná zima jako mě, aspoň malé zatřesení se, mírné zaskřípání zubů, ale bylo to stejně marné jako moje chytání ryb:) Když jsem se drkocala do auta, měla jsem místo prstů na nohou kostky ledu a na rukou jsem měla pruhovaný vzor od toho drátu, který jsem svírala.
Nicméňě, věřte nebo ne, to rybaření mě těch pár hodin bavilo, bavilo mě čekat, jestli zrovna já budu mít to štěstí. A i když jsem ho zrovna neměla, mohla jsem se aspoň podívat, jak ostatní tahají z vody staré rybí kůže, které tam někdo nejspíš hodil, když si z ryby ořezal maso, hadry a i nějaké ty ryby...
Když jsme se dotrmácely k řece a voda mi sahala až pod zadek, ukázala mi Gina, jak "šermovat" s rybářským prutem a poradila pár základních pravidel, jako jak musím přidržovat ten drát na prutu, který má určitě speciální jméno, ale momentálně jsem ho zapoměla. Taky řekla, že kdybych chytila nějakou rybu, mám se zapřít o dno, zaklonit mírně dozadu, protože bych jinak skončila s hlavou pod hladinou. Mají tu prý velké ryby. A tak jsem nahazovala a nahazovala a čekala a čekala a pokaždé, když se háček zasekl o nějaký kámen na dně, zapřela jsem se, abych nepřepadla. A když jsem se ujistila, že to opravdu není ryba, začala jsem tahat háček nahoru, načež mi Gina musela přijít na pomoc. A když se znovu zasekl, zase jsem se zapřela v domnění, že tentokrát už to třeba ta ryba bude. Aspoň malá, uplně malinká. Ale ne, nechytla jsem nic, co by aspoň vzdáleně rybu připomínalo. Gina měla ale vetší štěstí( nebo to nebylo štěstím?:-D), a tak jsme aspoň měli večeři.
Ovšem pokud jsem si cestou tam říkala, že mi takhle nemůže být zima, změnila jsem názor už po první hodině stání v té ledové vodě. A tak, zatímco jsem první hodinu pozorovala, jak ostatní rybáři nahazují rybářské pruty a co dělají, když se jim háčky zaseknou o kámen, následující hodiny jsem se snažila na někom kolem najít alespoň nějakou známku toho, že je mu stejná zima jako mě, aspoň malé zatřesení se, mírné zaskřípání zubů, ale bylo to stejně marné jako moje chytání ryb:) Když jsem se drkocala do auta, měla jsem místo prstů na nohou kostky ledu a na rukou jsem měla pruhovaný vzor od toho drátu, který jsem svírala.
Nicméňě, věřte nebo ne, to rybaření mě těch pár hodin bavilo, bavilo mě čekat, jestli zrovna já budu mít to štěstí. A i když jsem ho zrovna neměla, mohla jsem se aspoň podívat, jak ostatní tahají z vody staré rybí kůže, které tam někdo nejspíš hodil, když si z ryby ořezal maso, hadry a i nějaké ty ryby...
pondělí 4. srpna 2008
"Šťastnou cestu..."
31.červenec, den, kdy začíná můj "život za vodou". Těsně před sedmou raní se na letišti se slzami v očích loučím se svými rodiči a dvěma drahými kamarádkami, táta musí mamku odtáhnout, aby se pořád neotáčela a nevracela se mávat mi. Po jejich odchodu si ještě trochu pobrečím na veřejných záchodech a když vylezu ze záchoda, mám po tvářích rozmazanou řasenku, jedinou část make-upu, kterou jsem byla schopna na sebe napatlat. Kolem osmé nastupuju do letadla a odlétám směrem na západ, do tzv. země svobody a demokracie. Nebo tam zatím mířím. Konečnou stanicí je Anchorage, Aljaška. Nejdřív se ale musím vypořádat s letištěm v Londýně a v Houstonu. Naštěstí na to nejsem sama, agentura mi zařídila společný let s další českou studentkou mířící do Anchorage, s Markétou.
Let do Londýna proběhl bez problémů, zkrátily jsme si ho prvním vzájemným poznáváním, vrámci kterého mi Markéta sdělila, že "ma nejkratši zobak z celé rodiny a že se ji i Ostravaci směji". Ovšem to byla ta nejkratší část cesty. V Londýně přestupujeme na letadlo do Houstonu, na obrovský boeing Continental Airlines. A zde začínají naše trable, když letadlo nabírá více než hodinové zpoždění a jediné o čem mluvíme je, jestli stihneme následující let a jestli by sebou nechtěli hodit a proč sakra ještě neletíme a podobné řeči k ničemu:) Zpoždění sice v průběhu cesty téměř doženeme, ale i tak máme v Houstonu velmi málo času. Co nejvyšší rychlostí vyrážíme k příchozím zavazadlům a čekáme a čekáme a čekáme, ale přišel pouze jeden z našich čtyř kufrů, načež nám řekli, že už žádná další zavazadla na palubě nemají a asi je doručí později. ASI!? Takže znovu nabíráme rychlost- odbavit alespoň jedno zavazadlo, projít pasovou kontrolou, přejet vláčkem z jednoho terminálu do druhého, honem najít správný gate... už se blížíme a vidíme na gatu nápis Anchorage a venku letadlo a v duchu začínám jásat, že to letadlo přece jen stihneme. Jenže jásat předem se nevyplácí- nápis Anchorage je správný, letadlo venku opravdu stojí, ale brána už je zavřená. Takže si odpochodujem na informace, kam nás poslal ten chlápek, který zmařil naši štastnou cestu na Aljašku.
Paní na informacích nás měla očividně za naprosté debily, ne kvůli zmeškanému letu, to je tady podle znuděných výrazů ve tvářích dalších cestujících v řadě normální, ale spíš kvůli naší nedokonalé angličtině( a to mi přišlo, že zrvona tentokrát chápu všechno, co se nám snaží říct)... Takže jsme dostaly hotel, vouchery na jídlo a letenku na poledne následujícího dne. Vyspaly jsme se na obrovských postelích, daly si snídani za 12 dolarů, opět se nechaly odvést na letiště, ve starbucks jsme si objednaly ledové frapuccino a to všechno za peníze Continental airlines. Aspoň něco na tom meškání letů je. V poledne už ale vážně přišel čas nasednout na druhý pokus na letadlo do Anchorage a zárověň s tím přišla i nervozita. Budu jim aspoň trochu rozumět? Budu se umět vyjádřit? Bude se mi tam líbit? A budu si rozumět s Ukrajinskou spolubydlící? Nebudu zapírat mírné chvění v břiše, které nebylo způsobené ani špatným jídlem, ani turbulencemi.
Po osmi hodinách jsme "konečně" přistály na Anchorage INTL Airport, kde nás vítaly naše rodiny s našimi jmény načmáranými na kusu papíru: "Hi honey!" Takže dva medíci, já a Markéta, odpochodovaly najít svá zavazadla. Ale pokud se do Houstonu dostal alespoň jeden můj kufr, sem nedorazil žádný. Po čtvrt hodinovém vyplňování nám řekli, že nám je doručí později...
Let do Londýna proběhl bez problémů, zkrátily jsme si ho prvním vzájemným poznáváním, vrámci kterého mi Markéta sdělila, že "ma nejkratši zobak z celé rodiny a že se ji i Ostravaci směji". Ovšem to byla ta nejkratší část cesty. V Londýně přestupujeme na letadlo do Houstonu, na obrovský boeing Continental Airlines. A zde začínají naše trable, když letadlo nabírá více než hodinové zpoždění a jediné o čem mluvíme je, jestli stihneme následující let a jestli by sebou nechtěli hodit a proč sakra ještě neletíme a podobné řeči k ničemu:) Zpoždění sice v průběhu cesty téměř doženeme, ale i tak máme v Houstonu velmi málo času. Co nejvyšší rychlostí vyrážíme k příchozím zavazadlům a čekáme a čekáme a čekáme, ale přišel pouze jeden z našich čtyř kufrů, načež nám řekli, že už žádná další zavazadla na palubě nemají a asi je doručí později. ASI!? Takže znovu nabíráme rychlost- odbavit alespoň jedno zavazadlo, projít pasovou kontrolou, přejet vláčkem z jednoho terminálu do druhého, honem najít správný gate... už se blížíme a vidíme na gatu nápis Anchorage a venku letadlo a v duchu začínám jásat, že to letadlo přece jen stihneme. Jenže jásat předem se nevyplácí- nápis Anchorage je správný, letadlo venku opravdu stojí, ale brána už je zavřená. Takže si odpochodujem na informace, kam nás poslal ten chlápek, který zmařil naši štastnou cestu na Aljašku.
Paní na informacích nás měla očividně za naprosté debily, ne kvůli zmeškanému letu, to je tady podle znuděných výrazů ve tvářích dalších cestujících v řadě normální, ale spíš kvůli naší nedokonalé angličtině( a to mi přišlo, že zrvona tentokrát chápu všechno, co se nám snaží říct)... Takže jsme dostaly hotel, vouchery na jídlo a letenku na poledne následujícího dne. Vyspaly jsme se na obrovských postelích, daly si snídani za 12 dolarů, opět se nechaly odvést na letiště, ve starbucks jsme si objednaly ledové frapuccino a to všechno za peníze Continental airlines. Aspoň něco na tom meškání letů je. V poledne už ale vážně přišel čas nasednout na druhý pokus na letadlo do Anchorage a zárověň s tím přišla i nervozita. Budu jim aspoň trochu rozumět? Budu se umět vyjádřit? Bude se mi tam líbit? A budu si rozumět s Ukrajinskou spolubydlící? Nebudu zapírat mírné chvění v břiše, které nebylo způsobené ani špatným jídlem, ani turbulencemi.
Po osmi hodinách jsme "konečně" přistály na Anchorage INTL Airport, kde nás vítaly naše rodiny s našimi jmény načmáranými na kusu papíru: "Hi honey!" Takže dva medíci, já a Markéta, odpochodovaly najít svá zavazadla. Ale pokud se do Houstonu dostal alespoň jeden můj kufr, sem nedorazil žádný. Po čtvrt hodinovém vyplňování nám řekli, že nám je doručí později...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)